„V hotelovém pokoji“ – líbí se mi pohyb listů mimózy, ta chvíle, jak se zachvěje a stáhne. Kdyby byla mimóza člověkem, úplně si ji (je to žena) představuji – křehká, s drobným vnitřním chvěním, i když je teplo, bývá jí zima, moc toho o sobě nevypráví, zranitelná, potřebuje se chránit občasným mlčením a nedostupností.

To, že jsem měla možnost několik let s nimi sdílet drsné pracovní podmínky v továrně a bydlet s nimi na ubytovně, mě postupně zbavilo něčeho, v čem jsem byla vychována – právě onoho zmíněného jednobarevného vidění světa.

Báseň „U Villeneuve-lès-Maguelone“ je hodně akustická, ale i doteková, kinestetická, vizuální. Je v ní prožitek přítomného okamžiku zesílený zvuky a pohyby moře, zvukem větru, rozlohou prostoru; je až slastné kontrastovat svou vlastní nicotností s nekonečnem pevniny, moře, oblohy.

Možná, tati, že jste se v nebi potkali zrovna se Zdeňkem Neubauerem a pokaždé, když jdete z rajských hub, si vyměňujete právě nabyté zkušenosti a ladíte své kuchařské recepty.

V sázce, zdá se, zdaleka není nepřijetí vlastní tělesnosti, neschopnost se odvázat, vysvobodit z purismu doby a podobně, což jsou pravidelné argumenty v předmluvách/doslovech z erotických tisků. V sázce je rovněž možnost okorání, vyhoření a vpravdě ztráty životodárné obrozující potenciality milovat.

Musíme totiž připustit, že tělo prezentované jako klenot a odkrývané či pokrývané významy, ať už v podobě glitrů, masek či nahoty, je vážně nebo i humorně krásné a je skutečným klenotem.

Tak tedy, jaký je to pohled? Dlouhý a zaostřený? Dlouhý a rozostřený? Anebo kratší zákmity pohledu? Jde o pohled s náznakem slz jako u světců v blížícím se orgasmu náboženské extáze? A v jaké poloze jsou oční víčka? Jsou oči doširoka otevřené anebo přivřené do tvaru úzké mandle?

Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí.

Ale tyto překlady do čísel neuzmou větru jeho děs, temnou kvalitu nočních jízd. Překlad milostného dopisu do jiného jazyka nezruší lásku, překlad válečné deklarace nezastaví boje.

Díky zahradničení si lidé nemusí kupovat veškeré potraviny v regálech, kde jsou nastrkaná rajčata odněkud ze Španělska, doma se jim nekupí tolik bordelu, protože okurky ze zahrady nemusí dolovat z obalů, a plody ze zahrad navíc často kolují mezi lidmi v podobě darovaného jídla, takže zahrádkáři zásobují i další domácnosti.

Zastávat se lemplovství je těžká disciplína, ale zkusím to, protože jsme na půdě poezie, a tady se snad dá počítat s větší empatií než například v prostém účetnictví.

Kromě celé řady socioekonomických, geopolitických a dalších důsledků pandemie koronaviru radikálně proměňuje lidské chápání času.

Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?

Řadě z nás, kterým bylo všechno jedno během komunistického režimu, je všechno je jedno i teď.

„A víte, že ty vaše otázky nebyly tak úplně blbý?“ řekla, když jsme s rozhovorem končily. V očích měla zvláštní světýlka, která signalizovala spokojenost, snad i naplnění.

Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví.

Pamatuji se živě, jak při Králově replice Zagajewskému zablesklo v obličeji a jeho tvář se proměnila z naučené klidné uvážlivosti do šťavnaté a rošťácky úsměvné grimasy reagujícího debatéra.

Nestačilo ale číst si Ferlinghettiho básně někde o samotě nebo večer před spaním, ne, scházeli jsme se kvůli nim, předčítali si, je nahlas a učili se je nazpaměť, deklamovali je.

Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.

(28. ledna 1937 v Jilemnici – 13. února 2021 v Praze)

Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“

Z knihy JAN ŠIBÍK 1989, která se dá objednat pouze na webu autora: www.sibik.cz.

A. B. Háblová na křtu knihy Nemísta měst, 18. 11. 2019.

Ema Destinnová se s velkým zápalem věnovala rybaření. Následující báseň je napsána z pohledu kapra.

Muži se bezhlavě seznamují s ženami.

Básnická skupina Fantasía.

“Je podzim, úplně první den” (z titulní písně alba Miláček slunce skupiny Květy)

„Pozornost doporučuji věnovat výhodám, které lze očekávat od použití velbloudů a dromedárů pro vojenské účely.“
senátor Jefferson Davis, 1854

Snad by se tam někam nad vchod patřilo vytesat (samozřejmě v polštině) básníkovo vyjádření otištěné ve výboru Černé květy, které bylo patrně i jeho celoživotním přáním: „Mějte trochu pokory a uznejte, že nejsem blázen – že nepíšu temně, ale že vy temně čtete.“

Když jsem si přečetla článek Mileny Jesenské, chtěla jsem se samozřejmě dozvědět, co Kocourek skutečně napsal, a začala jsem jej na stránkách Přítomnosti hledat.

