Jan Šulc

Zmatení citů

V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým.

Drobná publicistika – Komentář
revue Ravt 14/2020

Název novely Stefana Zweiga nejpřesněji vystihuje důvod, proč jsem vstoupil do facebookové diskuse na soukromém profilu básníka Milana Děžinského, se kterou jsem neměl nic společného a která se mě osobně nijak netýkala. Od filosofa Zdeňka Kratochvíla jsem se nedávno dozvěděl, že rozum (racionalita) je jen jedním z citů. Je-li tomu tak, pak ve chvíli, kdy jsem si na facebookovém účtu Ondřeje Lipára přečetl stanovisko některých básnířek k antologii Milá Mácho, cit jménem rozum se ve mně ve střetu s city jinými poněkud rozvibroval a do diskuse jsem vstoupil – ač jsem se předtím mnohokrát zařekl, že do žádných podobných polemik vstupovat nechci.

 

Jsem si samozřejmě vědom, že každý editor a každý nakladatel, kteří připravují či vydávají antologii z textů žijících autorů, musí tyto autory požádat o souhlas s publikací a nakladatel musí každému z nich po vydání antologie zaslat či předat autorský výtisk. To je samozřejmé. Podílel jsem se na ediční přípravě tří antologií (Den bude dlouhý v Pasece – s Jaroslavem Riedelem, dvoudílné Antologie České poezie v Dybbuku – s Olgou Stehlíkovou a Simonou Martínkovou-Rackovou a Nejlepší české básně 2017 v Hostu – se Sylvou Fischerovou). Ve všech třech případech byly kontakty s autory i smlouvy perfektně zajištěny ze strany nakladatelství. Jako editoři jsme se těmito věcmi vůbec nemuseli zabývat, byla to samozřejmost. Dovedu si představit, že tam, kde editor hotovou antologii nabízí různým nakladatelům, měl by si souhlasy zastoupených autorů předem zajistit sám. Autorské výtisky jim však musí poslat či předat nakladatel, to je jasné.

 

A přesto: velmi dobře vím, jak neobyčejně obtížné je sestavovat a vydávat antologie textů žijících autorů, zvláště v případě, že ediční záměr je založen na úplnosti nějaké přesně vymezené skupiny autorů a případným odmítnutím ze strany jednoho či více z nich se celý nápad, veškerá práce, úplně zhroutí. O antologii Milá Mácho jsem se dozvěděl před několika měsíci čistě náhodou – a ten nápad mi přišel výborný, na antologii jsem se těšil. Neznal jsem přitom ani jméno editora či editorky a neznám nikoho v nakladatelství Větrné mlýny. V diskusi jsem tedy nehájil ani konkrétní editorku ani dané nakladatelství, nevěděl jsem, proč všechny zastoupené básnířky předem neoslovili, nehájil jsem lenost, šlendrián či lhostejnost editora nebo nakladatele. Šlo mi o něco úplně jiného: snažil jsem se ukázat, že na celou věc je možno se podívat i úplně jinak, než jen z hlediska autorského práva či osobní dotčenosti autorek.

 

Možná si to příliš neuvědomujeme, ale měli bychom si připustit, že to, co my, tedy lidé zabývající se literaturou, a zvláště pak poezií (ať už jako autoři, editoři, redaktoři či nakladatelé), děláme, většina společnosti, v níž žijeme, nejen vůbec nechápe, ale především ji to absolutně nezajímá. Jsem přesvědčen, že děláme něco velmi cenného a krásného, ale doby, kdy se na Seifertovy či Skácelovy básnické sbírky stály ve čtvrtek fronty před knihkupectvími (zažil jsem to a v těch frontách jsem stál) nyní neprožíváme. Naopak: s poměrně slušnou znalostí současných českých nakladatelství považuji každou vydanou básnickou sbírku za malý zázrak a každého nakladatele, který vydává poezii, za hodného úcty, ať už se chová profesionálně či zcela amatérsky. Všichni tito nakladatelé tu práci dělají z lásky k věci, vydělávat na poezii se opravdu nedá. V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým. Jsem hluboce přesvědčen, že tak tomu bylo i v případě antologie Milá Mácho.

 
Bylo to tak ze samé povahy věci. Proto se mne, jako člověka, který se snaží pro českou literaturu včetně poezie dělat vše, co dokáže, dotklo, že některé autorky v antologii zastoupené, jež nebyly editorkou ani nakladatelem předem osloveny, nedokázaly vidět celou věc s větším nadhledem, vlídností a porozuměním, tedy v proporcích, jaké prohřešek editorky a nakladatele měl, a kvůli jedné své básni zařazené bez souhlasu se stavěly proti editorce či nakladateli s razancí a vehemencí, jež prostě při nejlepší vůli nemůžu pochopit. Ani rozumem, ani citem. Podezření na to, že by se vydavatel takové antologie mohl jejím vydáním na úkor zařazených autorek obohatit, to už je opravdu věc naprosto legrační. Myslím si, že o svých „výdělcích“ z vydávání poezie by čeští vydavatelé mohli vyprávět (něco o tom vím, v Torstu jsem po mnoho let koncipoval Edici poezie, v níž vyšlo přes 60 titulů).

Abych to shrnul: jednání nakladatelství Větrné mlýny bylo samozřejmě zcela neprofesionální a chybné, to neomlouvám a ani omlouvat nemohu. Na druhou stranu: ať bylo to jednání jakkoli neprofesionální a chybné, přivedlo na svět knihu, která má podle mého názoru smysl a jednou – třeba za několik desetiletí – bude z hlediska literární historie velmi cenná. To se mi zdá nejdůležitější. A myslím si, že autorky, jejichž verše jsou v té knize bez jejich souhlasu zařazeny, by ze vzniku takové knihy měly mít v kontextu současné kulturní a společenské situace u nás radost. Tón jejich prohlášení pro mne byl velkým zklamáním. Větším než to, že v brněnských Větrných mlýnech vydání této antologie provázela lenost a šlendrián.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Šulc

    (* 1965), knižní redaktor a editor, v letech 1990-1993 pracoval v pražském nakladatelství Odeon, od roku 1993 se věnuje redakční a ediční práci pro řadu pražských a brněnských nakladatelství, zejména ...
    Profil

Souvisí

  • 7_VN_MilanKundera
    Milan Kundera
    Jan Němec, Petr Pithart, Tomáš Zmeškal, Alena Zemančíková, Ondřej Slačálek

    Téma: Milan Kundera

    Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát.

    Drobná publicistika – Komentář
    Z čísla 7/2019