Pecharův výklad není z literárněhistorického hlediska vyvážený, jsou v něm patrné osobní preference. To není výtka, nejsou to literární dějiny. Je to nadmíru poutavý průvodce dějinami moderní tvorby a moderního myšlení.

V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.

Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy!

nebe se zatahuje
na parapet protějšího domu
dosedá druhá vlaštovka
ruštinářka si stěžuje
na všeobecnou averzi
a vrací se zpátky k puškinovi

Téma křivdy, traumatu a jeho destruktivity zastiňuje všechno ostatní. Cikán se přitom programově vyhýbá tomu, aby mýtem konfrontoval současné společenské problémy, z hlediska Manifestu Múzismu by to nejspíš považoval za reduktivní. Drží se bezpečnější „romanticko-klasicistní“ pozice.

Je to k zbláznění, básník k básníkovi sedá, léčí se z neduhů. Ale opravdu se nevyléčí. Lépe vkročit mezi Whitmanovy verše na trámech, z nichž je sbitý lesní chodníček, a divit se, jako kdyby ptactvo mluvilo i česky, a mezi citáty, vyryté do té dřevěné pěšiny, která park křižuje, také.