Poezie (dnes) je: menšinový literární žánr a kulturní fenomén, jehož historické a vývojové znaky najdeme ve stech tisících slovníků literární teorie, stejně jako miliony více či méně divergentních výkladů jeho podstaty a smyslu. Můžu se pokoušet zkompilovat některá hesla či teoretické formule a zavalit „mladou dívku“ (ji vidím spíše co Holanův – ne-li hned sexistický, tak staře blahomyslný – pleonasmus) třeba (neo)surrealistickým anebo například post-fenomeno-post-poststrukturalistickým žargonem, který ostatně neovládám.

Ale o to asi v otázce nejde. Odedávna vnímám poezii „dnes“ jako dynamické kontinuum tvořivého imaginativního prožívání a spontánně nutkavého, jakkoli zároveň předvědomého imaginativního myšlení, jež má kořeny už ve starověkých mýtech, vyjadřuje se skrze některé úlety středověkých či manýristických vizionářů, černý romantismus, Rimbauda atd., a přes výrazné zjevy a projevy umělecké avantgardy dvacátých a třicátých let 20. století až do současnosti. Je to tedy poněkud dlouhé „dnes“. Jeho vymezení ovšem nemusí být vágní.

Poezie, která mě dnes zajímá, je tedy v podstatné roli a funkci tvořivé imaginace stejná jako kdysi, a zároveň je – musí být – zjevně jiná. Což není oxymóron – reflektuje se tu jiný svět, jiná skutečnost, mění se výrazová výbava. Nemění, leč uzpůsobuje se princip. V tomto smyslu právě mnou preferovaný a v určitých kruzích dlouhodobě despektovaný surrealismus představuje výjimku z pravidla dočasnosti jevů:

O ztroskotání historických avantgardních hnutí jsem sám mluvil […]. Sám tento verdikt ale setrvává v logice buď/anebo. Jakmile z této logiky vykročíme, stává se pochybným, zda projekt, jako je například surrealismus, který za svou utopickou sílu vděčí zoufalství, vůbec může ztroskotat. Možná ztroskotání představuje způsob, jak se avantgardista ujišťuje o utopičnosti svého projektu, který by byl – coby uskutečněný – vždy něčím jiným, než čím jest.¹

Tuto referenci čtu i tak, že surrealismus (troskotající/ne-troskotající, nahý/oblečený) mimoliterární avantgardní rámec neruší, ale proměňuje jej v koncept primárně existenciální. V nelimitovanou imaginativní reflexi současného lidského žití a jeho analogickou intersubjektivní rekonstrukci. To je pro mě elementární funkcí poezie, žádoucí stejně včera, dnes i zítra. Literární atributy a řemeslné dovednosti jsou tu druhotné.

Zjednodušeně až vulgárně (neboť existují výjimky): takzvaná post-avantgarda padesátých a šedesátých let včetně nejrůznějších forem conceptual art přinesla výrazně degradující redukci imaginativního aspektu v umění. Postmoderna ustanovila výrazový i významový eklekticismus a epigonství jako regulérní umělecký rejstřík, včetně (například) slavné intertextuální ironie. Ale dnešní post-postmoderna, ona chaotická post-eklektická melanž přináší vlastně cosi jako paradoxní úlevu: došlo k rozpadu kánonů a jejich následná absence stala se novým kánonem. Zdá se, že – ne-li snad akademičtí teoretici, zarputile tančící už desítky let na hrobě autorově – tedy alespoň dnešní mainstreamoví umělečtí a literární kritici jako by říkali: „Malujte si a pište, co vás napadne. Dnes je možné všechno, dokonce i originalita.“ A jak jsem se nedávno dočetl, nejen romantická, intertextuální či prostá každodenní ironie, jak jsme ji znali od antiky či Rabelaise, ale nejnověji i – jak jinak – postironie. Ta z nevinné komunikační a sebeidentifikační taktiky generace (dnes již postarších) mileniálů ironizujících mimoňské boomery získala paradoxní status flexibilní součásti kulturních válek, kdy se prostý konzument sociálních sítí pokouší cestou permanentní ironizace všeho i sebe samého uniknout všudypřítomné „kultuře dohledu“ svých nemilosrdných šikanujících bližních.

Mladí lidé spontánně upřímní?

