V jakém paradoxu jsme se to ocitli? Řídí naše životy lidé, kteří nejsou našimi vzory a nenabízejí vizi budoucnosti našeho vývoje, jíž bychom si cenili?

Rozdíl mezi modlitbou a postováním selfíčka přitom ukazuje, jak odlišně je dnes společnost strukturovaná – zatímco obě aktivity jsou svého druhu nutkavé a rituální, modlitba člověka přivádí k sobě, zpravidla se nekoná veřejně před očima ostatních, obrací pozornost k čemusi přesažnému.

Na českou elitu si prostě nepřijdou. Sešikuje se do jednoho myšlenkového klanu, který u nás kupodivu zahrnuje vládu, opozici, armádní představitele, prominenty extrémní pravice i velkou část novinářů a intelektuálů, do jednoho tábora, v němž ti poslední neváhají hledat argumenty pro všechny dříve zmíněné.

Umělecká zkušenost zjevně negeneruje automaticky politický a filosofický postoj založený na otevřeném myšlení jinakosti. Myšlení obrazem má různé podoby a fungování v instituci vyžaduje jinou sadu dovedností.

Skutečnost je taková, že spolu s počátkem technologické revoluce se technologie stala zdrojem natolik velké moci, že se změnila také v symbol čehosi božského a posvátného, v jistém smyslu jsme propadli cargo kultu naší vlastní technologie.

Fisher téhle iluzi říkal „kapitalistický realismus“, ale spíš přemýšlím o kapitalistickém dadaismu.

Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy!

Zastávat se lemplovství je těžká disciplína, ale zkusím to, protože jsme na půdě poezie, a tady se snad dá počítat s větší empatií než například v prostém účetnictví.

Kromě celé řady socioekonomických, geopolitických a dalších důsledků pandemie koronaviru radikálně proměňuje lidské chápání času.

Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?

Ty jsi byl, Michale, totiž především básník! Básník, jehož stojí za to na tomto břehu číst. A Tvůj odchod na tom pranic nemění.

Svou tvůrčí metodu literárního montéra a encyklopedisty Enzensberger vlastně nikdy neopustil, v částech i celku, v různých žánrech a myšlenkových odstínech vytvořil otevřené, a přitom komplexní dílo, jež Fritz Usinger v jedné ze svých enzensbergerovských studií nazval „morfologií světa“.

Karel Šiktanc recitoval, jako by přímo v té chvíli prožíval to, co před lety napsal. Dojem z jeho uhrančivého přednesu byl tak mocný, že divákům běhal mráz po zádech, jak se mi po recitálu někteří svěřili. Karel se tomu jen smál.

„A víte, že ty vaše otázky nebyly tak úplně blbý?“ řekla, když jsme s rozhovorem končily. V očích měla zvláštní světýlka, která signalizovala spokojenost, snad i naplnění.

Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví.

Pamatuji se živě, jak při Králově replice Zagajewskému zablesklo v obličeji a jeho tvář se proměnila z naučené klidné uvážlivosti do šťavnaté a rošťácky úsměvné grimasy reagujícího debatéra.

Nestačilo ale číst si Ferlinghettiho básně někde o samotě nebo večer před spaním, ne, scházeli jsme se kvůli nim, předčítali si, je nahlas a učili se je nazpaměť, deklamovali je.

Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.

(28. ledna 1937 v Jilemnici – 13. února 2021 v Praze)

Jeho román, tento pomyslný ráj lidské individuality a smrtelný nepřítel všeho dogmatického, proto pochopitelně nelze číst bez soustavného uvědomování si spisovatelovy specifické východní zkušenosti československého legionáře a později bolševického agitátora, bez neustálých úvah o brutální putinovské imperiální invazi na Ukrajinu.

Griese svými autorským texty i překlady nepochybně přispěl k širšímu kulturnímu přenosu a současně vytvořil základy, na které naváže prostředí meziválečné republiky, ať se již jedná o některé z prací Karla Weinfurtera, nebo o souvislost s dílem Květoslava Minaříka.

