Letím mezihvězdným prostorem, neboť vše skončilo. Poblíž se vznáší kámen, usuzuji, že se nacházím v některé z mlhovin.

Je jenom jedna otázka:
jak milovat tenhle svět.
Myslím na to,
jak se zvedá
jak černá, obrostlá
skalní římsa,
aby si obrousila drápy
o ticho
stromů.

Když se Mary Oliverová ptá, co uděláme s „divokým a vzácným životem“, nejde jen o náš život, ale o životy všeho kolem nás, o životy, se kterými jsme nerozlučně spojeni.

Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane.

Ale co s cizími slovy, která se do veršů nijak neukládají? Neukládají, protože jsou cizí. Ivan Blatný, coby básník, branou anglického jazyka neprošel.

Celek knihy spěje přes spěch světa a intimní dramata až k takřka zneklidnění realitou vůbec, jejím nenadálým a neurvalým vtrhnutím do našich jistot.