Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.

Navzdory všemu spílání blbé hierarchii, navzdory vší ironii i hořkosti na adresu celibátu stále pokládá onen status kněze za bytostnou součást své osobní identity.

Svobodu neposkytuje absolutní jistota garantovaná závaznou věroukou ani alternativní jistota momentálních bludařů a budoucích pravověrných, ba ani jistota vědy, která se v novověku dopracovala vlády nad společností.

Lesbictví bylo v době vydání knihy v tradičních mexických komunitách tabu, někde bylo dokonce považováno za nemoc.

Spása je zelenání a hojnost, nikoliv vyprázdnění. A každá zeleň koření v podzemí.

Zatímco hollywoodští filmaři usilují – byť sebesnaživěji – jen o to, zbohatlicky si přivlastnit poklady, které jim jsou v podstatě cizí, italský režisér prozrazuje své sepětí s kulturou také nonšalancí, s níž se k ní staví.

Jako by v podtextu Camusova skeptického obrazu modernity působila dimenze jiného času, který má svou osudovou neodvolatelnost v zákonech stálých proměn, jejichž součástí je i neuvědomělá nostalgie po rovnováze.

Španělské básnické panorama je skutečně mnohotvaré. Tomuto žánru svědčí také pozornost, která je mu věnována v mnohem vyšší míře než v jiných zemích, a to díky množství oficiálních básnických cen (neexistuje město nebo obec, které by nevypisovaly lyrické soutěže).

Pro rakouskou identitu hraje divadlo tradičně velkou roli. Navíc musí překonávat rozpor mezi tím, že je na jedné straně platformou politického establishmentu, a tím že ho na druhé straně autoři a autorky využívají ke kritice politiky.

Středoevropané, kteří se odvracejí od liberální demokracie, sice nikterak nevnímají Putinovo Rusko (nebo Erdoganovo Turecko) jako svůj vzor, nicméně sdílí jejich opovržení západní liberální demokracií i slabou a upadající Evropou.

Smysl a hodnota uměleckého díla má procesuální charakter, děje se
v rámci procesu recepce.

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?

Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.

Známe zrůdy, které leckde vládnou, ale nezapomínejme na obyčejné lidi.

Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.

Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.

V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.

Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“

Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!

Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.

Zkoumání jazyka hraje klíčovou roli i v takových textech Elfriede Jelinek, které sice rozkládají dramatickou formu, ale zároveň (ještě stále nebo už zase) využívají narace a postav.

Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.

Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.

Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.

Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou.

Stejnou funkci jako Stalin měl v oficiálně editované české poezii té doby obraz Klementa Gottwalda.

Je tedy potěšující, že se této scéně, byť s notným zpožděním, daří poutat pozornost i mimo čistě odborné literární obce.

Ve starších mapách jsme našli neexistující polní cesty, ty obnovili a osázeli stromy, o které pečujeme na dobrovolnické bázi v pravidelných intervalech, prostřednictvím adopce.

Vím, že tou nejděsivější věcí na Zemi je setkání s někým, kdo má moc určovat váš osud.

V dnešní době už je tato městská skládka na severním okraji Modřanské rokle revitalizovanou krajinou. Její morfologie si ale bude navždy pamatovat vybagrování díry, navezení odpadků a snahu celé to zamaskovat nahrnutou hlínou a výsadbou dřevin. 

Jak svým dětem vysvětlím, že moje dílo je z velké části svědectvím o lidské hanebnosti a krutosti, ptá se Lukas Bärfuss. Po Friedrichu Dürrenmattovi, Maxu Frischovi a Adolfu Muschgovi se jedná o čtvrtého švýcarského spisovatele, který získal toto prestižní ocenění za dosavadní dílo.

Tenzin Tsundue je tibetský literát a aktivista. Následující řádky přibližují jeho život i tvorbu.

Kdo jsme my, pozorovatelé cizích životů, abychom je soudili? Nesuďme služebníka/hříšníka Gotta, ani služebnici/hříšnici Chramostovou.

O planetě. Potopách, zvráceném světě, lidstvu. Katrastrofách. Smrtelných křečích planety, která ale přežije vše.

Díky stipendiu Literárního kolokvia jsem měla možnost se měsíc věnovat literatuře. Jak se to vlastně dělá? Několik poznámek k místu, průběhu a stavu mysli.

Překládání je neviditelná (průsvitná?) práce, která nikdy nekončí.