Kromě nezaměnitelného syrového stylu a obsazování neherců se Pasoliniho tvorbou táhne motiv banality smrti a násilí, ať už v podobě nezvratného osudu antických tragédií, nebo postradatelnosti obyčejných lidí, pro které v očích ostatních skutečně platí, že „být mrtvý nebo živý je totéž“.

Za výraz gentlemanství je však stále považováno spíš ženě podržet dveře než jí prostě dát za stejnou práci stejný plat a jejímu názoru popřát stejné váhy.

K Vašim stým narozeninám se teď můžeme společně ujistit, že krása je nesmrtelná.

Skácel byl svou senzitivitou básníkem skrznaskrz moderním, ale toho křídla literární moderny, které zastával spíše Mandelštam či Eliot než Apollinaire či Breton.

V podzemním člověku Dostojevskij klade otázku: Jak vypadá člověk resentimentu, pokud se pro něj stane jediným vztahem ke světu? Co si má počít člověk, který odmítá úlevu soucitu?

Snad by se tam někam nad vchod patřilo vytesat (samozřejmě v polštině) básníkovo vyjádření otištěné ve výboru Černé květy, které bylo patrně i jeho celoživotním přáním: „Mějte trochu pokory a uznejte, že nejsem blázen – že nepíšu temně, ale že vy temně čtete.“

Když jsem si přečetla článek Mileny Jesenské, chtěla jsem se samozřejmě dozvědět, co Kocourek skutečně napsal, a začala jsem jej na stránkách Přítomnosti hledat.

Z knihy JAN ŠIBÍK 1989, která se dá objednat pouze na webu autora: www.sibik.cz.

A. B. Háblová na křtu knihy Nemísta měst, 18. 11. 2019.

Ema Destinnová se s velkým zápalem věnovala rybaření. Následující báseň je napsána z pohledu kapra.

Muži se bezhlavě seznamují s ženami.

Básnická skupina Fantasía.

“Je podzim, úplně první den” (z titulní písně alba Miláček slunce skupiny Květy)

Michal Bystrov

Latourovskou ontologii, tedy jeho chápání světa, si lze přiblížit jednoduchými příklady: Má osobnost je souhrnem hmotných i nehmotných aktérů, kteří většinou táhnou za jeden provaz. Jsou to buňky, molekuly, atomy, kvantové částice, ale i ideje, prostředí, ve kterém žiju apod.

Pecharův výklad není z literárněhistorického hlediska vyvážený, jsou v něm patrné osobní preference. To není výtka, nejsou to literární dějiny. Je to nadmíru poutavý průvodce dějinami moderní tvorby a moderního myšlení.

Ostiho poezie je pro čtenáře přitažlivá nejen proto, že je básníkem dvou vlastí a dvou jazyků. Výrazově, tematicky a stylově je velice různorodý, a přestože je ve svém vyprávění na první pohled velice přímočarý, uchovává si zároveň velkou míru tajemství a mnohovýznamovosti.

Sametovou revolucí a rozpadem socialistického bloku se pro něj staly česko-německé kulturní kontakty naprostou samozřejmostí.

Vidět naprosto dezorientované a paralyzované nizozemské důstojníky, o nichž si za ta léta tlumočení Aida myslela, že je zná a že se na ně může v nouzi spolehnout, je pro ni zničující.

Čaks se provinil jediným způsobem: svou nadprůměrností, originalitou a řemeslnou bravurou – proto se stal trnem v oku mnoha průměrným pisálkům; oč průměrnějším, tím agresivnějším a nesmiřitelnějším.

Bylo v něm něco čaromocného, co občas v ateliéru velice hlasitě rozbouřilo ženské smysly, až tak, že jsem závistivě zabušil do tenké stěny, která mě od ateliéru dělila.

