Vnímavost Novotného tvorby vůči všem občanům vymykajícím se normám společnosti, kde svoboda už je pouze ekvivalentem dravého devastačního konzumerismu, představuje kromě provokativního výrazového purismu další argument pro výběr Zápisků i Dědka.

Myslím, že v tomto animismu a dětském vidění světa je zjevně jistý díl lásky Petra Hrbáče k Japonsku a k industriální krajině – něco dětského, něco duchovního a něco industriálního, a to je jako svatba se Zemí.

Neustálý básnířčin pohyb na hraně mezi extází a agonií (kde se ostatně pohybují i lyrické subjekty Meadowlands nebo Divokého kosatce) dokáže podle jejích vlastních slov vyvést z  extrému jedině každodenní obstarávání a drobné práce a radosti.

Tradiční protiklad vize a intimity – nebo též zázračnosti a banality, o nichž Král uvažuje týmž dechem – zde mizí ve sdílené situaci, jejímž možným jménem je průzračnost.

Vymrštit slova proti nesmyslnosti života, rozžhavit je na nejvyšší míru, neodmítnout předem sebepodivnější obraz, je heroický čin.

V písni „Nobody´s Business“ se znovu objevují Reedovy sexuální narážky naznačující exkluzivitu gay subkultury, jejíž znalost mu dává úžasný pocit nadřazenosti nad posluchačem.

Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?

Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.

Známe zrůdy, které leckde vládnou, ale nezapomínejme na obyčejné lidi.

Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.

Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.

…jde o vědomí, že autorské dílo a práce odvedená při jeho vzniku mají nějakou hodnotu, kterou je potřeba uznat a chránit. A jde samozřejmě také o nezbytný a oboustranný respekt.

Já sama mám dětí jako smetí, a je mi fuk, že nevyšly všechny z mého břicha.

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.

Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.

„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“

Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!

Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.

Zkoumání jazyka hraje klíčovou roli i v takových textech Elfriede Jelinek, které sice rozkládají dramatickou formu, ale zároveň (ještě stále nebo už zase) využívají narace a postav.

Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.

Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.

Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.