Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.

Opravdu jsme populací, která si nechá všechno líbit? Nechceme mít, aspoň ve středoevropském provedení, co se nám tak líbí v Itálii nebo Francii? Je fakt, že Poláci mají za sebou několik povstání, že si vybojovali Solidaritu, která zatřásla v celé Evropě komunismem, kdežto my vysoké stovky podpisů pod tzv. antichartou a Listopad až po pádu berlínské zdi. Opravdu si všichni myslí, že se s předraženými potravinami nedá nic dělat? A co si takhle vydupat nějakého obránce konzumentů?

Koblížek se staví do role muže, jenž by neblížil mouše, a na svých anti-hate speech misiích vychovává k vyjadřovací zdrženlivosti. Mám z něj podobný pocit jako z krišňáků nebo z mormonů, kteří k vám přijdou na ulici a vypálí na vás, jestli věříte v Boha. Co je ti po tom?

Přesně v tomto bodě jako by se ale otevírala oblast myšlení plná závrati. Kam vstupuje politický teoretik, vyznává-li apolitické prostory smyslu a štěstí? Přece to nemůže skončit další dichotomií, politika–nepolitika?

Teď je nejvyšší čas, aby se tahle geopolitická danost začala říkat také v českých školách a aby ji vzali za svou i domácí politici a přestali populisticky blouznit o nějaké suverenitě proti všem.

Dostát znamená se proměnit. Musíme se proměnit. Jinak nás to promění samo a taková proměna se nám fakt nebude líbit. S událostmi takových rozměrů, jako je nedaleká válka ve vysoce propojeném světě, znamená si připustit riziko smrti uvnitř našeho světa.

Je to daleko lidštější způsob, francouzské rodiny neznají naši horečku dubnové noci. Na české děti klade systém nároky, jako by to byli dospělí, kteří se hlásí někam do korporátu. A je jim třeba jen deset let a ke zkoušce si pomalu přinesou ještě medvídka. Je to tvrdá selekce.

Jak tedy celou věc shrnout? Mohli bychom říct, že moc demokracie spočívá v rezistenci vůči násilí plus ve sdíleném štěstí. Propojení trojice rovnosti, svobody a sounáležitosti má schopnost odolat různým formám brutální vnější nebo sofistikované hybridní agresi víc než jakákoli jiná síla.

Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení.

Originalita, obzvláště v současné situaci žánrového paradigmatu, nemusí být nakonec jediným kritériem pro nominaci, ať už po formální stránce, nebo po té obsahové, ideové. Hračičky a finesy už nikoho neoslní, jsme uprostřed post-postmodernismu, který nic nedává zadarmo.

Ten hlad po něčem novém, trochu méně okoukaném než stále stejný Karlův most, je vidět na obří Kafkově hlavě, jež se jednou za hodinu otočí před objektivy smartphonů. Davy turistů k ní vzhlížejí stejně zbožně jako k apoštolům na středověkém orloji. Nic dalšího současného jim ale Praha nenabídne, jemná elegance lávky spojující Holešovice s Karlínem i kolos nové Národní technické knihovny jsou stranou jejich tras.

Skutečnost je taková, že spolu s počátkem technologické revoluce se technologie stala zdrojem natolik velké moci, že se změnila také v symbol čehosi božského a posvátného, v jistém smyslu jsme propadli cargo kultu naší vlastní technologie.

Fisher téhle iluzi říkal „kapitalistický realismus“, ale spíš přemýšlím o kapitalistickém dadaismu.

Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy!

Školní časopis není na první pohled zdaleka tak atraktivní jako jiná lákadla dnešní doby. Je pomalý, neefektivní a tichý. Ale ten, kdo ho tvoří, se učí mluvit, přemýšlet i naslouchat. Jen pozor – je to návykové. Člověk začne jedním článkem… a najednou je z něj šéfredaktor.

Zastávat se lemplovství je těžká disciplína, ale zkusím to, protože jsme na půdě poezie, a tady se snad dá počítat s větší empatií než například v prostém účetnictví.

Kromě celé řady socioekonomických, geopolitických a dalších důsledků pandemie koronaviru radikálně proměňuje lidské chápání času.

