Šimon Čižmár: V roce 2021 jsi získal prémii v literární soutěži Poviedka, rok nato se ti ji podařilo vyhrát. Bývá zvykem, že když někdo v této soutěži uspěje, velmi rychle ho čeká debut. U tebe debut přišel až později. Proč tato pauza?

Velkou část času spolkly náležitosti spojené s grantem na vydání knihy. Při čekání na jeho schválení jsme s Martou Součkovou pracovali na redakci a já ještě dopisoval a doplňoval další texty. Zároveň jsem v té době začal spolupracovat s režisérkou Alžbetou Vrzgulou na divadelní hře Noc v Istanbule, kterou uvádělo bratislavské Divadlo P. O. Hviezdoslava. Nejprve jsme chtěli jen požádat o stipendium na psaní, nakonec jsme museli na inscenaci začít pracovat dříve. Bylo to ale i podnětné – občas se jednotlivé prvky z knihy a divadelní hry prolínaly. Zároveň jsem začal psát i pro televizi. Ale protože v kultuře jsou nyní finanční problémy všude, dolehly i na televizi a nakonec se projekt ani nezačal realizovat. Nakonec jsem odtamtud odešel, protože jsem už byl ze všeho tak trochu vyhořelý.

ŠČ: Vystudoval jsi filmovou scenáristiku, stejně jako velká část současných slovenských autorů a autorek.

Psal jsem hodně už během střední školy. Studoval jsem propagační grafiku, což je výtvarný obor, při kterém se mi psalo dobře. No a co může jít studovat člověk, který píše a chce psát dál i během vysoké školy? Šel jsem na scenáristiku, i když dnes si myslím, že jsem mohl jít raději studovat literaturu, možná bych se v ní našel víc. I když je pravda, že čím méně jsem věděl o literární tvorbě, a hlavně slovenské, tím lépe se mi psalo. Nyní čím více vím, tím více se cítím omezen. Když píšu, často se přistihnu při tom, že uvažuju, jak by ten text asi vnímala literární scéna. Od toho se teď hodně snažím očistit svůj pohled. Raději se pokouším představovat si, jak by to vnímala například moje sestra nebo někdo, kdo se nezabývá literaturou. Mám pocit, že tehdy měla moje tvorba život. Od chvíle, kdy jsem nad ní začal příliš přemýšlet, jako by něco ztratila. Někdy si říkám, jestli by nebylo nejlepší odstřihnout se od literární scény. Ale dá se to? Asi úplně ne.

Tímea Zvoláneková: Tvoje kniha pracuje s těžkými tématy, jako jsou násilí, dysforie či toxické vztahy, ale zároveň má spoustu humorných pasáží. Dalo by se říct, že je to v zásadě vtipná kniha. Když se na svůj debut podíváš zpětně, která z těchto dvou poloh ti byla při psaní bližší?

Humor je mi přirozeně blízký. Mám ale pocit, že vážnost a humor spolu tak nějak souvisejí. Neumím o vážných tématech psát bez humoru. Není to ani proto, že bych chtěl být vůči čtenáři cíleně vstřícný a zlehčovat vážná témata, aby lépe snesl jejich tíhu. Prostě to mám v sobě tak vnitřně nastaveno. Miluju černý humor a také v něm přirozeně uvažuju, jde to u mě ruku v ruce.

TZ: Jaká je pak funkce humoru ve tvých textech, pokud to není odlehčení?

Určitě funguje také jako odlehčení, ale zároveň se mi humor či ironie dostávají do textu přirozeně. Jsem rád, když v tom lidé ten humor zachytí, protože na setkání se čtenářským klubem v Beluši mi například řekli, že jim moje tvorba zpočátku vůbec nepřipadala vtipná – zdálo se jim to jen velmi syrové. Až při druhém čtení se zasmáli a pochopili, že je to vtipné. Tehdy jsem si uvědomil, že ne každý musí černý humor v mých textech zachytit. Já jsem se při psaní smál, ale někdo to jako černý humor vnímat nemusí.

TZ: Zároveň si tvé postavy v knize často dělají legraci samy ze sebe, jsou sebeironické. Co pro tebe představuje sebeironie? Jak funguje?

Moje postavy jsou často traumatizované, i když já k tomu používám spíš slovo dojebané. Asi to souvisí s jejich zážitky i s tím, jak vnímají samy sebe. Mají oslabenou sebehodnotu, a možná právě proto se často shazují. Sebeironie z oslabené sebehodnoty vlastně vychází a ano, je do jisté míry dehonestující vůči nim samým, ale zároveň působí humorně.

