Editorial a profil číslaA jedna myšlenka na závěr: Vždyť co je vlastně konzervativnější než literární časopis? Instituce, která trvá na tom, že stojí za to číst literaturu, diskutovat o jejím významu, udržovat paměť na mrtvé autory a předávat něco, co nevzniklo dnes ráno, nedá se převést na ekonomickou profitabilitu, a přesto má cenu?
Jan M. Heller
Hodně próz v té knížce vzniklo tak, že jsem si ve své rodině nebo v rodinách svých blízkých přátel všimla něčeho, co fungovalo nebo naopak nefungovalo. Vzala jsem si z toho jeden moment a potom jsem ho pitvala. Co se mohlo stát? Kdyby se něco událo jinak, kam by se to mohlo posunout? Přišlo mi důležité o tom psát.
S lety se Dvorský stále více vymaňoval z úzkého pojetí poezie, která nemůže být „převáděním neznámého na známé“ (s. 417), ale daleko spíše v člověku otevírá možnosti a dimenze skryté, netušené a zatím nepojmenovatelné. I proto Dvorského stále více vzrušovala tematika „nevyslovitelna“, již naše epistemologická i jazyková výbava neumožňuje zcela uchopit a která tu zůstává jako výzva pro naše výrazové prostředky i myšlenkové vhledy. Hledá distinkce mezi nesrozumitelností, nesdělitelností a nevyslovitelností.
Možná si říkáte, proč se tak rýpat v pár slovech z plakátů. Nedělám si iluze, že rozbory nadšených lingvistů změní svět k lepšímu. Jsem však přesvědčen, že když se někdo uchází o jakoukoliv formu moci nad ostatními, měli bychom kritickému zkoumání podrobovat všechny aspekty jejich vystupování, jazyk nevyjímaje, neboť i ten je indikátorem, kdo jak se svěřenou mocí naloží.
Editor knihy Jakub Řehák už samotným shromážděním a uspořádáním těchto textů vykonal nesmírně záslužnou práci. Jakubova oddanost jeho básnickým učitelům mě dojímá. Právě díky ní můžeme Dvorského vývoj poznat v dosud nevídané šíři. Pětapadesát let Dvorského psaní umožňuje sledovat nejen jednotlivé postoje, ale i kontinuitu tohoto neobyčejného způsobu myšlení.
jediný co mě za posledního čtvrt roku objalo
byly kapky vody
zabolelo mě to u srdce a zasyčela jsem
miluj mě jako labuť!
V jedné z nejčastěji citovaných pasáží píše Heti o tom, jak spisovatel musí přijít na to, kým vlastně je, a tvořit právě z této pozice. Nečekat, až se z něj stane někdo disciplinovaný, nehrát si na styl psaní, který mu nesedí. Její vlastní odpověď na otázku, jak má člověk, který nesnáší práci, napsat knihu, zní zřejmě takto: pracujte čtrnáct let na nesmyslném projektu, kterému nikdo nevěří, hrajte si s tím v excelu, a pak, až to jednoho dne bude hotovo, svět uvidí. Dělejte to podle sebe.
Nenápadné je ale něco jiného, co mi moje práce bez větších potíží umožňuje – čas na chystání letních snídaní, obědů, večeří, oblečení, výprava na zmrzlinu, za kamarády… Bydlet na venkově může působit romanticky, ale když máte děti a chcete jim dopřát kroužky, je to taky neustálá taxikařina. A dohánění restů, když je člověk doma.
Ale když jsem dospělý
ani o něj nezavadím!
Procházím se obilím
Žádný námel nevidím
Autorova poezie nestaví na velkých gestech. Její síla spočívá v drobných významových posunech, ve zvukových a významových detailech, ve hře mezi blízkostí a cizostí a v ochotě setrvat v prostoru nejistoty.
Literární mnohojazyčnost není jev nový, i když je dosud vnímán jako poměrně vzácný. Může působit překvapivě, protože k jeho současné revitalizaci (a také ke znovuzrození akademického zájmu o ni) dochází po ukončení poměrně dlouhého období, kdy dominantním literárním paradigmatem byl monolingvismus.
Cvrček je další sebevědomou připomínkou síly současné holandské literatury určené dětem a je nesporně jednou z nejvýraznějších knih letošního podzimu. Pro děti i pro dospělé.
V podvečer vystoupím z vlaku v Olomouci. Než se vydám domů, sedím ještě chvíli u Ariónovy kašny. Tady jsme tenkrát mluvili o tolika věcech, další tak dlouhou debatu už jsme bohužel znovu nestihli vést.
Přes převažující civilní a civilistickou tóninu a přes nevyhnutelné stoické a skeptické ladění velké většiny veršů nakonec Dušan Spáčil – ať ve své osmé básnické sbírce promlouvá jako jin, nebo zároveň pořád ještě i jako young – nezapře své lyrické pnutí. Možná ani postlyrické nebo občas paralyrické nahlížení každodenního člověčího všehomíra, sužovaného neslitovnou nelyričností uplývajícího, ne-li již odumírajícího času.
V zájmu nepříliš bohaté i zcela nebohaté většiny je, aby stát stál pevně na nohou a aby fungoval pro celek, tedy i pro ně. Je jejich jedinou obranou před narcismem miliardářů, včetně těch, kteří mají politické záměry. Je v zájmu většiny, aby ti, kdo pro stát pracují (a jsou mimochodem odměňováni ne jako v privátu, ale jen podle pevných tabulek), měli svou důstojnost, svůj status a byli kvalifikovaní.
Webový magazín Tvaru
