Hölderlinův básník je jakožto privilegovaná forma enthusiastického lidství zvěstovatelem nového světa, vychovatelem člověka k lidskosti, jehož přirozenost napravuje tím, že ho přivádí opět k jednotě „vnitřní vazby lidské přirozenosti“ s přírodou prostřednictvím ideálu krásy.

Jedna věc je objekty kriticky interpretovat (například jako kýč), druhá věc je být jejich zdánlivě neproblematickou součástí (dojímat se kýčem nad sebou) a ještě něco jiného je být jimi zasažen – čímž skutečné dobrodružství teprve začíná…

Tolkien je de facto zakladatelem žánru fantasy a jako takový stojí na hranici mezi světy – v jeho díle se teprve hledá, co to fantasy má být.

Nejvýraznějším zjevem české poezie vycházející za hranicemi je Ivan Jelínek. Verše Ivana Jelínka bych chtěl již nyní, dopředu, kvalitativně oddělit od textů ostatních básníků, o nichž se zde zmiňuji.

Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.

Navzdory všemu spílání blbé hierarchii, navzdory vší ironii i hořkosti na adresu celibátu stále pokládá onen status kněze za bytostnou součást své osobní identity.

Svobodu neposkytuje absolutní jistota garantovaná závaznou věroukou ani alternativní jistota momentálních bludařů a budoucích pravověrných, ba ani jistota vědy, která se v novověku dopracovala vlády nad společností.

Lesbictví bylo v době vydání knihy v tradičních mexických komunitách tabu, někde bylo dokonce považováno za nemoc.

Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí.

Zatímco hollywoodští filmaři usilují – byť sebesnaživěji – jen o to, zbohatlicky si přivlastnit poklady, které jim jsou v podstatě cizí, italský režisér prozrazuje své sepětí s kulturou také nonšalancí, s níž se k ní staví.

Jako by v podtextu Camusova skeptického obrazu modernity působila dimenze jiného času, který má svou osudovou neodvolatelnost v zákonech stálých proměn, jejichž součástí je i neuvědomělá nostalgie po rovnováze.

Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?

Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.

Známe zrůdy, které leckde vládnou, ale nezapomínejme na obyčejné lidi.

Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.

Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.

Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“

Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!

Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.

Zkoumání jazyka hraje klíčovou roli i v takových textech Elfriede Jelinek, které sice rozkládají dramatickou formu, ale zároveň (ještě stále nebo už zase) využívají narace a postav.

Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.

Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.

Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.

Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou.

Ale ano, už jsem kdysi takové slovo ve spojení s nově vznikající literární tvorbou slyšel, přesněji slýchával, a to docela často…

Neochota přijmout měnící se svět vně bezpečného divadelního prostředí se projevuje na mnoha místech. Potřeba zpochybňovat divadelní text jako literaturu nebo neviditelnost – případně absence – dramatických ocenění jsou jen některé z mnoha manifestací.

Je tedy potěšující, že se této scéně, byť s notným zpožděním, daří poutat pozornost i mimo čistě odborné literární obce.

Ve starších mapách jsme našli neexistující polní cesty, ty obnovili a osázeli stromy, o které pečujeme na dobrovolnické bázi v pravidelných intervalech, prostřednictvím adopce.

Vím, že tou nejděsivější věcí na Zemi je setkání s někým, kdo má moc určovat váš osud.

V dnešní době už je tato městská skládka na severním okraji Modřanské rokle revitalizovanou krajinou. Její morfologie si ale bude navždy pamatovat vybagrování díry, navezení odpadků a snahu celé to zamaskovat nahrnutou hlínou a výsadbou dřevin. 

Jak svým dětem vysvětlím, že moje dílo je z velké části svědectvím o lidské hanebnosti a krutosti, ptá se Lukas Bärfuss. Po Friedrichu Dürrenmattovi, Maxu Frischovi a Adolfu Muschgovi se jedná o čtvrtého švýcarského spisovatele, který získal toto prestižní ocenění za dosavadní dílo.

Tenzin Tsundue je tibetský literát a aktivista. Následující řádky přibližují jeho život i tvorbu.

Kdo jsme my, pozorovatelé cizích životů, abychom je soudili? Nesuďme služebníka/hříšníka Gotta, ani služebnici/hříšnici Chramostovou.