Návraty k Tiché Orlici jsou méně četné, než bych si přál. Mám její nivu moc rád v předjaří a na jaře, nejlépe s mírnými rozlivy po lukách, s volavkami, čejkami, ledňáčkem. Když jedu služebně vlakem z Brna do Prahy, v České Třebové přerušuji práci a až někde za Zámrsk se dívám z okna. I u Loučné je hezky, na rybníku Rzováku potkáš jeřáby a desítky druhů vodních ptáků, prostě nádhera.

Stačilo jen třiadvacet let na to, aby Irsko došlo od dekriminalizace ke zrovnoprávnění. Navíc lidovým hlasováním, v jiných zemích si podobné zákony schválili v parlamentech. Zpátky tedy k vaší otázce, pro mě to není autofikce, ale bildungsroman. Je to tradiční román, v němž mohu přinést čtenářům tolik věcí, které se staly nejen mně, v mém životě, ale i těch, které se mi nestaly.

Středem mého kánonu je v jistém ohledu Jorge Luis Borges. Od něj se toho odvíjí hodně. Vždycky mě zajímala literatura, která mě dovede za hranice vlastního uvažování, a v tom je pro mě Borges naprosto jedinečný, vždycky, když ho čtu, tak si uvědomuji, že lidská hlava dovede úplně všechno, když chce.

Já to řeším tak, že si vydělávám jinde, ale většina překladatelů takovou možnost nemá. Host každoročně pořádá setkání překladatelů, kde sdílíme svoje příběhy, a někdy to je až k breku, ačkoliv Host je, troufám si tvrdit, k překladatelům velice vstřícný. Většina překladatelů jsou ženy, často na mateřské nebo takové, které živí manžel.

No jistě, že čtení doma neustále všem tlačím, ale není to snadné, telefon je tak lákavý. Ta záplava informací, která se z něj valí, působí na mozek jako jed. Synovi je skoro dvacet a zase začal číst, ale trvalo to. Teď čte zajímavou směsici: knihy o buddhismu a meditaci a zároveň miluje Bukowského.

Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme.

Je zajímavé, jak jedna kniha může člověka obohatit a poskytnout vysvětlení něčemu, co nebylo zřejmé. Když jsem četl Patricka Sériota, tak mi došel celý ten šílený oblouk až k současnosti. V šedesátých letech znovu oživil ideu eurasiánství Nikolaj Gumiljov, který ji dál rozvíjel, včetně praštěných konceptů propojení klimatických podmínek, kosmického záření a geologického podloží ve vlivu na etnogenezi, na vývoj ruského národa.

Samozřejmě že si část návštěvníků přijíždí primárně pořídit fotku se šikmým kostelem, tomu se v časech instagramu nevyhnete. O genia loci kostela se neobávám – ten je tak promodlený, že se ubrání. Ale většina lidí přijíždí z upřímného zájmu, s mapami procházejí místa, o kterých v mých knihách četli.

Jedním z problémů, kterým jako gibraltarští spisovatelé čelíme, je, že gibraltarská společnost je ze své podstaty konzervativní a defenzivní. Částečně je to způsobeno tlakem, který s sebou přináší život na sporném území.

To je zvláštní, co říkáš o té temnotě. Protože já se temnotě bráním. Myslím, že ve všem musí být skulinka světla a naděje, jinak pro mě i psaní postrádá smysl. Asi hledám sama v psaní nějakou útěchu a v tom procesu se chci ubezpečit i o tom, že to má nějaký základní existenciální smysl.