Ten řezník se nejmenuje Masařík, nýbrž Řezníček,
& se sekáčkem v ruce se divoce ohání po mouše,
ale místo ní trefil jen svou vlastní cukrovkářskou haksnu,
kterou si nechtě čistě amputoval, & ta haksna, cukrovkářská haksna řezníka Řezníčka
teď dál skáče světem jako pominutá.

Jako každá avantgarda, i hnutí Occupy trpělo nedorozuměními a mylnou charakterizací. Neexistenci „stranické platformy“ požadavků si mnozí vykládali jako „Occupy neví, co chce“.

Ale jsem si jistá, že je důležité se nevysmívat strachu a obavám jiných lidí. Pokusím-li se však do nich vžít a chápat je, začínám mít pocit, že nemůžu nic říct. Někde tady je klíč k dialogu, který nedokážeme vést. Jen to řešení určitě nespočívá v tom, že budeme mlčet.

V systému, kde se trh stal centrální kategorií dominující ekonomickému myšlení a jednání, se stávají činnosti uskutečňované mimo něj, nevytvářející zisk měřitelný penězi, a tudíž nepřispívající k akumulaci kapitálu, automaticky druhořadými.

Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým.

Pražské (A)VOID Floating Gallery hrozí reálné nebezpečí, že zcela zanikne.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát.

Ovšem pro mě vůbec nejkrásnější duchovní film přišel, nikoliv už překvapivě, z Asie, konkrétně z Vietnamu. Debutující režisér Thien An Pham natočil tříhodinovou fresku Uvnitř žluté kukly, v níž je veškerá spiritualita svěřena obrazu a diegetickému zvuku.

Francouzská předměstí, ve kterých žije směs legálních i nelegálních migrantů, Arabů, Afričanů i Romů, zajímala už od osmdesátých let i místní nezávislé filmaře.

Její sláva stoupá a s ní roste i její odpor k Marilyn Monroe. V jednom rozhovoru říká: „Jsem otrokyní Marilyn Monroe.“

Garlandův horor určitě není filmem pro žánrové publikum. Naopak přesně sedne do stylu hororů produkční společnosti A24, která se specializuje na moderní horory s přesahem a stojí za snímky, jako byl Slunovrat (2019) Ariho Astera, Maják (2019) Roberta Eggerse či filmy Jordana Peela.

Snímek Men je nejsilnější kupodivu v momentech, ze kterých se snaží rychle vyvléct, a to když sledujeme, jak se Harper snaží vypořádat se svým vztahovým traumatem.

Zvolený typ filmové narace není náhodný. Smíchovský ve třicátých letech minulého století ve sklepení svého domu U Zlaté lodě za použití faustovského rituálu údajně vyvolal jistou démonskou entitu.

Není náhoda, že filmy lehké jako pohlazení přicházejí od filmařů ze západní Evropy a filmy tvrdé jako rána pěstí z Evropy východní.

Zatímco Frank Herbert problematizoval mesianismus, Jodorowsky se k němu hlásí, avšak po svém, bere jej za svůj a celý jej přetváří a znovu formuluje.

Díky svému prvému kroku na filmovém poli si v „zasvěcených kruzích“ získal nepopiratelný respekt a zároveň je tvrdě diskvalifikován.

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.

O něco vyhraněnější je situace poezie, její zoufalí nakladatelé se totiž orientuji výlučně na podzimní sklizeň a stále výraznějším bodem ve strategických úvahách nakladatelů o datu vydaní plánovaných titulů je zjevně konaní festivalu Tabook.

Výsledky súťaže/ Výsledky soutěže

Hollis smysl individuace shrnuje slovy filosofa Sartra: je třeba „vzít na sebe úděl volby“ a stát se zodpovědnými.

Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Tisková zpráva: Svět knihy 2018

Pozvánka k výstavě.

Básně vítězů soutěže Tvaru: od prvního do třetího místa.

Na rozdíl od Evropy je v Japonsku zahradní tvorba považovaná za vysoké umění, které se vyrovná kaligrafii a tušové malbě.