Lidé
(1963), vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, literární kritik a publicista. Literární reflexe otiskuje nejčastěji v časopisech A2, Host, Souvislosti a Tvar, dříve v Kritické příloze Revolver Revue a Literárních novinách.
Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?
Práce Pavla Horáka se nám tu stává obdobně sympatickým průvodcem, otevírajícím z řady úhlů přemýšlení o pozoruhodném, a přitom mnohdy přehlíženém jevu dnešní doby.
Sarkastické motto, které si vepsal nad jednu báseň („Prosím vás, kdopak z nás / v mládí nepsal verše?“ – s. 70) se v Tumlířově případě nakonec naplnilo a po třicítce se tvorbou poezie již podle všeho nezabýval. Nad jeho nesporným talentem se pak na dlouhá léta zavřela voda, nejspíš i ta jím apostrofovaná „hořká voda poezie“. Jeho ediční připomenutí dokumentuje, že v české literatuře je stále co objevovat.
Básně Jiřího Haubera nás vyzývají, abychom stanuli a vešli do tichého souručenství s tím, co celý čas lhostejně míjíme.
Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.
Závěrem zbývá, jak se kdysi říkalo, „vyšetřit“ poměr Ewalda Murrera a Ivana Wernische. Příbuzenský vztah obou básníků je obecně známý, ale nikdo z nich se možným literárním ovlivněním příliš nezabývá, ačkoli v jedné básni Murrer říká, „že není na světě nic těžšího, / než býti synem velkého člověka…“ (Noční četba, s. 96)
Autor tedy vypráví příběhy či jim dává prostor, aby se vyprávěly samy, nechává je prorůstat realitou, ovládat ji, ale realita často kontruje svým copak je to za nesmysl? Osnovuje knihu jako pavoučí síť, pevnou a pružnou, svůdnou a impozantní.
Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.
Také Denemarková nám ve svém díle stále neúprosně opakuje: „Jak jste to všechno mohli připustit? Jak to všechno můžete připustit?“ Považuji to sice za legitimní, nicméně byl bych raději, kdyby se tento hlas přesunul do sféry politické agitace; s uměním, jehož smyslem je tvořivě postihovat nezměrnou mnohotvárnost a složitost světa, se většinou míjí.
Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?
Práce Pavla Horáka se nám tu stává obdobně sympatickým průvodcem, otevírajícím z řady úhlů přemýšlení o pozoruhodném, a přitom mnohdy přehlíženém jevu dnešní doby.
Sarkastické motto, které si vepsal nad jednu báseň („Prosím vás, kdopak z nás / v mládí nepsal verše?“ – s. 70) se v Tumlířově případě nakonec naplnilo a po třicítce se tvorbou poezie již podle všeho nezabýval. Nad jeho nesporným talentem se pak na dlouhá léta zavřela voda, nejspíš i ta jím apostrofovaná „hořká voda poezie“. Jeho ediční připomenutí dokumentuje, že v české literatuře je stále co objevovat.
Básně Jiřího Haubera nás vyzývají, abychom stanuli a vešli do tichého souručenství s tím, co celý čas lhostejně míjíme.
Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.
Závěrem zbývá, jak se kdysi říkalo, „vyšetřit“ poměr Ewalda Murrera a Ivana Wernische. Příbuzenský vztah obou básníků je obecně známý, ale nikdo z nich se možným literárním ovlivněním příliš nezabývá, ačkoli v jedné básni Murrer říká, „že není na světě nic těžšího, / než býti synem velkého člověka…“ (Noční četba, s. 96)
Autor tedy vypráví příběhy či jim dává prostor, aby se vyprávěly samy, nechává je prorůstat realitou, ovládat ji, ale realita často kontruje svým copak je to za nesmysl? Osnovuje knihu jako pavoučí síť, pevnou a pružnou, svůdnou a impozantní.
Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.
Také Denemarková nám ve svém díle stále neúprosně opakuje: „Jak jste to všechno mohli připustit? Jak to všechno můžete připustit?“ Považuji to sice za legitimní, nicméně byl bych raději, kdyby se tento hlas přesunul do sféry politické agitace; s uměním, jehož smyslem je tvořivě postihovat nezměrnou mnohotvárnost a složitost světa, se většinou míjí.
