Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.

Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.

Vrásčitě napjaté listy vyschlého avokáda,
jako by předpověděly zbloudění syžetů
na jejich nonstop pouti.
Burácivý hlas: „Eloi! Eloi!“
třese prostorem, že se ti vyvrkly kotníky
a při pádu jsi jazykem olíznul asfalt.

Nejistota, s  níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k  druhému.

A tak se musí deprese vymývat v alkoholu podobně jako fotografie v lázni a rozkolísaná nálada nahrazovat ztlumením, abys mohla další den znovu pochybovat, znovu se ploužit, znovu se probouzet jako fénix z přeplněných popelníků.

Tam jsem Zenona potkal, a za tou hradbou mlčení a bafání z dýmky jsem najednou v básních nacházel člověka veselého až k rozjařilosti, vtipného, ohromně sečtělého, se zálibou ve zkratce a paradoxu, s viděním ostrým až k neomalenosti.

Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe.

Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka.