Ale pochopitelně žiju ve všech těch časech, ale ten čtveročas, čtvrtý čas vstoupení do té řeky psaním, to je fantastické.

Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu?

Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.

K čemu poezie, má nějaký
smysl psát ji, když ji nikdo
nečte. Ani nejbližší doma
se tě nezeptají, co vlastně děláš,
proč přemýšlíš nad dvěma řádky
celý den, zdá se jim to
pošetilé. Modli se a pracuj?

Naše lodě tíží
titěrné kuličky pepře,
dělostřelecké koule,
co se za bouřek samy
vydávají na cestu podpalubím,
hedvábí na ženské šaty
už teď nasáklé představami mužů,
láhve brandy
svítící budoucím horkem.

Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem.

Jednotlivec je Duginem vykreslen jako pomíjivý list na stromu života. Strom byl vždy chápán jako zdroj magické síly a věčné obnovy. Běžně představuje začátek a konec života, celistvost a svět. Zde má však výrazně mateřskou povahu.

Pán zná vše o tajných stezkách i o tom, jak zapadnout mezi ostatní, kteří znají tajné stezky.