Druhá básnická sbírka Iryny Zahladko (1986), ukrajinské básnířky usazené v Česku, přináší velmi osobní a niternou, mnohovrstevnatou, křehkou i drsnou výpověď, v níž se prolínají dvě primární témata: nemoc a válka. Ale co je vlastně nemoc jiného než boj s vlastním tělem a o ně – a co jiného je válka než to nejhorší vyústění nemocné a rozklížené společnosti? Stejně jako v autorčině debutové sbírce máme tedy co dělat s paralelami mezi osobním a společenským, respektive politickým. A paralely jsou to i ve své subtilnosti, podtržené růžovobílou grafickou úpravou a jemnými ilustracemi Leony Labajové, velmi úderné:

Válčím dvě války.
Jednu něhou –
druhou – nenávistí.
s. 20

Deníkové záznamy jsou knize střídány básněmi, někdy na sebe otevřeně navazují, jinde jako by se hranice mezi nimi v podstatě stíraly. Celek působí velmi autobiograficky (nebo autofikčně?), ovšem figuruje zde lyrický subjekt, tedy subjektka, nazvaná explicitně NeJá, protože „člověk, o kterém je tento příběh, není já“ (s. 12). Otázka, nakolik je tento zcizovací efekt pouhým básnickým prostředkem a do jaké míry představuje nespolehlivá vypravěčka způsob, jak se vyrovnat s děsivou životní situací, vytváří zvláštně znepokojivou tenzi vinoucí se celou sbírkou. Mluví ke čtenářstvu či k sobě a o sobě samé opravdu Iryna, nebo její alter ego? Kde končí Já a začíná NeJá? A je to vůbec důležité? V jednom momentě se autorčina lyrická subjektka svěřuje: „Píšu tyhle deníky jako něco, co nikdy nikdo nebude číst.“ (s. 41) A přece se nám, čtenářstvu, hned zkraje odhaluje ve vší své zranitelnosti:

Oholila jsem si hlavu strojkem […] ‚Oholený‘ v ukrajinštině znamená nahý.
s. 9

Na jiném místě zase píše báseň jménem a perspektivou svého partnera (s. 42), nebo ji napsal opravdu on?

Vzhledem k jednomu z hlavních témat sbírky dostává logicky velký prostor tělesnost a její projevy. Místo výčtu fyzických symptomů ovšem dostávají prostor vnitřní pocity. A to velmi sugestivně. Hned v úvodní básni tak například sledujeme, jak se tělem „někde uvnitř […] povaluje skleněná koule, / zastudí / a s výdechem padá krkem“ (s. 10). O kousek dál „zkoumáme pustinu pod víčky, / prázdnotu pod polštáři“ (s. 11). Asi nejsilnější je pak v tomto ohledu báseň, či snad deníkový záznam, který paralelu nemoci a války tematizuje naprosto otevřeně: „Putuji svým tělem jako krajinou – / všude je válečná zóna. / Dvaceticentimetrové jizvy se podobají / rozbořené železniční trati / Propíchané žíly – dírám po střelách / na městských silnicích.“ (s. 19) Jinde jsou negativní dopady na tělo prezentovány s odzbrojující něhou:

[…] všechny moje řasy a obočí
zůstanou na polštáři. […] Králíček, nejmenší evropský pták,
si z nich udělá nejmenší evropské hnízdo. […] začaly mi vypadávat vlasy
krásná náhoda
krásná
s. 17.

Motivicky je ve sbírce významně zastoupena také rodina, nejen v podobě genetických testů nutných ke stanovení léčby či zděděného domu, který ale představuje spíše nechtěnou zátěž než vítanou pomoc, nebo hladomoru coby mezigeneračního traumatu. Jedna z nejněžnějších a zároveň jaksi neurčitě tísnivých básní celé sbírky je báseň s názvem „Velikonoční“, která připomíná s největší pravděpodobností rodinnou tradici společného oběda, kde „Bílá velryba svátečního stolu / čeká uprostřed pokoje“ (s. 35), aby mohla jednoho zhltnout jako biblického Jonáše, nebo ho vyzvat na souboj jako Melvillův Moby Dick. Ani tady, ve vzpomínkách, není člověk úplně v bezpečí. „Ubrus je příliš bílý“ a „naškrobené váhání, touha po symetrii“ příliš svazující a znejišťující: „velryba – vertigo“ (tamtéž).

