Lidé
(1972), básník a prozaik, organizátor literárního života. Je autor dvou básnických sbírek a… jiné časy (G Tisk, Liberec) a Proč. (edice Tvary, TVAR, Praha), které vydal v devadesátých letech, a čtyř knih básnicko-prozaických textů: Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008), Malé exily (2014), všechny vyšly v nakladatelství Cherm.
Publikoval v mnoha literárních a kulturních, domácích i zahraničních časopisech a antologiích, a jeho texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, srbštiny, slovinštiny, nizozemštiny, maďarštiny, rumunštiny, ruštiny, španělštiny a portugalštiny.
Nyní se jeho texty překládají do francouzštiny a bulharštiny. V letech 2000–2008 pracoval, a od podzimu 2015 znovu pracuje v redakci časopisu Weles. Od léta roku 2009 spolupracuje s literárně-kulturním časopisem H_aluze. Od roku 2008 organizuje a moderuje literární večery a diskuze v rámci mezinárodní festivalu Den poezie a od roku 2010 organizuje literární a vzdělávací večery a autorská čtení v Domě čtení Městské knihovny v Praze.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Premiéra knih čtyř autorů ze stáje nakladatelství Petr Štengl se odehraje poslední den v lednu v kavárně Liberál. Večerem provede Josef Straka. Ze svých knih přečtou: Tereza Lehečka, Martin Trdla, Felix Zöllner a Patrik Linhart.
Básník Josef Straka patří již po léta mezi klíčové hybatele literárního života v České republice. Lze bez nadsázky říci, že bez něho by tu bylo podstatně méně literárních cyklů, autorských čtení i precizně moderovaných festivalů. O tom, jak jde v létě skloubit práce organizační s prací literární a co nového Pepa chystá pro nadcházející měsíce, pojednává tento stručný rozhovor.
fotografie: archiv autora
Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Básník Josef Straka patří již po léta mezi klíčové hybatele literárního života v České republice. Lze bez nadsázky říci, že bez něho by tu bylo podstatně méně literárních cyklů, autorských čtení i precizně moderovaných festivalů. O tom, jak jde v létě skloubit práce organizační s prací literární a co nového Pepa chystá pro nadcházející měsíce, pojednává tento stručný rozhovor.
fotografie: archiv autora
Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec
Skoro všude prázdné ulice. Někde světla, jinde jdoucí postava. Město je v tomto několikaměsíčním šeru jen tušené. Jako by nebylo, ale je. Poslední hospoda, spíše bar, který ještě svítí.
Možná je to dáno hospodářskou krizí z let 2008 a 2009, kdy si lidé si o něco více uvědomili, že ekonomický profit a mnohdy i ekonomické vyniknutí nad jiné, komerční a konzumní způsob života vysněné velké štěstí nepřinášejí.
Pražské (A)VOID Floating Gallery hrozí reálné nebezpečí, že zcela zanikne.
Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem.