Řídit tak velkou akci, jakou je Frankfurtský knižní veletrh, vyžaduje silnou a zkušenou osobnost, srozuměnou s nesourodým vývojem mezinárodního vydavatelského průmyslu v různých zemích světa, znalou světové literatury a místních poměrů. Peter byl takovou uznávanou osobností, jeho „keynotes“ – přehledy o současném mezinárodním vývoji v této oblasti – vždy uváděly naše odborná setkání.

Ty jsi byl, Michale, totiž především básník! Básník, jehož stojí za to na tomto břehu číst. A Tvůj odchod na tom pranic nemění.

Svou tvůrčí metodu literárního montéra a encyklopedisty Enzensberger vlastně nikdy neopustil, v částech i celku, v různých žánrech a myšlenkových odstínech vytvořil otevřené, a přitom komplexní dílo, jež Fritz Usinger v jedné ze svých enzensbergerovských studií nazval „morfologií světa“.

Karel Šiktanc recitoval, jako by přímo v té chvíli prožíval to, co před lety napsal. Dojem z jeho uhrančivého přednesu byl tak mocný, že divákům běhal mráz po zádech, jak se mi po recitálu někteří svěřili. Karel se tomu jen smál.

„A víte, že ty vaše otázky nebyly tak úplně blbý?“ řekla, když jsme s rozhovorem končily. V očích měla zvláštní světýlka, která signalizovala spokojenost, snad i naplnění.

Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví.

Jeho román, tento pomyslný ráj lidské individuality a smrtelný nepřítel všeho dogmatického, proto pochopitelně nelze číst bez soustavného uvědomování si spisovatelovy specifické východní zkušenosti československého legionáře a později bolševického agitátora, bez neustálých úvah o brutální putinovské imperiální invazi na Ukrajinu.

Griese svými autorským texty i překlady nepochybně přispěl k širšímu kulturnímu přenosu a současně vytvořil základy, na které naváže prostředí meziválečné republiky, ať se již jedná o některé z prací Karla Weinfurtera, nebo o souvislost s dílem Květoslava Minaříka.

Kromě nezaměnitelného syrového stylu a obsazování neherců se Pasoliniho tvorbou táhne motiv banality smrti a násilí, ať už v podobě nezvratného osudu antických tragédií, nebo postradatelnosti obyčejných lidí, pro které v očích ostatních skutečně platí, že „být mrtvý nebo živý je totéž“.

Za výraz gentlemanství je však stále považováno spíš ženě podržet dveře než jí prostě dát za stejnou práci stejný plat a jejímu názoru popřát stejné váhy.

K Vašim stým narozeninám se teď můžeme společně ujistit, že krása je nesmrtelná.

Skácel byl svou senzitivitou básníkem skrznaskrz moderním, ale toho křídla literární moderny, které zastával spíše Mandelštam či Eliot než Apollinaire či Breton.

V podzemním člověku Dostojevskij klade otázku: Jak vypadá člověk resentimentu, pokud se pro něj stane jediným vztahem ke světu? Co si má počít člověk, který odmítá úlevu soucitu?

Z knihy JAN ŠIBÍK 1989, která se dá objednat pouze na webu autora: www.sibik.cz.

A. B. Háblová na křtu knihy Nemísta měst, 18. 11. 2019.

Ema Destinnová se s velkým zápalem věnovala rybaření. Následující báseň je napsána z pohledu kapra.

Muži se bezhlavě seznamují s ženami.

Básnická skupina Fantasía.

“Je podzim, úplně první den” (z titulní písně alba Miláček slunce skupiny Květy)

Michal Bystrov

V této rubrice (volně navazující na rubriku „Zen tem“ Michala Škrabala, Václava Kahudy a Vojtěcha Němce) bych nechtěl psát jen „o“ jazyce. Rád bych nabízel především vhled do lingvistických témat, teorií a metod, které jazykový materiál nepitvají pro jazyk samý, ale jsou přínosné pro zkoumání a chápání lidské mysli i společnosti.

Navzdory některým slibnějším náběhům ji sráží zejména ledabylá práce s roztržitou kompozicí, která nejasně osciluje mezi románem, povídkami a deníkem, ale nevytěžuje přednosti ani jednoho.

