Editorial a profil číslaV rubrice Dvakrát jsme se podívali na ostře sledovaný „dvojromán“ Jana Němce a Jany Šrámkové s názvem Byt. Co si o něm s Anetou Mladějovskou myslíme, si přečtěte na obvyklém místě (s. 3), nyní bych se jen rád podělil o radost nad tím, jak tahle kniha pěkně zviditelňuje právě onu generační dynamiku: zklamání z pracovního života, neviditelný tlak ze strany postavy Danielova otce, který v devadesátkách věděl, že „si to musí umět zařídit“.
Jan M. Heller
Odjakživa jsem četla, ale v pubertě jsem s textem začala více komunikovat. Četla jsem knihy, které mě tehdy přesahovaly. Navzdory tomu, že jsem jim ještě úplně nerozuměla a neuměla jsem z nich vyčíst všechny filosofické vrstvy, se mě hluboce dotýkaly. Byl to pro mě podstatný moment: toto cítím, když čtu nebo poslouchám hudbu nebo když se dívám na film.
Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce.
Foukám na uhlík z nočního ohně,
jíní se vtěluje do louky.
Můj dopis nerozlepuj. Spal ho honem!
Popílek snese se. Odpovíš.
Vzniká poněkud komplikovaná situace, protože do ohniska vyprávění se protlačuje postava Honzy, jíž Zuzana i Daniel věnují velkou pozornost, ale zároveň se v náhledu na ni a v jejím hodnocení tak zásadním způsobem neshodují, že to zákonitě narušuje snahu o integraci obou vyprávění v jeden celek, což jsem – možná mylně – považovala za nadrámcový a nevyřčený cíl, k němuž má dílo dospět.
Vedle Kláry Vlasákové je citovanou autorkou i Charlotte Brontë, která na vysílení z nadměrného zvracení v těhotenství sama zemřela. Sice se psal rok 1855, ale o téměř dvě stě let později se diskuse kolem ženského zdraví a ženské role neposunula zdaleka tolik, jak bychom si přály.
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.
Jenže stalo by se skutečně to, že by se to odrazilo na vztahu nakladatel a autor? Viděl by něco autor z toho ve svých procentech a přístupu?
Bylo radostí ji otevřít a listovat v ní: tolikéž pro přítomnost bohatého Kovandova výtvarného doprovodu. A je tudíž povinností si uvědomit, nakolik jsme ve svých soudech Kovandově tvůrčí osobnosti právi a kolik tomuto autorovi ještě zůstáváme dlužni.
Budování schopnosti pozorného, hlubokého čtení u předškolních a raně školních dětí je základním kamenem ve výchově ke čtenářství. Nenásilný obrazový pokyn zamýšlet se nad čteným je přirozeně funkční i pro další klíčovou dovednost dneška – vizuální gramotnost.
Opravdu jsme populací, která si nechá všechno líbit? Nechceme mít, aspoň ve středoevropském provedení, co se nám tak líbí v Itálii nebo Francii? Je fakt, že Poláci mají za sebou několik povstání, že si vybojovali Solidaritu, která zatřásla v celé Evropě komunismem, kdežto my vysoké stovky podpisů pod tzv. antichartou a Listopad až po pádu berlínské zdi. Opravdu si všichni myslí, že se s předraženými potravinami nedá nic dělat? A co si takhle vydupat nějakého obránce konzumentů?
Webový magazín Tvaru
