Editorial a profil číslaZkusili jsme se vyhnout očekávatelnému literárněkritickému aparátu nejen pojmovému, ale hlavně ideovému, a najít náhled pokud možno svěží. Zeptali jsme se specialisty, jehož předmět zájmu leží od 20. století docela daleko: profesora Ivana Folettiho, odborníka na staré umění oblasti středomořské oikúmené.
Jan M. Heller
Druhá světová válka a železná opona tohle úplně rozbila, když svět rozdělila na dva znepřátelené bloky a střední Evropa začala mít pocit, že si musí vybrat buď Východ, nebo Západ. Tím pádem ale z podstaty věci přestala být střední, přestala být místem, kde se lidé setkávají.
Jak uzavřít úvahu o lásce a horroru? Ti, kteří nepřejí ani jednomu, ani druhému, jsou jako lidé, co užívají umělou inteligenci – Fritzl, který má ve sklepě zavřeného Einsteina, Dolly Buster a Lovecrafta, a vůbec nemá tušení, na co by se jich zeptal.
Odpovědi Dory Kaprálové jsou příběhy, které si vyprávíme, ať už jsou o městech, lidech, nebo předmětech. Věří, že nás definují a ovlivňují naše vnímání reality. Nakonec to, co skutečně dává smysl, je nejen příběh, ale i způsob, jak ho vyprávíme – a jak s ním žijeme, jak ho dál nosíme v sobě.
Lásko, vidím nás na zápraží
Jak muškát vedle máselnice
Hybnost i energie, vždyť víš, jsou třetí
Neumíš přijímat, nic nedostaneš
… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…
Pár odstavců v jazyce rostlin, které obsahuje Listráň, knížka básní Mátyáse Sirokai ho, působí pod vlivem poetického kontextu tak podmanivě, že snad každý překladatel pocítí neodolatelnou touhu těmto odstavcům porozumět, ba možná si vsugeruje, že jim opravdu rozumí a dovede je bez zvláštní námahy přeložit.
řekni mi něco hezkého
ošukám ti nohu
no dobře
dneska nemusíme škrábat naše plechové miláčky
ožralá jsi
ale jen decentně
Kapacitu mladých nejspíš zahltily informační technologie, exploze zábavy, která produkuje podobné zplodiny jako spalování uhlíku, zplodiny hůře detekovatelné, projevující se na duši. Nejde jen o zábavu, začalo to už knihami. Jde o cokoli, co odvrací od bližního a uvrhuje ho do samoty.
Po dlouhém týdnu
konečně zase sám doma
s natěsno nasazenýma brýlema
rozjíždí nového Rezidenta
natěšený že může být
zase tady
tváří v tvář všem těm
kulhajícím viditelným hrozbám
A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“
Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny.
Teď je nejvyšší čas, aby se tahle geopolitická danost začala říkat také v českých školách a aby ji vzali za svou i domácí politici a přestali populisticky blouznit o nějaké suverenitě proti všem.
Webový magazín Tvaru