Když jsem začala psát Malinku, kvasila ve mně i její biologická rodina, takže to taky muselo ven. Bylo to silné, zase jinak než Malinka. Na jedné straně vyčerpávající, na druhé nabíjející.

Dlouho jsem si myslel, že postačí mi samotné
poznání – ach, kdybych ho tak mohl získat!
Pak ovládly mě moje končiny – pro ně bych žil
– a stal se jejich řečníkem

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?