(…) najdeme tě sedět na posteli a deklamovat Zahradníčkovo Znamení moci. Publikem ti je v té chvíli hrnek s vystydlým čajem, jablko a lžička.

Pro Milana představoval jeho život ustavičnou performanci. Byl v tomto smyslu moudře odpoután od závislosti na umění jakožto objektu, na umělecké kariéře, na svém uměleckém egu.

Ale jsem si jistá, že je důležité se nevysmívat strachu a obavám jiných lidí. Pokusím-li se však do nich vžít a chápat je, začínám mít pocit, že nemůžu nic říct. Někde tady je klíč k dialogu, který nedokážeme vést. Jen to řešení určitě nespočívá v tom, že budeme mlčet.

V systému, kde se trh stal centrální kategorií dominující ekonomickému myšlení a jednání, se stávají činnosti uskutečňované mimo něj, nevytvářející zisk měřitelný penězi, a tudíž nepřispívající k akumulaci kapitálu, automaticky druhořadými.

Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým.

Pražské (A)VOID Floating Gallery hrozí reálné nebezpečí, že zcela zanikne.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát.

Ten řezník se nejmenuje Masařík, nýbrž Řezníček,
& se sekáčkem v ruce se divoce ohání po mouše,
ale místo ní trefil jen svou vlastní cukrovkářskou haksnu,
kterou si nechtě čistě amputoval, & ta haksna, cukrovkářská haksna řezníka Řezníčka
teď dál skáče světem jako pominutá.

S odstupem osmdesáti let od vydání románu Odkaz jsem si jistá, že v ní česká literatura měla svou Virginii Woolfovou – včetně intelektuálního zázemí minervistky a přírodovědkyně, přítelkyně Pražského lingvistického kroužku.

V rámci haitského vúdú jsou duchové rozdělováni do takzvaných národů, které částečně vycházejí z původní etnické příslušnosti afrických otroků.

Mám dojem, že kniha Melancholie může být nejen inspirativním čtením a podívanou, ale i jakousi nadějnou zprávou právě v této době.

Vidíme to v úvodní básni sbírky „Stahování mraků“, ve které protagonista sní o ženách s dlouhými bidly, jimiž stahují mraky, stejně jako o’odhamské ženy tradičně stahují ovoce z vrcholu osmimetrových kaktusů saguaro.

Spor o institucionální záruky nezávislosti soudů (především v Polsku, ale i v Maďarsku) je dnes sporem o smysluplnost Visegrádu. Ale také o smysluplnost Evropské unie. Kdo ustoupí? Zvítězí právo, nebo moc?

Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

Život na vysokoškolské koleji autorku konfrontuje především s volným sexuálním životem, který zde panuje, jejími vlastními citovými zmatky a probouzející se erotikou.

Díky svému prvému kroku na filmovém poli si v „zasvěcených kruzích“ získal nepopiratelný respekt a zároveň je tvrdě diskvalifikován.

Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

Parazit je v každém případě zručně natočená satirická komedie, která buduje komično kolem stýkání a potýkání dvou rodin z protilehlých společenských tříd v jednom luxusním domě.

Je pozoruhodné, jak hluboce mylný je tento Žižekův závěr, stejně jako je pozoruhodně mylný závěr levicového aktivisty a dokumentaristy Michaela Moorea, který chce pro změnu v Jokerovi vidět výmluvnou sociální kritiku a oslavu lidové schopnosti boje za lepší svět.

Zábavná a ironická spása filmem, již nám Tarantino předkládá, v jistém smyslu vrací smysl základnímu ideovému schématu hollywoodských filmů, které pracuje s motivem spásy z rukou (super)hrdinů a bezohledně ji vykořisťuje do podoby schematického kýče.

Druhá část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

První část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

Filmům Pedra Almodovara je vlastní jistý vitalismus: hypersexualita, sentimentální emoce a oslnivá barevnost v nich figuruji jako gesta intenzifikace života.

Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.

O něco vyhraněnější je situace poezie, její zoufalí nakladatelé se totiž orientuji výlučně na podzimní sklizeň a stále výraznějším bodem ve strategických úvahách nakladatelů o datu vydaní plánovaných titulů je zjevně konaní festivalu Tabook.

Výsledky súťaže/ Výsledky soutěže

Hollis smysl individuace shrnuje slovy filosofa Sartra: je třeba „vzít na sebe úděl volby“ a stát se zodpovědnými.

Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Tisková zpráva: Svět knihy 2018

Pozvánka k výstavě.

Básně vítězů soutěže Tvaru: od prvního do třetího místa.

Na rozdíl od Evropy je v Japonsku zahradní tvorba považovaná za vysoké umění, které se vyrovná kaligrafii a tušové malbě.