Lze tedy říct, že alespoň v tom malém výseku světa, představovaném palubami oněch dvou letadel, „tištěné slovo“ už fakticky přestalo existovat. A aerolinky, které mu uštědřily ránu z milosti, tak učinily takřka bez mrknutí
oka.

Záměrem festivalu Take Care je propojovat lidi, místa a iniciativy, které už nějakou formou ekologického obratu prošli. Tento obrat může mít různé podoby. Festival proběhne během jednoho měsíce v jednom městě – od 1. září do 4. října v Praze a okolí.

Orlí matko, víš o všech těch, kteří teď nad tebou bdí, o všech, pro něž budeš až do konce června středem vesmíru, zraněním světa, které se musí zhojit, aby se směli stát lepšími lidmi? Jsi všechno, co jsme vzali přírodě, všechno, co jí vrátíme, když vejce prasknou a tvá mláďata vyletí.

Ovšem pro mě vůbec nejkrásnější duchovní film přišel, nikoliv už překvapivě, z Asie, konkrétně z Vietnamu. Debutující režisér Thien An Pham natočil tříhodinovou fresku Uvnitř žluté kukly, v níž je veškerá spiritualita svěřena obrazu a diegetickému zvuku.

Já si ale myslím, že dobrý umělec nebo umělkyně musí mít hlavně čas na soustředěnou práci, na tvorbu a na rešerše, které s tématem souvisí. V souvislosti s argumentací o utrpení umělců bych připomněla, že snad dnes žijeme ve státě, který staví na sociálním smíru.

Literatura traumatu, která takovouto proměnu nepřináší, je zbožím, jež se možná dobře prodává a vděčně konzumuje, ale trauma zneviditelňuje. Intelektuální hráči, kteří naopak trvají na tom, že trauma je definitivní mlčení a nenávratná destrukce, se velkou oklikou vracejí k názorům lékařů z poloviny 20. století.