Juvenilie
Jan Šulc

Básnické juvenilie

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 4/2022

Téma básnických juvenilií je pro přemýšlení o poezii důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jeho součástí je otázka: co ještě „skutečnou“, dospělou básní není a co už takovou básní je? Kde leží hranice mezi juvenilií a básní, již můžeme považovat za vyzrálou?

Často jsou těmi, kdo takovou hranici vytyčují, sami autoři: Jiří Kuběna ve svých Spisech vytýká první dva jejich svazky před vlastní dílo. Paradoxně – po mém soudu – je ale jeho (dle něj juvenilní) Jiný Vesmír tím nejlepším, co kdy veršem napsal. Podobně Petr Král vytýká před své dílo obsáhlý svazek básní s názvem Uskutečňování, též dle něj juvenilní, ovšem stejně jako v případě Kuběnově přinášející svrchovanou, plnohodnotnou poezii.

Jsou autoři, u nichž je tomu jinak. Stačí si přečíst obsáhlý svazek Juvenilií Otokara Březiny či Básnické juvenilie Ortenovy, abychom viděli, že skutečné dílo těchto básníků se začne rodit až po napsání těchto textů. V Ortenově případě je to obzvláště zajímavé, protože vzhledem k mladému věku, v němž zemřel, by ve srovnání s mnoha jinými básníky mohlo být za juvenilní považováno úplně všechno, co napsal, všech devět svazků jeho Spisů – což je samozřejmě naprostý nesmysl. Právě u Ortena můžeme sledovat přerod juvenilního autora ve vyzrálého básníka takřka den po dni, v rozmezí několika měsíců.

Podobně můžeme zrod velmi mladých básníků sledovat na nejranějších básních Václava Hraběte či Vladimíry Čerepkové. Od Ortena se liší mimo jiné v tom, že u nich juvenilní období takřka chybí. Jejich nejranější texty jsou osobité, nezaměnitelné, nezapřou již skutečný vlastní autorský hlas.

Pojem hlasu přesvědčivě vysvětluje Leonard Cohen. V jednom ze svých rozhovorů vypráví o tom, jak v mládí četl velké množství anglických a amerických básníků a ve svém psaní se snažil je napodobit. Zařadit se mezi ně. Nedařilo se mu to. Až četba anglických překladů Sebraných básní Federica Garcíi Lorcy v něm rozezněla vlastní hlas a objevil při psaní veršů sám sebe.

Co je pro básníka vlastní hlas? Vědomí toho, že to, co píši, vychází skutečně ze mne. Že nic nepředstírám, nic nenapodobuji, že ve svých verších jsem skutečně přítomen já sám se svým vnitřním životem v jeho naprosté pravdivosti. A jako jsem nezaměnitelný já sám, je nezaměnitelné i to, co píši.

Vlastní hlas ovšem znamená i něco dalšího. Je to též věc řemeslného umu, sebevědomí výrazu a suverenity v práci s jazykem. Dobře to lze vypozorovat na básních Jana Zábrany z let 1945–1953 (obsažených ve svazcích Nápěvy a Havran), jež jsou po stránce tematické nepochybně výrazem autorova vlastního hlasu již od roku 1945, kdy je mu čtrnáct let. Báseň Dvacáté století je toho dokladem. A přesto až v roce 1954, kdy je Janu Zábranovi dvacet tři let, můžeme s jistotou říci, že to, co čteme, již nejsou juvenilie, ale vyzrálé básně. Teprve při psaní cyklu Únor 1954 a koncipování sbírky Jeviště jednoho jara se rodí dospělý, ne již juvenilní básník.

Zajímavá je raná poezie Josefa Topola a Václava Havla. Když jsem s Josefem Topolem připravoval jeho knihu Básně, jako první, nejstarší část knihy si přál zařadit ranou strojopisnou sbírku Básně a jejich torsa. Teprve mnohem později, při práci na svazku jeho esejů s názvem O čem básník ví, jsem mezi písemnostmi v jeho psacím stole objevil strojopis sbírky Jitřní flétna, jež Básním a jejich torsům předcházela. Josef Topol ji považoval za juvenilní, a proto ji do Básní nechtěl zařadit. Když jsem ji přečetl, žasl jsem – Jitřní flétna je vpravdě plnohodnotná první Topolova básnická sbírka, po stránce myšlenkové, výrazové i tvárné vyzrálá, jakkoli ji napsal autor ještě ani ne dvacetiletý. Považuji za velké štěstí, že Josef Topol se jejího vydání dožil – dostal ji jako dárek ke svým 80. narozeninám v roce 2015, nedlouho před svou smrtí.

