Práce Pavla Horáka se nám tu stává obdobně sympatickým průvodcem, otevírajícím z řady úhlů přemýšlení o pozoruhodném, a přitom mnohdy přehlíženém jevu dnešní doby.

Sarkastické motto, které si vepsal nad jednu báseň („Prosím vás, kdopak z nás / v mládí nepsal verše?“ – s. 70) se v Tumlířově případě nakonec naplnilo a po třicítce se tvorbou poezie již podle všeho nezabýval. Nad jeho nesporným talentem se pak na dlouhá léta zavřela voda, nejspíš i ta jím apostrofovaná „hořká voda poezie“. Jeho ediční připomenutí dokumentuje, že v české literatuře je stále co objevovat.

Básně Jiřího Haubera nás vyzývají, abychom stanuli a vešli do tichého souručenství s tím, co celý čas lhostejně míjíme.

Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.