Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva
(14. července 1951 v Benešově – 15. února 2025 v Benešově) byl básník, esejista, prozaik, publicista a nakladatelský redaktor a editor (více než 30 let pracoval jako šéfredaktor nakladatelství H & H). Byl pravnukem hudebního skladatele Antonína Dvořáka a vnukem Josefa Suka. Od roku 2002 vydal čtyři básnické sbírky, čtyři knihy esejů a svou nejzávažnější a nejobsáhlejší knihu, žánrově nezařaditelné Melancholické století oblaku. Josef Suk a život umělců (2020). Básnické sbírky Potopené pevnosti (2002), Tajná schodiště (2006), Spojené kameny (2007) a Dohlednost v mlze (2011) ho představily jako výrazného reflexivního básníka. Čtyři esejistické knihy se od sebe žánrově liší. Dvě vycházejí z autorova hlubokého zájmu o operu (V aréně prachu, stínů a večerů, 2010; Příroda v opeře, 2024), dvě mají obecně kulturní a úvahový ráz (Krysy v Hadrianově vile, 2004; Jména v soumraku času, 2012). Posledně jmenovaný svazek ukazuje autorův hluboký ponor do klasické evropské kultury a současně je žalozpěvem nad současnou dobou. Sedm dalších jeho esejistických a prozaických knih dosud čeká na své vydání, stejně jako obrovské množství básní, napsaných za dobu více než půlstoletí. Přítomné básně jsou poslední částí dosud nepublikovaných textů, které autor napsal během posledního víkendu před svou smrtí.
