Editorial a profil číslaJeště jinou sochu jste si prohlédli na obálce. Sochu klasika, velikána, „knížete básníků“, který celý život pracoval, a to úspěšně, na monumentalizaci sebe sama: Johanna Wolfganga Goetha. Jemu jsme věnovali toto číslo a pozvali jsme do něj několik autorů a autorek, navzájem odlišných generačně i co do milieu a zkušeností.
Jan M. Heller
Těžko říct, já v tom příspěvku sdílela momenty z doby raného mládí, takže by to chtělo probrat s těmi, kterými je kolem dvaceti dnes. To, že se to neděje mně nebo lidem v mém bezprostředním okolí, neznamená, že se to neděje vůbec. Mladší generace přijde s novými proslovy, tak jako to teď Billie Eilish natřela miliardářům na Wall Street, a dobře jim tak.
V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61). Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém.
Jestli si po přečtení tohoto článku začnete paranoidně všímat svobody na každém rohu, tak se omlouvám. Ale blíží se již zmiňovaný 17. listopad, tak třeba budete mít v tomto svátečním období alespoň téma k diskusi s přáteli. A možná se už brzy dozvíme, zda je svoboda v názvu hnutí SPD pozitivní, nebo negativní. Tip bych měl…
I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.
Právě jednota smyslového a duchovního je nejvýraznějším znakem Goethova vztahu ke skutečnosti. A jeho erotický mysticismus, rozvíjející súfijské motivy, mě celoživotně poznamenal, jakkoli mě rozvíjení tohoto impulsu nakonec zavedlo až do tantrické Indie, jejíhož duchovního klimatu se Goethe podobně jako Shakespearova díla až pověrčivě obával.
vypínám tvou obrazovku
OFF
pak si to rozmyslím
ON
ať můžeš pořád dohlížet
vždycky jsi chtěl pouštět
náš život na VHSkách
Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.
Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva
Divadelní představení celé hry je skutečně nepředstavitelné, ale rozehrát ji vlastní představivostí, obraz za obrazem, větu po větě a prožívat v představách situace, obrazy, reálné i mytické bytosti, zkoušet, opakovat, přemýšlet, meditovat, vracet se i po letech – je to výzva, umění, zasvěcení.
Při čtení mi opakovaně vyvstávala otázka „A dál…?“ Je nedořečenost a fragmentárnost v některých textech funkčním prvkem významové a kompoziční organizace, účelně provokujícím asociační hru se čtenářem? Pro mě tomu tak vždy nebylo, jakkoli budu další autorčiny prozaické či básnické knihy vyhlížet se zájmem a očekáváním.
Rande s Miss World za moc nestálo; šokovalo ho, že za účes dala tisíc korun, přece se nebude milovat s někým, kdo vyhodí tolik peněz za účes! Ještě by s ním chtěla počít homunkula… A tak se po rychlém procesu toulal Brnem sám, až zapadl do náhodného chrámu, sedl si před obraz krvavého Krista a říkal si: „Aspoň že Ty rozumíš mému trápení…“ Ale jeho dětský guru se netvářil zrovna empaticky.
Pro úvodní seznámení se Schnitzlerovou prozaickou tvorbou však doporučuji raději spisovatelovy novely pro jejich větší uměleckou intenzitu a psychologickou dramatičnost, již v recenzovaném románu poněkud postrádám.
Kéž bychom si všech těch nakonec velkých (třebasže občas ne-patrných a zneuznaných) osobností uměli vážit jako šumavští skláři, kteří provázejí předčasně zemřelého, poměry uštvaného lékaře na místo posledního odpočinku za svitu pochodní (jak o tom píše Anna Jelinek) – a nechovali se k nim jako komunismem a lihem zpitá doba poúnorová, hanobící hrobku i ostatky slavného sklářského rodu Abele (jak o tom píše Ondřej Fibich).
Vstupujeme v těchto dnech do období českého fašismu. Neabstraktního násilí, uskutečňovaného reálnými lidmi. K těmto myšlenkám mě přivedl záměr psát dnes, bez zadání. A tady se teď odmlčím.
Webový magazín Tvaru