Pro mého otce jako muže určité generace, jak jsem ho poznala, slabost neexistovala. Nesměla existovat a člověk musel pokračovat dál, dokud se buď nezhroutil sám, nebo dokud všechno neexplodovalo. Ale to není zdravé a žádný člověk to nevydrží. A to nikomu neprospívá. Síla je sice důležitá, ale přimíchat k ní trochu slabosti není na škodu.

Obecně když s něčím jdu ven, ať už je to nová písnička, nebo nová sbírka, tak se vždycky koukám na tu starší a chci, aby byla lepší. Fakt to tady nechci zaplevelit, takže kdybych neviděl nějaký posun, ať už tematický, nebo v tom psaní, tak bych to prostě nedělal. Jednou bych chtěl napsat dvouaktovku, prostě velkou divadelní hru.

Všichni si o mně pořád myslí, že jsem veselý a milý člověk. Ale já jsem vlastně morous! Být pořád mezi spoustou lidí je pro mě očistec, takže když to není nezbytně nutné, nedělám to. Ale málem bych zapomněl – musím zdůraznit, že všechna „naše“ lázeňská města mají každý rok velmi vkusné zahájení lázeňské sezony.

Literární komunita tady moc živá není. Vím o pár autorech, kteří odtud pocházejí, ale neznáme se. Jsou tady dvě uskupení, spolek Po škole a Vy.čítání, která pořádají čtení, většinou poezie. V září se tu koná Litr, knižní veletrh autorských a uměleckých publikací. To je moc fajn.

Generační střet mezi autory tu určitě je. Je evidentní, že u mladších básníků často – neříkám vždycky – hraje v poezii prim spíše ideový či ideologický postoj než práce se slovem. Nedivím se vůbec těm postojům. Každý vyhraněný postoj je lepší než žádný nebo zdánlivě žádný. Nestrannost je vždy jen domnělou nestranností. Poezie ale není věcí stran, poezie je všestrannost, je to přírodní rázová vlna.

Nepředstavitelný způsob je to, co překračuje moji představivost. Jsem moc zvědav na literární debut své vnučky, píše jak posedlá, ale její nepublikované juvenilie se sakramentsky liší od všeho, co jsem kdy četl. A takový je i její způsob života. To je svět, do kterého už nepatřím, jen stojím na břehu a dívám se okouzleně i závistivě, ale doufaje, že to, co vidím vyplouvat, není Titanic.

Rád bych čtenáře uklidnil – i řada mých kolegů si myslí, že něco takového hrozí. Ale zatím opravdu ne. Ostatně, žádnou tragédii by takový festival nejspíš stejně nezpůsobil. Nebezpečnější mi přijde spíš morální panika, do které se v souvislosti s AI někdy propadáme.

Gérard de Nerval vodil kraba. Iggy Pop chtěl být něčí pes. Každá doba má asi svoje zvíře na vodítku. Já bych si dnes vybral zvíře jménem Úzkost. Držet ho u nohy. Krátké vodítko. A hlavně si hlídat, kdo vede koho. (Aleš Kauer)

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Napsat knihu byl a stále je mým snem, nicméně je to monumentální kus práce, na kterou je třeba spartánská disciplína, a jejíž výsledek je předem nejasný. Po absolutoriu scenáristiky na FAMU se snažím být zapojený do filmového průmyslu (hit me up), což je samo o sobě náročné.

Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)

Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)

Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Mně přijde, že o mužích a mužství se pořád vypráví spíš zbytečně moc. Nemyslím to jako nějaké pozérské gesto. Vážně, pojďme v Česku produkovat vyprávění o Palestinkách, pracovnicích v pečovatelských službách a ekologických aktivistkách přinejmenším s takovou intenzitou a pestrostí, s jakou se bavíme o mužství. Pak teprve možná uvidíme i další proměny, které budou stát za řeč. (Martin Šorm)