Havlovy básně, obsažené v prvním svazku jeho Spisů, by nepochybně bylo možno označit za juvenilní, poměřovali-li bychom je jeho prvními divadelními hrami. Čteme-li však jeho rané eseje, cítíme, že s juvenilností těchto básní to může být trochu jinak. Havlovy eseje jsou vyzrálé od samého začátku, od prvního textu, který napsal. Jako by jejich autor byl coby spisovatel vyzrálý již jako teenager. Čteme-li jeho poezii pozorně, cítíme, že jeho básně jsou sdělováním myšlenek a názorů, de facto veršovanými eseji, nikoli poezií v pravém slova smyslu. Havel nebyl rodem básník, nebyl lyrik, byl to systematik myšlenky a od útlého mládí velmi dobrý esejista přísného výrazu, což se u něj nikdy nezměnilo. Jeho básně nejsou ranými básněmi v pravém slova smyslu, jak je můžeme číst u jeho přátel Zábrany, Topola a Kuběny, jsou spíše rozvinutím jeho esejistiky jinými prostředky.

Stanovit přesnou hranici mezi básnickou juvenilií a vyzrálou, dospělou básní je věcí čtenářské a kritické zkušenosti. Začtěme se do Ortenových Básnických juvenilií a současně do jeho prvních vydaných sbírek – a srovnávejme. Staneme se součástí velkého dobrodružství. Budeme svědky toho, jak se den po dni rodí básník.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Šulc

    (* 1965), knižní redaktor a editor, v letech 1990-1993 pracoval v pražském nakladatelství Odeon, od roku 1993 se věnuje redakční a ediční práci pro řadu pražských a brněnských nakladatelství, zejména ...
    Profil

Souvisí

  • Emil Juliš
    Anketa s Robertem Jandou, Milanem Šedivým, Pavlem Rejchrtem, Alenou Zemančíkovou, Renatou Bulvovou, Václavem Vokolkem, Janem Šulcem, Olgou Stehlíkovou a Martinem Davidem

    … aby jako fénix zvítězil slovem

    Ptá se Svatava Antošová

    Ačkoliv vyvřeliny slov v tvorbě básníka Emila Juliše jsou úzce spjaty s místopisem vulkanických hor Českého středohoří, stojí jeho poezie široce rozkročena nad celým výsostným územím české literatury. (Robert Janda)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 17/2020
  • Rozhovor s Janem Šulcem

    Kdo nemá sicflajš, ten nemůže ediční práci dělat dobře

    Ptá se Jitka Bret Srbová

    Jan Šulc (nar. 1965), vystudovaný anglista a portugalista, je významný český redaktor a editor. Od 90. let je spolutvůrcem edičního plánu nakladatelství Torst, pro které připravil desítky titulů, například edičně komentoval dvě různá vydání Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, připravil k vydání Nevyhnutelnosti Emila Juliše, Básně Josefa Topola, Celý život, Nápěvy a Povídky Jana Zábrany, Brožované básně Pavla Šruta, Fernety Josefa Kroutvora, Otevřený deník Jana Vladislava či Vzorec řeči Karla Miloty. Celkově má na kontě více než 120 knižních titulů českých autorů pro různá nakladatelství. Je držitelem ceny Nadace Český literární fond za přínos české knižní kultuře, v roce 2014 se stal laureátem Ceny Karla Čapka udělované Českým centrem Mezinárodního PEN-klubu a Společností přátel PEN-klubu, především za obětavou ediční práci věnovanou autorům v minulosti zakazovaným nebo exilovým. Je tichým spolutvůrcem krásných, hlubokých knih. O tom, jak takové knihy vznikají, si povídáme z emailu do emailu.

    fotografie: Marek Flekal

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 15/2020
  • V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým.

    Drobná publicistika – Komentář
    revue Ravt 14/2020