Editorial a profil číslaTak tedy ještě jednou a naposledy, ale co nejaktuálněji: prožíváme dnes nějakou neodekadenci? Jakkoli by se to nabízelo, neplatí, že prožíváme agonii, protože by všichni byli moc liberální. Prožíváme pocit konce – uspořádání světa, ve kterém jsme vyrostli, obyvatelné planety – bez jasného, nebo alespoň jakéhokoli nového začátku.
Jan M. Heller
Generační střet mezi autory tu určitě je. Je evidentní, že u mladších básníků často – neříkám vždycky – hraje v poezii prim spíše ideový či ideologický postoj než práce se slovem. Nedivím se vůbec těm postojům. Každý vyhraněný postoj je lepší než žádný nebo zdánlivě žádný. Nestrannost je vždy jen domnělou nestranností. Poezie ale není věcí stran, poezie je všestrannost, je to přírodní rázová vlna.
Nepropadejme však panice, samozřejmě i kniha Viktor taková, jaká je, má jistý inverzní, pozitivní náboj; když se totiž díváme do propasti, ještě to neznamená, že bychom tam hned museli skákat. Stejně jako lakování všeho narůžovo může být značně depresivní, Bouškova „citová dystopie“ má i okrajově osvobozující tón.
Ale zpět k anekdotám. Po prolistování aktuálních souborů vtipů pro děti zjišťuji, že dnešní mládež má volný přístup i k temnějším fasetám humoru. Což je dozajista dobře. Ale přece mě v těch svazečcích něco zarazilo – blok somálských vtipů reagujících na hladomor v Africe zkraje 90. let.
Možná je tato „odjinud spadlá“ zranitelná melancholie hlasem mlčícího Boušky. Hlasem, jemuž autor neupřel nejednoznačnost člověka ani možnost prostě bydlet v básni, která je sice usvědčený nepřítel, ale je možné s ním uzavřít dočasné příměří.
Gérard de Nerval vodil kraba. Iggy Pop chtěl být něčí pes. Každá doba má asi svoje zvíře na vodítku. Já bych si dnes vybral zvíře jménem Úzkost. Držet ho u nohy. Krátké vodítko. A hlavně si hlídat, kdo vede koho. (Aleš Kauer)
Nikdy jste nebyl naživu víc než na prahu
smrti sašo a jméno toho kdo si ji objednal
křičíte dodnes
Cesta od Rachilde k Jelinekové je tak v mnohém ohledu kontradiktorická a zůstává i nadále otevřená: obrazy krásy jsou pomíjivé a jsou i zrádné, neboť v sobě nesou pečeť eroze, ale paradoxně se – možná – i v zákonitostech času obnovují jiným, překvapivým způsobem.
Nahoře Měsíc jasně svítí
jak Mouse Mickey.
Na Zemi zabíjejí lidi
jako vždycky.
Mimo proud i průměr byl celý svůj život, celé své dílo i Jiří Karásek ze Lvovic. Jeho autorská, vydavatelská a sběratelská práce jsou ukázkovým únikem, celoživotní stavbou alternativního univerza, možného místa k životu; stavbou jedinečnou a objevnou, ať jde o Przybyszewského, Muncha nebo Wilda, Moderní revui (provozovanou 1894 až 1925) a přidruženou knižnici (kde vyšlo sedmasedmdesát svazků), nebo například básnickou Sodomu.
Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.
Už tedy víme, že ruská duše neexistuje, ale víme skutečně něco o Rusku? Pokud si přečtete knihu Ruská duše neexistuje, budete vědět o něco víc.
Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času.
Nakonec se román převrací v jakousi temnou sci-fi, kdy lidé na Islandu mutují (vlastně asi spíše zmutují), můžeme si číst dlouhé seznamy zemřelých a jejich úmrtních dat, a už se všechno šine ke konci. V epilogu autor mluví o svém díle jako o „biomase fikce“ a nechává lidstvo zahubit pomocí superinteligence…
Ztratit radikalitu utopie by ale dle mého názoru byla škoda, i za cenu toho, že je tudíž potřeba přijmout její paradoxní a problematickou povahu. Výše naznačené obtíže spojené s pojmem utopie mě vedou k přesvědčení, že zdaleka nejlépe vysvětlitelná a nejvíce prospěšná i z hlediska společenské kritiky a emancipace je utopie chápaná v estetickém kontextu.
Webový magazín Tvaru