Editorial a profil číslaZdá se, že se vše děje skokem, bezkontextuálně: rýmy spíše obkročnými a přerývanými než sdruženými. Možná i z pocitu této překotnosti času a turbulencí v něm se dějících jsme se rozhodli toto číslo věnovat vztahu jazyka k době a vice versa – řeč sama o sobě se mění, jako se mění naše pohlížení na ni, perspektiva kolektivní i individuální.
Vojtěch Němec
Rád bych čtenáře uklidnil – i řada mých kolegů si myslí, že něco takového hrozí. Ale zatím opravdu ne. Ostatně, žádnou tragédii by takový festival nejspíš stejně nezpůsobil. Nebezpečnější mi přijde spíš morální panika, do které se v souvislosti s AI někdy propadáme.
Je třeba říci, že navzdory všem výtkám je konstrukce Konceptu transparence funkční a velmi osobitá. Básníkovi se daří udržet pozornost, místy nás bez lítosti přiměje k pohledu na existenciální linku našich životů tak zblízka, jak zuřivě se snažíme to nedělat.
Během studií mě historicko-lingvistické zkoušky potrápily zdaleka nejvíc. Přesto mi diachronní zkoumání jazyka přijde jako fascinující detektivní práce, která člověka dokáže odměnit „aha momenty“, kdy zdánlivě náhodné jevy najednou začnou dávat smysl. Jako třeba kroužek-óčko nad u.
Básně, jako je „Tlukot“, jsou jen zdánlivě souborem pokynů. Všechny jsou konkrétní, jejich nesourodost napíná pocit souvislosti mezi jednotlivými verši až na hranici prasknutí. Jako v symbolismu tu není uveden žádný z možných účastníků tušené interakce. Ani ten, kdo uděluje pokyny, ani adresát. Báseň se tak maximálně osvobozuje od funkce nějakého popisu světa a nabývá téměř matematického půvabu.
Zajímavý je vývoj slova pohoda, které bylo mezi příznivci alternativy zcela zásadní v devadesátých letech, tehdy slovo „pohoda“ znělo až do úplné nepohody, později se restrukturalisovalo na ubezpečení „v poho“, „jde to do pohody“, „na pohodu“ a v současné době žije ve varietě „pohodinda“ i ve svém ironickém vyznění.
A přece je to div
jenž odře z kmene vrstvy korku
a oblékne nahé otázky
do hřejivých oděvů
aby nedrkotaly zuby
aspoň na okamžik
Všechny tyto spletité informace připomínají propojené „string figures“ Donny Haraway. Co z nich plyne pro hovory o literatuře? Existuje vlastně nějaký způsob, jak ji dobře propagovat? Existuje dobrý způsob, jak používat sociální síť? Vždy, když se v nějaké oblasti dospěje k závěru, že východiskem by mohlo být lepší vzdělávání o konkrétním tématu, musím se pousmát.
Kromě LinkedInu jsem vyzkoušela také Tinder. Účel je zdánlivě jiný, ale základní princip podobný – i zde jde o budování obrazu, o narcistní komunikaci. A také směnu, obchodní vztah, pasování sebe sama na zboží. Na LinkedInu prodáváme své schopnosti, zde, ach bože, sebe jako – co? Člověka (hier bin ich ein Mensch)?
Magdaléna Platzová ve Fázi jedné ženy prokázala, že se na poli povídkového žánru umí pohybovat se stejnou bravurou jako v románu. Její sbírka se ocitla v nominaci na Magnesia Literu za prózu 2026, což považuji za naprosto zasloužené. Povídky jsou oproti románům stále velmi nedoceněné, proto je každá nominace na prestižní literární ocenění vítaná.
Kniha, která vzdoruje, je kniha, ke které se můžeme chtít vracet, protože se nevyčerpává, neukáže se celá na první ani na druhé čtení. Verš, který jsme minule četli jako vedlejší motiv, může náhle nasvítit báseň jako skutečná pointa. V poezii Kláry Goldstein se můžeme snadno mýlit. S tím se myslím počítá.
Když Laing píše o tom, jak se fašismus opírá o iluzi, a zároveň ukazuje filmovou iluzi jako něco, co dokáže pravdu naopak vyvolat, je ve svém živlu. Ostatně i název vznikl podle ní v jediném záblesku: stříbro jako filmové plátno, lesk, klam i věc, která časem černá a ztrácí svit. Stříbro měnící se v černo. To je velmi dobrý klíč ke čtení celé novely. Kéž by v ní ale bylo více právě těch stříbrných emocí.
Oproti prvotině ubylo v Onde přímočaré (a vlastně mladistvě sympatické) naivity, texty zhutněly do kryptické strohosti, ve které se ukrývá dvacetileté zrání. Sympatická bezprostřednost se časem proměnila v sympatickou ohleduplnost vůči lidem kolem autorky a naopak v náročnost na čtenáře a také v údiv nad mizením prožitého v hloubce časoprostoru (a ovšem, stále je tu snaha něco uchovat).
U nás koncept vysoké školy státní správy nikdy žádný politik neprosazoval, asi nikomu z nich na fungujícím silném státu nezáleželo. Je mi jasné, že dnes taková myšlenka nemá šanci padnout na úrodnou půdu, koncept ENA je opakem toho, oč dnešní vládě jde.
Webový magazín Tvaru
