Rád bych čtenáře uklidnil – i řada mých kolegů si myslí, že něco takového hrozí. Ale zatím opravdu ne. Ostatně, žádnou tragédii by takový festival nejspíš stejně nezpůsobil. Nebezpečnější mi přijde spíš morální panika, do které se v souvislosti s AI někdy propadáme.

Ale bez legrace – vidím to blbě. Kombinace nevyzpytatelných a nebezpečných osob, jakými jsou Trump a Putin, klimatické změny a tak dále, to je opravdu třaskavá směs. Bojím se války. Bojím se, že válka se z Ukrajiny převalí do Evropy, která na ni není dostatečně připravena, a Trump nás v tom nechá.

Myslím, že kdybych byl heterosexuální muž, který píše o mužích, byla by moje tvorba vnímaná více přímočaře. Byla by jednoznačnější. Často se setkávám s tím, že mně coby queer muži, který píše o ženách, lidé nerozumí. Potřebují si nejdřív zhodnotit, kdo tedy jsem, proč píšu to, co píšu.

Podívej, jsem vášnivý cestovatel, žil jsem v řadě různých zemí, a proto je tahle otázka podle mě hodně závislá na kontextu. Být gay nebo queer v Praze není totéž jako být gay nebo queer třeba v Číně nebo v Jižní Koreji. Jako Američan si musím přiznat, že pokud bych například začal prosazovat úplné zrušení instituce manželství, mluvím z do určité míry privilegované pozice.

Fotbal má tu výhodu, že ho může hrát prakticky kdokoliv a kdekoliv. Nepotřebujete skoro nic, na rozdíl od hokeje nebo tenisu. A je to hra, kde soupeří dva týmy. To vždycky přináší nejvíce emocí. Za mého dětství všichni kluci hráli venku fotbal – na dvoře nebo na ulici. Fotbal začíná být populární a sílí spolu s industrializací ve druhé polovině devatenáctého století. Lidé se začali přesouvat z vesnic do měst, ztráceli svůj tradiční způsob života spojený se zemědělským rokem, měnila se společnost. Objevil se fenomén volného času.

Člověk by měl číst, když chce něco psát. V mých začátcích jsme o tom měli spor s Jaromírem Typltem, bylo to v Liberci na výjezdním čtení Zeleného peří, legendárního pořadu Mirka Kováříka. Já tam coby osmnáctiletý frajírek vykřikoval, že nebudu nic číst, abych nebyl ovlivněn, a Jaromír mi oponoval, že je to úplná blbost. Což jsem samozřejmě brzy pochopil.

Postundergroundová scéna – to zní jako pokračování nějakého undergroundu. Ale jakého? Těžko říct, co přesně tím bylo myšleno, ale vzhledem k tomu, jaké místo „underground“ získal v českém porevolučním antikomunistickém mýtu, musím takové označení odmítnout.

„Ahá, a patří to vůbec do Bible?“ A já říkám: Ano, právě proto patří. Ten Kazatel, který je plný skepse, plný nejistoty, plný antimetafyziky – nevíme, jak je to s člověkem, nevíme, co bude po smrti, co po nás zůstane – a na závěr knihy Kazatel přesto zazní: A přesto. A přesto se snažit nebýt čurák.

Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.

S básníkem Radkem Fridrichem o odporu k nostalgii a „velkým pravdám“, o tom, jak se za třicet let změnil literární provoz, i o pevném přátelství mezi básníky.