Les je celek – stromy jsou propojeny, pečují o sebe, brání se. Vyrovnávají slabé a silné stránky svými kořeny. Kdo má, dá. Kdo nemá, dostane.

Když se Mary Oliverová ptá, co uděláme s „divokým a vzácným životem“, nejde jen o náš život, ale o životy všeho kolem nás, o životy, se kterými jsme nerozlučně spojeni.

Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť.

V průběhu volební kampaně šířili Bolsonarovi příznivci na mnoha univerzitách atmosféru strachu připomínající období těsně před nástupem diktatury, pro něž byly typické zastrašující akce ultrapravicových bojůvek.

Verše této poezie nejsou reynkovské, jak je Pavlu Kolmačkovi často přiřkáváno – na to jsou příliš temně děsivé a současně posvátnou hrůzou a jasným světlem prozření oslněné, divoké a nekrocené.

Věřím, že jakkoli jste skeptičtí, jakkoli se horlivě domníváte, že život je jen šťastná chemická náhoda, pohaněná slepými fyzikálními silami, v každém člověku hoří tenký plamen vědomí, že Země, voda, půda, vzduch, slunce, mraky a vítr jsou živé a vědomé, že nás vnímají, když my vnímáme je.

Myslím, že i ve Štěpánkových básních nalézáme onen imperativ krásy, ve kterém je zakódován smysl pro ohled a respekt ke všemu živému.

Bezprostředně se tu ale připravovalo jiné popření lyriky, jímž se měla už zanedlouho zviditelnit a překročit sama hranice surrealismu.

Někdy máme pocit, že to pravé dobrodružství dýchá pod podlahou našeho bytu a že tam se skrývají přeludné, monstrózní světy, o nichž nemáme ani tušení.

Masaryk stále mluví o „Němcích“, aniž dělá rozdíl mezi jejich stranami a válečnou politikou. Není ale pravda, že všichni Němci nebo všichni sudetští Němci bez výhrad přijímali krutosti soldatesky.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?

Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.

Známe zrůdy, které leckde vládnou, ale nezapomínejme na obyčejné lidi.

Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.

Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.

V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.

No jasně, to je hrůza, bejt bez internetu, horror life!

Těžko říct, co by tomu celému řekl Hollinghurst, nositel Man Bookerovy ceny. Kňourek každopádně svým tvrzením porušuje Zákon o Českém rozhlase ohledně důstojnosti funkce člena Rady

Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne.

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.

Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.

Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.

Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.

Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou.

Stejnou funkci jako Stalin měl v oficiálně editované české poezii té doby obraz Klementa Gottwalda.

Odklon od velkých témat, jimiž se zabývali „mistři“, a s ním související opuštění vysokého jazyka plného abstraktních pojmů bylo pro mnohé něčím, co nikdy nedokázali plně přijmout.

Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.

Prázdné židle, prázdné židle / tolik prázdných židlí

… vím, že svět je v tuhle chvíli plný sociálního napětí, mizerů u moci, ohrožení veřejnoprávních médií a Richarda Krajča v O2 Areně…

Možná je to dáno hospodářskou krizí z let 2008 a 2009, kdy si lidé si o něco více uvědomili, že ekonomický profit a mnohdy i ekonomické vyniknutí nad jiné, komerční a konzumní způsob života vysněné velké štěstí nepřinášejí.

Glosu dopisuji v pondělí, kdy mě zasáhla zpráva o vraždě mladého slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně.

Na křtu v Unijazzu zazněly i jiné bizarnosti, jimž byl Arnošt Novák v 90. letech takříkajíc nablízku, ať už to byla brněnská kapela Mrtvá budoucnost, z jejíhož okruhu se rekrutovali aktivní environmentalisté, nebo rozkol mezi eko-aktivisty a anarchisty…

Vietnamská státní média k těmto masovým hrobům nadále mlčí.

Ráda bych popsala i Aslıino literární dílo, které je poměrně rozsáhlé, ovšem dosud z něj nic nebylo přeloženo do češtiny a guglování o dílech není žádné čtení.

Spokojili bychom se myslím s krátkým prohlášením a okamžitým suspendováním andělů, kteří brány Ráje hlídají.

RAVT je dočasně pozastaven! Více čtěte po rozkliknutí.

Melancholie, která může vyústit v až psychotické mechanismy, možná vystihuje situaci současného umění podobně, jako situaci umění postmoderního vystihovala ironie.

Pokud se shodneme na tom, že současné umění je v krizi, pak silně pochybuji, že by nás z ní mohlo vyvést moralizování a s tím spojené nálepkování nebo adorace socialistického realismu.