Editorial a profil číslaPřítomné číslo Tvaru nadhozenou tezi o ústupu kritiky trochu potvrzuje a trochu zpochybňuje. Kristián Lazarčík v rozhovoru (na s. 6) nechce, aby se jeho kniha jednoduše označila za queer. Chce diskutovat s lidmi s literárním vzděláním o tom, co takové označení znamená a co vlastně jeho psaní dělá.
Jan M. Heller
Teď se snažím hlavně osvobodit se od všech pohledů zvenčí. Jednak od toho, jak se dívá na moji debutovou knihu okolí, ale i od všeobecného pocitu, který při psaní mám. Chtěl bych dospět k větší svobodě, necítit se omezován a nemít v hlavě hlasy vnitřních kritiků, které se často prolínají s hlasy těch skutečných. Chtěl bych psát svobodněji a hledat, kam se ještě můžu posunout a co mě bude dál zajímat.
Za kompozicí celku sbírky je při pozorném čtení znát promyšlené redakční dávkování. Děžinský se vystavuje riziku předvídatelnosti opakovaných point, rétorického opotřebení paradoxu i anekdotické banalizace některých textů, ale dokáže mu čelit střídáním tónů, kompozičních postupů a tematických okruhů. Zůstává tak ukázněný i tam, kde se mu materiál rozrůstá pod rukama. A to je zřejmě poslední projev jeho typické snahy o vyvažování.
Jediný konzulát státu River Hutt v zemích socialismu měl sídlo v Jihlavě. A jelikož pan Kříž nechtěl zůstat ve znormalizované komunistické vlasti až do smrti, vyrobil si za pomoci písmen z dětské tiskárničky a vykrajovátka na nudle diplomatický pas i s pečetí. Díky němu a knížecím dekretům smyšleného státu River Hutt vycestoval roku 1984 přes Jugoslávii na Západ. Realizovaný vtip par excellence.
Zázemí pro ušáka můžeme vyčítat jistou nahodilost, nerozhodnutost. Zároveň není třeba na tuto knihu nakládat ambice, které patrně ani neměla. To nejlepší, co s ní můžeme dělat, je náhodně ji otvírat a vyzobávat momentky, které jsou možná úplně vymyšlené, ale nebezpečně se podobají tomu, co prožíváme. Kdo jsme, když se nikdo nedívá.
Festival uzavřela mezinárodní panelová diskuse uspořádaná k poctě nedožitých 90. narozenin Václava Havla. Pod vedením moderátorky Azadeh Kangarani se na pódiu vzducholodi Gulliver setkali irský aktivista Bill Shipsey, Oksana Zabužko, běloruský disident Maksim Znak a turecký hudebník a spisovatel Zülfü Livaneli.
Pozdní mussoliniovská Itálie představovala cosi jako krajinu ponuré tmy, po vstupu německých vojsk a po vyhlášení ultrafašistické Italské sociální republiky však nastalo především na severu země skoro peklo. Jenže o tom Salvioni jako by začala psát velice odlišně koncipovaný a žánrově temperovaný román.
Mario Monicelli natáčející zejména komediální snímky rozehrává v temném snímku Un borghese piccolo piccolo (Malý měšťák, 1976) příběh úředníka mstícího se zločincům za smrt svého syna. Film Mordi e fuggi (Kousni a uteč, 1972) Dina Risiho zase žánrově osciluje mezi společenskou komedií, gangsterským thrillerem a road movie.
Tibetské deníky 1954 vynikají především mimořádnou pramennou hodnotou: nepůsobí jako běžný cestopis, ale jako cenný historický dokument, který zachycuje konkrétní zkušenost v konkrétním čase, bez pozdějších interpretací a mytizací Tibetu coby duchovního ztraceného ráje.
Vazbu mezi vyobrazením mužského těla a zobrazením maskulinity je tedy třeba spíše narušit a posunout mimo ikonografii do oblasti vztahové asambláže. Ta stále pracuje se zobrazením, ale poskytuje tělesné formě obrazu třetí rozměr vztahové, tedy sociální a psychické dimenze. Asambláž dává zobrazení maskulinity transformativní povahu.
Trojice autorek nerýsuje čáru dělící na správné a špatné, nemoralizuje, nesnaží se upínat k nerealistickým vztahovým ideálům. Uvědomují si, že dokonale fungující vztahy neexistují (dokonce na tuto naivní představu poukazují příkladem Albyiných rodičů, kteří rodinu romanticky idealizují, avšak nedokážou ji udržet pohromadě), a soustředí se na odtajnění pohledu druhé strany, které umožní podat si vzájemně pomocnou ruku.
Možná jsem si celou dobu kladla špatnou otázku. Nejspíš ani tak nejde o to, co je víc. Spíše se jedná o hledání rovnováhy tam, kde je každý krok nejistý. Možná že inspirace není voda v naší pomyslné studně, ale vědro, které spouštíme dolů. A disciplína slouží jako lano, jež nám vodu pomáhá vytáhnout.
Celý den o lásce a smrti
facka, denní rovnodennost
a vesmír po nocích voní
už se i noc stmívá
dech jak dýka.
Prostorem, kde se sociální kritika a utopie protínají, jsou trhliny v dominantním systému, místa, která se pod jeho tlakem lámou. Současná politická teoretička Albena Azmanova například mluví o tom, že na základě hledání kořenů sociálního poškození se ukáže, v jaké podobě se projeví směřování ke spravedlivější společnosti.
Webový magazín Tvaru