Editorial a profil číslaMilan se staral o kompletní básnický obsah časopisu, byl to on, kdo kurátorsky připravoval všechny bloky poezie do každého čísla, původní, překladovou, etablované autory, debutanty i první pokusy, co nám přicházejí do redakčního mailu. S radostí přiravoval tematická čísla, oslovil, sehnal, uháněl, redigoval. Věděl, koho se zeptat, tam venku, ve světě mimo naše sídlo, byl, příslovečně, „v kolektivu oblíben“; a tuhle vnější zpětnou vazbu s oblibou šířil, kdykoli se mu někdo zmínil, že jsme ve Tvaru něco udělali dobře, postaral se, aby se to dotyčný redaktor dozvěděl.
Jan M. Heller
Hrdinou je jeden z prvních domestikovaných psů. Vlastně je to štěně, které bylo pohřbeno spolu s mladou, bezdětnou ženou. Ona je nahá, svinutá do klubíčka jako dřímající pes. Štěně se k ní vší silou tiskne. A ona na něj položila ruku, jako kdyby toho mrňouse chtěla chránit a utěšovat současně. Pohřbeni byli bez jediného votivního předmětu, ačkoliv šlo o rituální pohřeb. Takto je roku 1954 našli archeologové.
Mohlo by se tedy zdát, že se autorovi tento druhý možný postup při přemyklíkovávání našeho západního prostoru jeví jako perspektivnější a snad i přijatelnější než ruská expanze. Rozhodně méně pekelný. Nejspíše ale jde jen o ironii. O sázku na to, že čtenáři dojde, že o jak významné hodnoty přicházíme, když přestáváme být sami sebou. Mimo jiné, a především, o úctu k lidské individualitě.
Čistě plebejské pojetí spirituality najdeme naopak v tomto slovenském dialogu babičky s vnučkou. „Janka, pomodli sa tak, ako si to počula od mamičky.“ – „Ó bože, bože, neprestávaj, Ježiši Kriste, áno, to je ono!“ A ono to není úplně od věci. Vždyť podle humoristů patří Bible k jedné ze dvou základních knih života. Tou druhou je Kámasútra. Zatímco Bible učí, abychom milovali bližního svého, Kámasútra vysvětluje, jak na to.
Název Peklo neexistuje vzbuzuje otázky ohledně toho, co má vlastně znamenat. Je nepřítomnost pekla signálem, že peklo je mezi námi, že „peklo jsou ti druzí“? Nebo je to rafinovaná ontologická výpověď znamenající, že peklo neexistuje, protože peklo je – peklo jakožto zlo v metafyzickém smyslu, jak o něm mluví a jak je performativně zhmotňuje Cornelius?
Pořád chci být
radši silný, unést
všechna naše loučení
a nezlomit se, jak tvoje uschlá růže
Slova se mění,
aspoň
nepřestávám cítit tlukot tvého srdce
Chybělo něco? Osobně bych uvítal prezentace a diskuse o klíčových bohemistických knihách z posledních čtyř let (napadají mě tituly jako Čtivo, Gesto a skutečnost, Vaculíkův Český snář v České knižnici – ten také proto, že Vaculík měl výročí). Ale nechci organizátory navádět ke zmnožování programu. Už tak toho bylo někdy příliš, až člověk potřeboval pauzu. Ano, mohli jste se potichu vytratit a rozjímat v blízké útulné hospodě.
venku padaly hvězdy
možná to bylo bombardování
možná blbej sen
co ti po něm zbydou jen v pytlíku kosti pro psa.
Ta noc nestála za nic.
Založení tradice Kongresu světové bohemistiky v roce 1995, kdy se konal první ročník, bylo velmi prozíravým nápadem. Ještě prozíravější je udržovat a rozvíjet ji již více než třicet let. Význam a funkce kongresů se v průběhu let pravděpodobně měnily – od potřeby obnovit vztahy mezi bohemisty ve světě po pádu Berlínské zdi v 90. letech až po možnost budování vědeckých kontaktů a akademických sítí v nadcházejících desetiletích.
Nadhoďme malý exkurs: v nedávno vydané akademické příručce V souřadnicích neklidu, shrnující literární žeň minulého desetiletí, není o knihách Přemysla Krejčíka ani slůvko, ba ani písmenko, ačli se v kompendiu chvalořečí básníkům i prozaikům zjevně průměrnějším, které bychom za podílníky novodobého životního pocitu pokládali jen stěží.
Predstavy o reálnych či imaginárnych hraniciach sú naozaj formované individuálnymi skúsenosťami a národnou kolektívnou imagináciou. Svedčí o tom aj fakt, že povedzme, v tradícii českej literárnej reflexie Bratislavy sa toto mesto dosť často považuje za akúsi hraničnú bránu na Juh, a to nielen na Balkán, vycibrené nosy tu dokonca cítia prvé vône Stredomoria!
Kniha O slavných psech a jejich lidech (a naopak) tak není jen přehledem dějin, ale především zrcadlem naší vlastní humanity. Připomíná nám, že v přítomnosti psa nemusíme hrát žádné role ani plnit očekávání doby. S trochou nadsázky se dá říct, že žena, která prožila život v epicentru velkých dějin, politických bojů a lidských zrad, našla tu nejprostší pravdu na konci vodítka.
Bohemistika je zamyšlením nad naší kulturou. Její hlas formovala historie a tímto hlasem mluvíme jak pro domo sua, tak ke světu. Bohužel, v moderní době se historický čas u nás zadrhnul v roce 1939 a následovalo půlstoletí průšvihů. Nebylo možné se vyjádřít ba ani myslet bez překážek. Nakupily se nánosy, které není lehké odstranit. (Emil Volek)
Ústředním poselstvím Liv Strömquist je, že život nemáme neustále racionalizovat, optimalizovat ani podřizovat výkonu či kontrole, ale spíše ho přijímat v jeho nejistotě a proměnlivosti a jednoduše ho plně prožívat.
o dnešní doby, kdy jsme svědky nejedné katastrofy a zároveň směřujeme do katastrofy patrně ještě větší, se podle mého názoru paradoxně velmi hodí právě díla, která se neberou příliš vážně – včetně děl populárního umění. Smát se, bát se a aspoň trochu se zamyslet je vlastně celkem adekvátní reakce.
Webový magazín Tvaru