Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.

Slavická se nedívá z dálky, nýbrž zblízka, její dílo má intimní charakter. Při jeho zkoumání jsem měl opakovaně pocit, že jsem zahlédl cosi prchavého a tajemného z duše přírody.

Pokud platí, že poezie je vždy v dialogu se světem – a pokud ne, proč ji vůbec psát? –, dodává jí kritické myšlení v tomto dialogu specifický osten.

zaprvé očekávat od vůdců nelidskost
zadruhé se vzpínat jako bezhlavý kůň
v pohádce Boženy Němcové
a v neposlední řadě krást nábytek na podpal

Na dně batohu nosívám tvůj nůž
rukojeť s rakovinou dřeva
cinkot štěrku moje ticho

Neustálý básnířčin pohyb na hraně mezi extází a agonií (kde se ostatně pohybují i lyrické subjekty Meadowlands nebo Divokého kosatce) dokáže podle jejích vlastních slov vyvést z  extrému jedině každodenní obstarávání a drobné práce a radosti.

Kniha je tak dobrou reprezentací směru, který můžeme označit jako „spirituální ekoaktivismus“, tedy takový způsob aktivismu, který se napájí z  klasických i moderních spirituálních proudů a originálně je propojuje s různými podobami současného aktivismu nebo aktivního života obecně.