Můžeme diskutovat o tom, zda by románu neprospělo krácení, zda by se neobešel bez poněkud neorganicky připojené „palestinské“ poslední části (protože nejpůsobivější je zřetelně první polovina knihy), ale přesto se chce zvolat: tak dobře napsaný, plnokrevný román s tématem holocaustu a vyrovnávání se s ním, nekopírující obvyklá schémata, se v naší kotlině už dlouho neobjevil!

O čem chci psát? O věcech, které se dějí každému a které mohou potkat kohokoliv z nás, a tak bořit pomyslné bariéry a stavět na jejich ruinách mosty, co překlenou averze mezi Čechy a Romy. Nepřeju si však trčet ve škatulce „romská autorka“, když už, tak „česká s romskými kořeny“. Začínám si myslet, že všechno, co mě nasměrovalo až do tohoto bodu, má svůj význam.

Budu pohřben ve Střelicích na hřbitově. To je tutovka. Byl jsem se ptát na úřadě, jestli bych si tam už nemohl zamluvit místo, že bych dal jako zálohu, postaral se o náhrobek a vůbec bych vše nachystal. Paní se začala smát, ať neblázním, že je tam spousta místa.

Latourovskou ontologii, tedy jeho chápání světa, si lze přiblížit jednoduchými příklady: Má osobnost je souhrnem hmotných i nehmotných aktérů, kteří většinou táhnou za jeden provaz. Jsou to buňky, molekuly, atomy, kvantové částice, ale i ideje, prostředí, ve kterém žiju apod.

Pecharův výklad není z literárněhistorického hlediska vyvážený, jsou v něm patrné osobní preference. To není výtka, nejsou to literární dějiny. Je to nadmíru poutavý průvodce dějinami moderní tvorby a moderního myšlení.

Ostiho poezie je pro čtenáře přitažlivá nejen proto, že je básníkem dvou vlastí a dvou jazyků. Výrazově, tematicky a stylově je velice různorodý, a přestože je ve svém vyprávění na první pohled velice přímočarý, uchovává si zároveň velkou míru tajemství a mnohovýznamovosti.

Sametovou revolucí a rozpadem socialistického bloku se pro něj staly česko-německé kulturní kontakty naprostou samozřejmostí.

Vidět naprosto dezorientované a paralyzované nizozemské důstojníky, o nichž si za ta léta tlumočení Aida myslela, že je zná a že se na ně může v nouzi spolehnout, je pro ni zničující.

Čaks se provinil jediným způsobem: svou nadprůměrností, originalitou a řemeslnou bravurou – proto se stal trnem v oku mnoha průměrným pisálkům; oč průměrnějším, tím agresivnějším a nesmiřitelnějším.

Bylo v něm něco čaromocného, co občas v ateliéru velice hlasitě rozbouřilo ženské smysly, až tak, že jsem závistivě zabušil do tenké stěny, která mě od ateliéru dělila.

Ten řezník se nejmenuje Masařík, nýbrž Řezníček,
& se sekáčkem v ruce se divoce ohání po mouše,
ale místo ní trefil jen svou vlastní cukrovkářskou haksnu,
kterou si nechtě čistě amputoval, & ta haksna, cukrovkářská haksna řezníka Řezníčka
teď dál skáče světem jako pominutá.

Jako každá avantgarda, i hnutí Occupy trpělo nedorozuměními a mylnou charakterizací. Neexistenci „stranické platformy“ požadavků si mnozí vykládali jako „Occupy neví, co chce“.

Ale jsem si jistá, že je důležité se nevysmívat strachu a obavám jiných lidí. Pokusím-li se však do nich vžít a chápat je, začínám mít pocit, že nemůžu nic říct. Někde tady je klíč k dialogu, který nedokážeme vést. Jen to řešení určitě nespočívá v tom, že budeme mlčet.

V systému, kde se trh stal centrální kategorií dominující ekonomickému myšlení a jednání, se stávají činnosti uskutečňované mimo něj, nevytvářející zisk měřitelný penězi, a tudíž nepřispívající k akumulaci kapitálu, automaticky druhořadými.

Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým.

Pražské (A)VOID Floating Gallery hrozí reálné nebezpečí, že zcela zanikne.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát.

