Recenze a reflexe
V určitých ohledech kniha možná připomene kunderovská témata, samozřejmost se náhle stává nesamozřejmostí, neochvějná sebejistota se začíná bortit. Jako by Beneš svým příběhem sděloval, že na složitost života nevystačí žádný algoritmus, a je nutné říct, že tak činí velmi přesvědčivě.
Eli Beneš je zdatný literát, to je zřejmé z prvního i druhého románu. Čtenářsky atraktivnější, protože živější a zajímavější, asi zůstane jeho debut z poválečné doby. Novější román, který popisuje banální milostný trojúhelník mezi úzkostným a pasivním týpkem, depresivní a hysterickou manželkou a nijakou holkou z korporátu a jejich úzkosti, deprese a neschopnost udělat správné rozhodnutí, možná až nebezpečně připomíná to, co si nechceme připustit.
Naháčci jsou kniha, která zaujme především svou naléhavostí a ochotou jít na hranici sdělitelného. Ne vždy se jí daří udržet kompoziční soudržnost a ne všechny její části mají stejnou literární sílu. Přesto jde o text, který v současné české próze působí výrazně a autenticky. Ambrožová ukazuje, že mateřství – jakkoliv často tematizované – zůstává zkušeností, kterou nelze vyčerpat ani zobecnit.
Monochromatické, indigově laděné ilustrace Jindřicha Janíčka (grafická úprava: Nikola Janíčková) následující po jednotlivých kapitolách text nepřebíjejí, ale citlivě jej doprovázejí a rozšiřují jeho významový prostor. Místy dokreslují konkrétní situace, jindy dotvářejí atmosféru a emoční ladění.
Nepropadejme však panice, samozřejmě i kniha Viktor taková, jaká je, má jistý inverzní, pozitivní náboj; když se totiž díváme do propasti, ještě to neznamená, že bychom tam hned museli skákat. Stejně jako lakování všeho narůžovo může být značně depresivní, Bouškova „citová dystopie“ má i okrajově osvobozující tón.
Možná je tato „odjinud spadlá“ zranitelná melancholie hlasem mlčícího Boušky. Hlasem, jemuž autor neupřel nejednoznačnost člověka ani možnost prostě bydlet v básni, která je sice usvědčený nepřítel, ale je možné s ním uzavřít dočasné příměří.
Maňák na tyto otázky neodpovídá neutrálně ani vyváženě, odpovídá zaujatě, místy přepjatě, ale vždy s pozoruhodnou intelektuální energií. Jeho kniha není pouhým popisem queer reality, ale pokusem tuto realitu interpretovat, strukturovat a obhájit. A právě proto může dráždit i fascinovat zároveň.
Tato něžně subversivní kniha je sama velkým emancipačním tahem. A soudě dle obrovského a bleskového úspěchu na německém trhu i evropskou literární senzací.
Můžeme ji vnímat jako poetickou rodinnou kroniku, což vlastně je. Musíme také připustit, že je to (v dobré víře) poezie maskulinní.
Podoby, kterým držíme palce, i podoby, které nesnášíme, se neustále křižují v místě knihy, jako by se jinak setkávaly doma u rodinného stolu. V rodinném fotoalbu. V rodinné hrobce. Doma v bezpečí.
Je třeba říci, že navzdory všem výtkám je konstrukce Konceptu transparence funkční a velmi osobitá. Básníkovi se daří udržet pozornost, místy nás bez lítosti přiměje k pohledu na existenciální linku našich životů tak zblízka, jak zuřivě se snažíme to nedělat.
Vlastně je až s podivem, s jakým minimem kulis a postav si autorka vystačí. Až na pár drobných odboček se vše odehrává na ose rodinný dům – sportovní centrum a například o škole, tak formativním prostředí pro všechny teenagery, nepadne takřka ani slovo. Tentýž minimalismus je patrný i v osobnostním vývoji jednotlivých postav.
Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení.
Antologie Jana Němce není, a navzdory titulu ani nechce být reprezentativním výborem – představuje jeden z možných průchodů nepříliš probádaným terénem (ojedinělým počinem je v tomto směru antologie české povídky 90. let, která vyšla v roce 1996 pod názvem Stopy blesku). Nelze pominout její pionýrské kvality a potenciál představit povídku mimo hranice v současnosti oblíbených tematických výborů.
Konfrontuje sama sebe a různé názorové proudy myšlenkového univerza, které je snadnější démonizovat než proniknout. Všem včetně pohlavních a genderových konformistů nabízí poctivé bádání po (ne)smyslu bytí. Povzbuzena disociačním antidepresivem se nevyhýbá ani intimitám, ale podle administrátorů pornoserverů v poslední době transgender videa vystřídaly na špici sledovanosti lesby. Takže v pohodě.
Soumrak příběhů, o kterém se tak často v souvislosti se spisovatelským řemeslem a vývojem současného světa mluví, není možná způsoben tolik poklesem čtenářství, ale prostým uchopením světa samotných autorů, kdy se přestává rozlišovat mezi záměrnou a skutečnou banalitou.
Ve střídmosti, s jakou dává autor průchod svému názoru, respektive žurnalistické odpovědnosti za procestovanou krajinu, se také rozchází s klasiky polské reportáže. K zaznamenáníhodnému výbuchu ironie dojde až po mnoha stránkách, v textu věnovaném místům v okolí polsko-německé poválečné hranice na Odře a Nise, kde cestovatel pozoruje současné vztahy mezi sousedy na obou stranách, mezi nimiž už neexistují žádné pohraniční formality.
Všechno je v té knize o dnešku. Jen to zmizení lidstva se zatím nekoná. Že by i ono brzy přišlo? Tady je odpověď: „Lidé představovali živočišný druh obdařený inteligencí, která se ovšem ukázala být ve svém neustálém balancování mezi destruktivitou a kreativitou nakonec především destruktivní. Lidstvo skončilo.
Ne, to nezní tak docela jako klišé. Vypadá to, že tihle autoři snad ani nečetli anebo nevzali vážně slepé ideologické skvrny dávného Zbyňka Hejdy, Miloslava Topinky či třeba Josefa Rauvolfa, o starém Jeanu Clairovi a stovkách dalších ideo-katů surrealismu nemluvě. To už je co říct.
Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.
Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.
Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…
