Rubriky
Shelley se z tradice anglické školy vymaňuje zájmem o svobodu jedince (přesahuje idealistický plán osvobození lidstva), poukazuje na zneužívání tisku, protestuje proti věznění novinářů, patrně jako jeden z prvních upozorňuje na negativní globální dopady války (v jeho případě napoleonských válek).
Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.
V romantických a postromantických dobách se rozšířila alegorie Polska jako Polonie – zosobnění hrdé, nešťastné, pronásledované, spoutané ženy, vhozené do hrobu, stále však s nezlomným výrazem chřestící svými okovy. Tato vize Polska přesně odpovídá představám Simone de Beauvoir o roli žen v dějinách. Nikdy ve svých rukou nedržely kormidlo světa.
Zdá se, že ani technokraticky řízený Západ, ani Duginova vize nenabízí nadějné řešení. V Duginově případě se má člověk proměnit v chaotickou masu, v jakousi přírodní mohutnost, zaplavující svět v eschatologické bitvě ve snaze odvrátit nihilismus postmoderny.
Občas se mi vybavují obrazy ze sklepa, kde sedí lidé v nylonových teplácích nakoupených v Terstu. Mají trvalou a velké a husté kníry. Možná je to spíše vzpomínka na nějakou z fotografií, které uchováváme v lepkavých rodinných albech.
James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.
Jednotlivec je Duginem vykreslen jako pomíjivý list na stromu života. Strom byl vždy chápán jako zdroj magické síly a věčné obnovy. Běžně představuje začátek a konec života, celistvost a svět. Zde má však výrazně mateřskou povahu.
Magický materialismus rozporuje marxistickou myšlenku revolučnosti převzetí výrobních prostředků. Je-li reprodukce otázkou tak zanedbávanou a depolitizovanou, pak proto, že produkce byla vždy problematická a neudržitelná.
Ve dvacátém století pak byli básníci pro mír čím dál víc. Mohly za to velké války, přesněji houstnoucí atmosféra před nimi a po nich, kolektivní sdílení toho nevyhnutelného osudu.
Shelley se z tradice anglické školy vymaňuje zájmem o svobodu jedince (přesahuje idealistický plán osvobození lidstva), poukazuje na zneužívání tisku, protestuje proti věznění novinářů, patrně jako jeden z prvních upozorňuje na negativní globální dopady války (v jeho případě napoleonských válek).
V romantických a postromantických dobách se rozšířila alegorie Polska jako Polonie – zosobnění hrdé, nešťastné, pronásledované, spoutané ženy, vhozené do hrobu, stále však s nezlomným výrazem chřestící svými okovy. Tato vize Polska přesně odpovídá představám Simone de Beauvoir o roli žen v dějinách. Nikdy ve svých rukou nedržely kormidlo světa.
Zdá se, že ani technokraticky řízený Západ, ani Duginova vize nenabízí nadějné řešení. V Duginově případě se má člověk proměnit v chaotickou masu, v jakousi přírodní mohutnost, zaplavující svět v eschatologické bitvě ve snaze odvrátit nihilismus postmoderny.
Občas se mi vybavují obrazy ze sklepa, kde sedí lidé v nylonových teplácích nakoupených v Terstu. Mají trvalou a velké a husté kníry. Možná je to spíše vzpomínka na nějakou z fotografií, které uchováváme v lepkavých rodinných albech.
Jednotlivec je Duginem vykreslen jako pomíjivý list na stromu života. Strom byl vždy chápán jako zdroj magické síly a věčné obnovy. Běžně představuje začátek a konec života, celistvost a svět. Zde má však výrazně mateřskou povahu.
Magický materialismus rozporuje marxistickou myšlenku revolučnosti převzetí výrobních prostředků. Je-li reprodukce otázkou tak zanedbávanou a depolitizovanou, pak proto, že produkce byla vždy problematická a neudržitelná.
Ve dvacátém století pak byli básníci pro mír čím dál víc. Mohly za to velké války, přesněji houstnoucí atmosféra před nimi a po nich, kolektivní sdílení toho nevyhnutelného osudu.
Ruský válečný teroristo, ty krvelačná zrůdo, běž už konečně do prdele!
Pole současné české detektivní literatury je nebývale zahuštěné a pestré. V mnoha případech samozřejmě platí, že autoři by měli zapracovat na věrohodnosti zápletek a motivacích pachatelů a jejich redaktoři na vycizelování kompozice příběhu i textu jako takového.
James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.
Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.
Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…
Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.
Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.
Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.
„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“
Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?
Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.
Když se ohlédneme, česká fantasy urazila velký kus cesty, akcelerovaný zejména v posledních třiceti letech. Scéna je nyní velmi rozmanitá, s ohromnou pestrostí témat i subžánrů.
Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…
Klíčový smysl se Mirčevovi a lidem ztrácí, je až fyzicky na dosah ruky, ale vždy proteče mezi prsty, čímž se dostáváme k motivu bezmocnosti. Mirčev a každý člověk je ve světě pouhým outsiderem, jehož konání naráží na očekávání celé společnosti i jeho samotného.
Dnes Rita Indiana patří mezi nejzajímavější autorky generace navazující na velikány latinskoamerického post-boomu, a to nejen v oblasti Karibiku.
Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.
Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.
„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“
Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.
V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.