Ovšem pro mě vůbec nejkrásnější duchovní film přišel, nikoliv už překvapivě, z Asie, konkrétně z Vietnamu. Debutující režisér Thien An Pham natočil tříhodinovou fresku Uvnitř žluté kukly, v níž je veškerá spiritualita svěřena obrazu a diegetickému zvuku.

Francouzská předměstí, ve kterých žije směs legálních i nelegálních migrantů, Arabů, Afričanů i Romů, zajímala už od osmdesátých let i místní nezávislé filmaře.

Její sláva stoupá a s ní roste i její odpor k Marilyn Monroe. V jednom rozhovoru říká: „Jsem otrokyní Marilyn Monroe.“

Garlandův horor určitě není filmem pro žánrové publikum. Naopak přesně sedne do stylu hororů produkční společnosti A24, která se specializuje na moderní horory s přesahem a stojí za snímky, jako byl Slunovrat (2019) Ariho Astera, Maják (2019) Roberta Eggerse či filmy Jordana Peela.

Snímek Men je nejsilnější kupodivu v momentech, ze kterých se snaží rychle vyvléct, a to když sledujeme, jak se Harper snaží vypořádat se svým vztahovým traumatem.

Zvolený typ filmové narace není náhodný. Smíchovský ve třicátých letech minulého století ve sklepení svého domu U Zlaté lodě za použití faustovského rituálu údajně vyvolal jistou démonskou entitu.

Není náhoda, že filmy lehké jako pohlazení přicházejí od filmařů ze západní Evropy a filmy tvrdé jako rána pěstí z Evropy východní.

Zatímco Frank Herbert problematizoval mesianismus, Jodorowsky se k němu hlásí, avšak po svém, bere jej za svůj a celý jej přetváří a znovu formuluje.

Díky svému prvému kroku na filmovém poli si v „zasvěcených kruzích“ získal nepopiratelný respekt a zároveň je tvrdě diskvalifikován.

Jenže stalo by se skutečně to, že by se to odrazilo na vztahu nakladatel a autor? Viděl by něco autor z toho ve svých procentech a přístupu?

Pamatuji si časy, kdy na YouTube bylo ještě možno hodnotit videa hvězdičkami. Po čase bylo hvězdičkové hodnocení nahrazeno prostým +/-, respektive lajk vs. dislajk. Dnes jsme ve stavu, kdy lze videa sice nadále hodnotit lajkem či dislajkem, ovšem pod videem se nám zobrazuje pouze počet udělených lajků. Bude-li trend pokračovat, pak nám brzy zůstane jediná možnost: poplácávat autora po zádech lajky – a nic víc.

Nechci predikovat, co se bude dít dál, protože vím, že obsahu bude přibývat a díky AI se bude ještě důmyslněji segmentovat. Už se to děje. Nejen Google začíná mít problém. Koneckonců Aleš Palán v nedávném rozhovoru řekl, že není vyloučené, že spisovatelé vymizí a literatura už nebude ani komunitní záležitost pro pár nerdů.

Přílišné soustředění a opatrnost v jednom segmentu může přivodit nečekané škody v jiném. Ve výsledku může být přílišná opatrnost až protikladem opatrnosti skutečné. Kampaň Konsentu na jedné straně nabádá k gentlemanství, na druhé navádí k fízlování.

Ač ho svého času obviňovali z fašistického smýšlení, Zábranský se nikdy neuchýlil k vyjádření, že s takovou už nikdy nebude moct svobodně psát, aby z něj zase nedělali Mussoliniho, podobně jako to udělala Alena Mornštajnová, když ji obvinili z plagiátorství.

Nakonec ale Černému došlo, že musí držet krok s dobou, v níž už pohlaví není dáno tvarem a funkcí. Proto se rozhodl zůstat u názvu Matka Vlast, nicméně vyjádřit náš vztah k ní prostřednictvím velkého kovového lesklého pyje, jenž bude současně i ztělesněním nějakého konkrétního člověka.

Pár odstavců v jazyce rostlin, které obsahuje Listráň, knížka básní Mátyáse Sirokai ho, působí pod vlivem poetického kontextu tak podmanivě, že snad každý překladatel pocítí neodolatelnou touhu těmto odstavcům porozumět, ba možná si vsugeruje, že jim opravdu rozumí a dovede je bez zvláštní námahy přeložit.