Ale vraťme se k ústřednímu tématu války. Ta neprobíhá jen na dvou již zmíněných frontách, tedy ve vnějším světě a v nitru autorčina NeJá, kdy „Hlava je anektovaným územím, / ohniskem bojů“ (s. 32). Odehrává se ještě na jedné významné úrovni, a sice mezi lyrickou subjektkou a jejím bezprostředním okolím, popřípadě jeho vnímáním jí samotné: „Koukají na mě, jako by nahlíželi do rakve / a trapně nemohli najít správné víko.“ (s. 50) Nejenže nedokážou pochopit její nemoc – odtud také název celé sbírky, Jak se líčit v nemoci, aby lidé pochopili. Podle stejnojmenné básně je třeba budit dojem zesnulé: „vložit mince do očních důlků. / Vzít si kytici a nést ji obouruč.“ (s. 52) Nechápou ani, jak mluvit o té „opravdové“ válce tam venku. A tak „[a]by to zvládla, NeJá si píše seznam“ (s. 13) s názvem „Lži k přežití“ (tamtéž) či „Lživá mantra uprostřed léta“ (s. 51). Neschopnost vyjádřit a vůbec rozumově pojmout a obsáhnout všeobjímající polykrizi ostatně dopadá nás všechny. Dochází až k jakémusi pomyslnému zmatení jazyků, nebo spíše slov, přičemž každý „zmatek […] je jiný / než další a další zmatky, které ještě nedokážeme rozlišit“ (s. 39), protože „všem nám chybí slovní zásoba“ (tamtéž).

Jak už bylo řečeno, lyrický subjekt/subjektka se prolíná s autorčiným hlasem, stejně tak ich-forma je prokládána er-formou, na jediném místě Zahladko promlouvá k subjektu ve druhé osobě. V některých básních je použita vynalézavá typografie, upomínající tu na Havlovy Antikódy (s. 20), jinde zase na morgensternovské či apollinairovské kaligramy (s. 26). Ještě jinak, a velmi zajímavě, si s typografií pohrává hned úvodní báseň: je psaná ve dvou sloupcích, přičemž lze číst každý sloupec samostatně, či oba najednou po řádcích (s. 10).

Kromě střídání deníkových zápisů s básněmi udávají rytmus sbírky dva refrény či vracející se motivy. Jeden z nich („Po 24. únoru už se nevzbudím pětadvacátého.“, s. 54) připomíná, že válka je jako noční můra, z níž se nelze probudit, a přání, aby skončila, stejně naléhavé a drásající jako „křik nemluvněte / narozeného v krytu.“ (s. 54). Druhým opakujícím se motivem je otázka „Kdo mi poskytne zbraň, abych vytlačila válku z ložnice?“ (s. 59). Válka zkrátka opanovala veškerý prostor a ani intimní zóna nezůstává ušetřena: „válčím znamená jsem“ (s. 20).

Na několika místech Zahladko odkazuje na svou předchozí sbírku, například v básni „Valentýn 2022“ či v básni „Jednorožec“ věnované queer batalionu ukrajinské armády. Zatímco ve sbírce Tváření lyrické subjekty ubližovaly jeden druhému: „stříbrnými příbory […] navzájem / probodneme / ledovou kůži na prsou“ (s. 62), zde se spojují proti společnému nepříteli:

Probodneme spolu tmu
a ani si nezakryjeme uši,
až bude řvát
s. 56.

V básni „Kohouti Andalusie“ zase „pazoury místo očí / trhají tmu do rána“ (s. 74).

Nemoc a válka člověka změní a oproti známé, rádoby utěšující formulaci „To, co nás nezabije, nás neudělá silnějšími. To, co nás nezabije, nás traumatizuje“ (s. 75). Spolu se závěrečnou básní „Sen o rozsévači“ si všichni někdy přejeme, abychom byli sundáni z kříže, aby byl kříž sundán z nás.

Iryna Zahladko představila silnou evokativní výpověď, která se vás dotkne na mnoha úrovních a budete se k ní stále vracet a nacházet stále nové a nové významy. Nebála bych se předpovědět, že ji příští rok uvidíme minimálně na shortlistu některé z literárních cen.