Odjakživa jsem četla, ale v pubertě jsem s textem začala více komunikovat. Četla jsem knihy, které mě tehdy přesahovaly. Navzdory tomu, že jsem jim ještě úplně nerozuměla a neuměla jsem z nich vyčíst všechny filosofické vrstvy, se mě hluboce dotýkaly. Byl to pro mě podstatný moment: toto cítím, když čtu nebo poslouchám hudbu nebo když se dívám na film.

Aktuální číslo
Jan M. HellerEditorial a profil číslaV rubrice Dvakrát jsme se podívali na ostře sledovaný „dvojromán“ Jana Němce a Jany Šrámkové s názvem Byt. Co si o něm s Anetou Mladějovskou myslíme, si přečtěte na obvyklém místě (s. 3), nyní bych se jen rád podělil o radost nad tím, jak tahle kniha pěkně zviditelňuje právě onu generační dynamiku: zklamání z pracovního života, neviditelný tlak ze strany postavy Danielova otce, který v devadesátkách věděl, že „si to musí umět zařídit“.
Obsah čísla
-
-
Byt je dvojromán, o kterém se bude jistě ještě mluvit, a možná dojde i na nějaké to ocenění. Napsali ho dva autoři, kteří psát umějí, každý svým osobitým stylem, což tedy nutně znamená včetně manýr, které mohou působit v některých případech rušivě, jako je ostentativní lpění na lyrické senzitivitě a jazykové vynalézavosti u Šrámkové nebo sklony k autorské dominanci a přemoudřelému mudrlantství u Němce.
-
Foukám na uhlík z nočního ohně,
jíní se vtěluje do louky.
Můj dopis nerozlepuj. Spal ho honem!
Popílek snese se. Odpovíš. -
Vzniká poněkud komplikovaná situace, protože do ohniska vyprávění se protlačuje postava Honzy, jíž Zuzana i Daniel věnují velkou pozornost, ale zároveň se v náhledu na ni a v jejím hodnocení tak zásadním způsobem neshodují, že to zákonitě narušuje snahu o integraci obou vyprávění v jeden celek, což jsem – možná mylně – považovala za nadrámcový a nevyřčený cíl, k němuž má dílo dospět.
-
Vedle Kláry Vlasákové je citovanou autorkou i Charlotte Brontë, která na vysílení z nadměrného zvracení v těhotenství sama zemřela. Sice se psal rok 1855, ale o téměř dvě stě let později se diskuse kolem ženského zdraví a ženské role neposunula zdaleka tolik, jak bychom si přály.
-
-
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.
-
Jenže stalo by se skutečně to, že by se to odrazilo na vztahu nakladatel a autor? Viděl by něco autor z toho ve svých procentech a přístupu?
-
Bylo radostí ji otevřít a listovat v ní: tolikéž pro přítomnost bohatého Kovandova výtvarného doprovodu. A je tudíž povinností si uvědomit, nakolik jsme ve svých soudech Kovandově tvůrčí osobnosti právi a kolik tomuto autorovi ještě zůstáváme dlužni.
-
Budování schopnosti pozorného, hlubokého čtení u předškolních a raně školních dětí je základním kamenem ve výchově ke čtenářství. Nenásilný obrazový pokyn zamýšlet se nad čteným je přirozeně funkční i pro další klíčovou dovednost dneška – vizuální gramotnost.
-
Opravdu jsme populací, která si nechá všechno líbit? Nechceme mít, aspoň ve středoevropském provedení, co se nám tak líbí v Itálii nebo Francii? Je fakt, že Poláci mají za sebou několik povstání, že si vybojovali Solidaritu, která zatřásla v celé Evropě komunismem, kdežto my vysoké stovky podpisů pod tzv. antichartou a Listopad až po pádu berlínské zdi. Opravdu si všichni myslí, že se s předraženými potravinami nedá nic dělat? A co si takhle vydupat nějakého obránce konzumentů?
Webový magazín Tvaru