Pokud se dozvíte, že kniha, kterou vám literární nadšenec doporučil, už řadu let – nebo dokonce desetiletí – přináší zábavu a poučení čtenářům v autorově vlasti, ale nikde jinde, vzpomeňte si, že opatrnosti nikdy nezbývá.

My redaktoři míváme sklon usměrňovat text k řádu a systému – i takoví chaotičtí neřádi, jako jsem já. Na překládání je ale ve skutečnosti krásné, že člověk nakonec nikdy stejně tak docela neví. Že žádný postup není zaručeně správný. A nakonec si může dovolit i trochu té nesystematičnosti, protože proč by u všech všudy nemohl hrdina, kdyby vyrazil opačným směrem, mířit z náměstí Svornosti k rue du Faubourg Saint-Honoré?

Existuje speciální vrstva vlastních jmen, na kterou, mám takový dojem, překladatel, zejména jde-li o začátečníka, v první chvíli ani nepomyslí. Jsou to jména a názvy z klasických překladů notoricky známých cizojazyčných děl. Rodilý maďarský mluvčí s patřičným vzděláním je samozřejmě dokáže bez přemýšlení identifikovat, důležité je, aby si s těmito jmény dovedl poradit i překladatel.

Původně to začalo jako vtip. Autoři Sorosova slovníku si všimli, že novináři, textaři kampaní proti „bruselskému útlaku“ a ostatní propagandisté mezi sebou doslova závodí ve vynalézání neologismů obsahujících miliardářovo jméno, a tak se je jali sbírat, rozebírat a komentovat ve speciálním blogu.

Nakladatelé by se nejen z podstaty své činnosti měli věnovat vydávání knih. A raději než zacházet na území knihkupců by se měli věnovat přípravě jednotlivých titulů, aby dostáli požadované kvality. Díky knihkupcům se jejich knihy dostanou tam, kam by se jinak nedostaly. Uvědomělí knihkupci koneckonců také nevydávají vlastní knihy.

Zase jsem se naštval. Na starém disku jsem našel dvacet let starý text, který jsem napsal o devadesátých letech v romských komunitách. Jenže byl nepublikovatelný. Špatně napsaný, aktivistický a plný keců o rasismu. Měl jsem pocit, že jsem ho nikdy nepsal já.

O letošních Velikonocích mi v Meandru a Kheru vyšla pohádka ve formě leporela s názvem Vařená vejce (romsky Tade jandre) a už delší dobu se snažím dokončit povídkovou knihu, v níž moje dětská hrdinka, šestiletá holčička Janička, vyrůstá na přelomu osmdesátých a devadesátých let a prožívá běžné dětské starosti i radosti v komplikované době plné změn.

Dalším tabu je homosexualita, k čemuž zase přispívá fakt, že jsou Romové věřící a ve svých názorech konzervativní. Přijmout, že mají v rodině homosexuála, natož to přiznat veřejně, je pro řadu z nich nepředstavitelné. Nezřídka se stane, že rodina vyoutovaného potomka radši zavrhne, než aby se v očích komunity znemožnila.

Cesta romské literatury na běžný knižní trh není úplně snadná, ale v poslední době mám pocit, že se romským autorům a jejich knihám daří získávat si pozornost veřejnosti, a dokonce sbírají různá ocenění. Bez grantů a podpory nadací i drobných dárců by to však nešlo.

Své první verše jsem napsala na základní škole, když mi bylo asi jedenáct let, a byly to vtipné rýmovánky o spolužácích. Zalíbil se mi ten pocit uspokojení, který mi přinášela hra se slovy, to spojování zdánlivě nespojitelných významů. Byla to taková pubertální zábava, která časem, jak mi život ukazoval i své méně radostné stránky, přerostla v jakousi terapii.

Jak uzavřít úvahu o lásce a horroru? Ti, kteří nepřejí ani jednomu, ani druhému, jsou jako lidé, co užívají umělou inteligenci – Fritzl, který má ve sklepě zavřeného Einsteina, Dolly Buster a Lovecrafta, a vůbec nemá tušení, na co by se jich zeptal.