Editorial a profil číslaPavel Janoušek v recenzi na třetí díl Šikmého kostela (s. 3 a 20) nabízí myšlenku, že trilogie konstruuje koncept lokální komunity – zde velmi zjednodušeně řečeno – na způsob Holečkových Našich. Nedá nám žádnou velkou námahu domyslet, že každé „naši“ k sobě potřebuje své „cizí“; a tady zrovna je dělicí linie dost zřetelná.
Jan M. Heller
Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.
Právě možnost emotivního znovuprožití a nového utváření minulosti určitého místa, přepsání paměťové stopy prostřednictvím příběhů, které „se takto mohly skutečně stát“, je v rámci současné vlny historizujících románů určující.
Asi najsvetlejším a najnádejnejším momentom v marazme uplynulého obdobia bolo vypískanie ministerky kultúry na medzinárodnom folklórnom festivale Jánošíkove dni v Terchovej.
Ač ho svého času obviňovali z fašistického smýšlení, Zábranský se nikdy neuchýlil k vyjádření, že s takovou už nikdy nebude moct svobodně psát, aby z něj zase nedělali Mussoliniho, podobně jako to udělala Alena Mornštajnová, když ji obvinili z plagiátorství.
Ráno mě probudila sýkora klepáním zobáku na sklo okna.
Uběhl skoro měsíc a já stále nevím,
co přesně tím myslela.
Být pozorný k tomu, co nám nezapadá do připraveného světa, odmítnout apatii vůči strádání těch lidských a nelidských živých bytostí, díky kterým žijeme naše pohodlíčko, třídit, diskutovat a rozvažovat je náročnější než praktikovat grandiózní netečnost. Ale je v tom naděje.
Webový magazín Tvaru