Pročítám-li pod touto post-markýzou a letmo recenzentské výkony komentující dnešní poezii v renomovaných literárních časopisech, hemží se to v nich, vedle adorace kompozičních a jazykových umů autorových, slovy jako původnost, osobitost, překvapivost, objevnost, citlivost, dokonce autenticita (no fuj!) – inu staré dobré avantgardní haraburdí…

A co na to neexistující autoři? Kam se propadl třeba ten po čertech rozšafný literární konceptualismus, jenž ještě před pár lety strašil, že cestou ironické démonizace banality unudí k smrti prázdnotu našich životů? (Neo)angažovaná poezie? Tu a tam sedmihlásek vzkřikne ze spaní i pár slam poetry hřmotných vulgarismů po povrchu sklouzne. (Neo)civilismus – prostý či krkolomný popis mastného papíru, jejž vítr žene pustou ulicí? Věčně zelené jsou civilistní pláně. Kontemplativní lyrika…? Ba i zbožná, dokola kolem, kdyby aspoň boží. Přírodní (třpytí se ojíněné jíní), milostná, vesmírná… A tak dále, nic moc, výjimkám čest.

Ale přece jen: od svého mládí až dodnes, tedy přes půl století, potkávám rok co rok nové mladé lidi a vkládám do nich veškeré své naděje. Po pár letech mi ti lidé (kupodivu?!) zestárnou, někteří i umřou a mé naděje se rozplynou jak zrezivělý hrnec nad párou. Před třiadvaceti lety jsem o nich napsal dlouhou poemu. A kde je jim dnes konec…?

Až nedávno: časopis Host (03/09/2024) uspořádal mezi mladým autorstvem (básnictvem!) minianketu o surrealismu. Odpovědi mě překvapily, a to i přesto, že tvorba jednotlivých respondentů (a respondentek, tedy respondentstva), již jsem si posléze dohledal, mi – opět až na náznaky výjimek – nepřišla příliš přesvědčivá. Ale co není, může bejt… a kdo jsem já, abych soudil. Nicméně přítel Martin Stejskal mě v té souvislosti upozornil na jednu do očí bijící okolnost:

Oproti té minulé, starší generaci, která se mnohými ústy snažila surrealistické hnutí různě bagatelizovat, posílat je na příslovečné smetiště často s nadhledem samolibého smetáčku, ale vždy neomylně bez důkladné/ho? lopatky […], tak současní mladí autoři jsou přinejmenším mnohem citlivější, niterně sdílnější a prostě i přes celkem pochopitelnou neznalost často přesnější.

Dovolím si ocitovat pár úryvků z anketních odpovědí:

Vnímám [surrealismus] […] jako přirozený produkt imaginace, která mi kromě emancipace od reality dává naději v pozitivní transformaci světa.
Nela Haluzová

Surrealismus popřel dialektiku a víru v jakýkoliv determinismus, odhaloval čas jako vrstvu, kde spolu všechno koresponduje, cyklí se a vrací, a tak nemůže umřít, než se narodí. Inspiruje mě hodně.
Jan Horský

… [mě] o pár let později začalo fascinovat na surrealistické poezii: záběry na každodenní, neotesanou a dobře známou skutečnost, z níž se však vlivem imaginace stává něco docela nepředstavitelného.
Matyáš Vejvalka

Surrealismus nezačíná a nekončí, je živý, transformuje se. Více než umělecký směr či etapu ho vnímám jako cestovní prostředek, který umožňuje navštěvovat jiné světy, ať už ty v nás, nebo v druhých.
Apolena Vybíralová

Nemyslím si, že sám v sobě kultivuju surrealismus, surrealismus si zpracovává a kultivuje mě.
Antonín Zhořec

Ne, to nezní tak docela jako klišé. Vypadá to, že tihle autoři snad ani nečetli anebo nevzali vážně slepé ideologické skvrny dávného Zbyňka Hejdy, Miloslava Topinky či třeba Josefa Rauvolfa, o starém Jeanu Clairovi a stovkách dalších ideo-katů surrealismu nemluvě. To už je co říct. A co na tom, že tito mladí lidé vkládají do vývojového surrealistického rámce vlastní a někdy i historickým surrealismem opomíjené tematizace a kontexty. Právě naopak – uchopí-li svou dnešní niternou problematiku a „surovou“ dobovou zkušenost v surrealistickém modu, tj. vlastníma mentálníma rukama tvůrčího objevu, kritického (auto)sarkasmu, tušeného tajemství a v gestu imaginativně neotřelém, bude to dobře pro témata i pro autorstvo samé, byť by z něho jen jeden jediný živý stvol zbyl.

„Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním nenapraveným hříšníkem než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří hřešit nepotřebují.“ Persifláž. Nevíra, naděje a sázka? Poezie dnes. Anebo ne.