Tibetské deníky 1954 vynikají především mimořádnou pramennou hodnotou: nepůsobí jako běžný cestopis, ale jako cenný historický dokument, který zachycuje konkrétní zkušenost v konkrétním čase, bez pozdějších interpretací a mytizací Tibetu coby duchovního ztraceného ráje.

Pozdní mussoliniovská Itálie představovala cosi jako krajinu ponuré tmy, po vstupu německých vojsk a po vyhlášení ultrafašistické Italské sociální republiky však nastalo především na severu země skoro peklo. Jenže o tom Salvioni jako by začala psát velice odlišně koncipovaný a žánrově temperovaný román.

Trojice autorek nerýsuje čáru dělící na správné a špatné, nemoralizuje, nesnaží se upínat k nerealistickým vztahovým ideálům. Uvědomují si, že dokonale fungující vztahy neexistují (dokonce na tuto naivní představu poukazují příkladem Albyiných rodičů, kteří rodinu romanticky idealizují, avšak nedokážou ji udržet pohromadě), a soustředí se na odtajnění pohledu druhé strany, které umožní podat si vzájemně pomocnou ruku.

Autorova poezie nestaví na velkých gestech. Její síla spočívá v drobných významových posunech, ve zvukových a významových detailech, ve hře mezi blízkostí a cizostí a v ochotě setrvat v prostoru nejistoty.

Za kompozicí celku sbírky je při pozorném čtení znát promyšlené redakční dávkování. Děžinský se vystavuje riziku předvídatelnosti opakovaných point, rétorického opotřebení paradoxu i anekdotické banalizace některých textů, ale dokáže mu čelit střídáním tónů, kompozičních postupů a tematických okruhů. Zůstává tak ukázněný i tam, kde se mu materiál rozrůstá pod rukama. A to je zřejmě poslední projev jeho typické snahy o vyvažování.

Zázemí pro ušáka můžeme vyčítat jistou nahodilost, nerozhodnutost. Zároveň není třeba na tuto knihu nakládat ambice, které patrně ani neměla. To nejlepší, co s ní můžeme dělat, je náhodně ji otvírat a vyzobávat momentky, které jsou možná úplně vymyšlené, ale nebezpečně se podobají tomu, co prožíváme. Kdo jsme, když se nikdo nedívá.

S lety se Dvorský stále více vymaňoval z úzkého pojetí poezie, která nemůže být „převáděním neznámého na známé“ (s. 417), ale daleko spíše v člověku otevírá možnosti a dimenze skryté, netušené a zatím nepojmenovatelné. I proto Dvorského stále více vzrušovala tematika „nevyslovitelna“, již naše epistemologická i jazyková výbava neumožňuje zcela uchopit a která tu zůstává jako výzva pro naše výrazové prostředky i myšlenkové vhledy. Hledá distinkce mezi nesrozumitelností, nesdělitelností a nevyslovitelností.

Editor knihy Jakub Řehák už samotným shromážděním a uspořádáním těchto textů vykonal nesmírně záslužnou práci. Jakubova oddanost jeho básnickým učitelům mě dojímá. Právě díky ní můžeme Dvorského vývoj poznat v dosud nevídané šíři. Pětapadesát let Dvorského psaní umožňuje sledovat nejen jednotlivé postoje, ale i kontinuitu tohoto neobyčejného způsobu myšlení.

Starý iluzionista prostě klade pasti. Přesto jeho nonsensy, hry a dadaistické kousky nejsou jen náhodné tahání králíků z klobouku.

Nesmíme ale mezi těmito temnými trumfy zapomenout na polohu, která je V nebi (a nejen tam) také přítomná: mírná, zranitelná, naprosto osobní. Je to otevření se všemu, jakkoliv bolestivému. Je to básnické naslouchání druhému člověku, často v intimní blízkosti, s nebezpečným, ale nezbytným vydáním se. Právě takovou básní celá sbírka končí (najděte si ji). Takové básně jsou rozesety po všech Ohniskových sbírkách (najděte si je).

Osobně mě pak zklamaly stránky sumarizující zábavné historické historky o strojích předstírajících člověka. Rozumím sice tomu, proč autor o tomto psal, ve výsledku to však na mne nepůsobí jako významové obohacení celku, nýbrž jako nadbytečně rozsáhlé a tak všelijak čtenářsky opentlené zužitkování Wikipedie. Možná je to ale jen moje neschopnost přijmout tyto literární „tahy“ jako funkční hru.

Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem.

Mohlo by se tedy zdát, že se autorovi tento druhý možný postup při přemyklíkovávání našeho západního prostoru jeví jako perspektivnější a snad i přijatelnější než ruská expanze. Rozhodně méně pekelný. Nejspíše ale jde jen o ironii. O sázku na to, že čtenáři dojde, že o jak významné hodnoty přicházíme, když přestáváme být sami sebou. Mimo jiné, a především, o úctu k lidské individualitě.

Název Peklo neexistuje vzbuzuje otázky ohledně toho, co má vlastně znamenat. Je nepřítomnost pekla signálem, že peklo je mezi námi, že „peklo jsou ti druzí“? Nebo je to rafinovaná ontologická výpověď znamenající, že peklo neexistuje, protože peklo je – peklo jakožto zlo v metafyzickém smyslu, jak o něm mluví a jak je performativně zhmotňuje Cornelius?

Kotenova poezie píše o velkých věcech, ale nevěří na definitivní soudy ani na dramatické zvraty. Vlastně možná nevěří ani na činy; spíš se snaží ukázat, zachytit, že k onomu příslovečnému pohnutí vesmírem, aspoň tím osobním, stačí někdy pozorovat. U vědomí toho, že občas uvidíme háček, který tam není.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…