ŠČ: Sebeironie jako schopnost umět si dělat legraci sám ze sebe bývá spojována s nadhledem. Tvé postavy jsou však namočené v náročných emocionálních a vztahových situacích, a jak jsi říkal, často se dehonestují. Je tedy pro tebe tato ironie i nějakou formou sebedestrukce?

Myslím si, že ano. Své postavy nevnímám jako lidi, kteří jsou nad věcí. Právě naopak, jsou velmi ponoření do svého vlastního prožívání. Jejich jazyk nebo způsob, jakým mluví, je často pasivně agresivní vůči nim samým. Nesnaží se být vtipní nebo cool, prostě tak mluví, pomáhá jim občas použít nějaký ten vulgarismus nebo ironii, protože jim to alespoň trochu ulehčuje od vnitřní bolesti a zoufalství.

TZ: Zmiňuješ vulgarismy. Řada recenzí si všimla tvého talentu pointovat humorné situace velmi dobře použitými zakleními. Komunikuješ tak i v osobním životě?

Ježíš Maria, prý ano. Janka Cigániková říká, že nadávám až moc. Nesouhlasím, ale tak, co já vím…

ŠČ: Před chvílí jsi mluvil o dojebaných postavách…

No, dobře, dobře, myslím si, že ano. Častokrát jsou to v mém životě přesně takové ty mainstreamové scény – sedíme někde s kámoškami, nadáváme, pomlouváme někoho, ideálně chlapy. Víš, že jsme jako ze Sexu ve městě a přesně umíme použít ty správné floskule ze života. No a nějak se tam vždycky přirozeně objeví i ten vulgarismus. 

ŠČ: Vrátím se ještě k sebeironii a humoru. Humor se často používá i jako obranný mechanismus, buď když chceme oklikou zprostředkovat okolí něco citlivého, nebo naopak když bráníme něco citlivého v sobě. Chtějí se tvé postavy spíš bránit, nebo vypovídat o své vlastní dojebanosti?

Mám pocit, že právě humor jim umožňuje o vlastní dojebanosti vůbec vypovídat. Když mluvíme o těžkých tématech, například o nezdařené lásce, velmi snadno to může celé vyznít sentimentálně. Sdělit to skrze humor je přijatelnější. Přestože jsme se v naší zemi dost posunuli od předsudků vůči citlivosti, stále přijímáme spíš humor a hlučnost než jemnost a sentiment. Zároveň to někdy může být také forma sebeobrany. Když prožívám něco těžkého a jsem v té emoci příliš ponořený, tak mi pomůže, když najdu ve své situaci něco humorného, ​​zasměju se tomu a trochu to odlehčím. A totéž pomáhá i mým postavám. Asi proto neumím říct, co z toho převládá víc. Myslím, že jsi to pojmenoval přesně – jsou to obě ty možnosti.

ŠČ: A nemáš někdy pocit, že ironie už je v literatuře trochu vyčerpaná?

Nevím, jestli se ironický přístup k literatuře dá zcela vyčerpat, ale zároveň chápu posun k vážnosti. Mám ale pocit, že ve slovenské literatuře nemáme mnoho vtipných děl. Zdá se mi, že i v současnosti vycházejí především vážné knihy.

ŠČ: Souhlasím s tím, že slovenská literatura má v sobě málo humoru, jako bychom stále věřili tomu, že všichni musí psát pouze vysokou literaturu a že vysoká literatura nemůže být vtipná.

Úplně souhlasím. Napadá mě přitom například Elfriede Jelinek. Je to vysoká literatura, vždyť má Nobelovu cenu, a přitom mi její knihy jako Milovnice nebo Pianistka připadají velmi vtipné, i když jsou zároveň drsné. Proto je zvláštní, že se u nás stále uvažuje o vztahu mezi humorem a vysokou literaturou tímhle způsobem. Je to škoda.

TZ: Při čtení tvé knihy jsem si vícekrát vzpomněla na Ivanu Gibovou, zejména proto, jak propojuješ drsná témata s humorem a hovorovým jazykem. Nakonec právě ona tvůj debut i křtila. Je to autorka, která tě při psaní ovlivnila?

Pro mě Ivana Gibová hodně znamená. Způsob, jakým její postavy mluví a uvažují, mi byl vždy velmi blízký, měl jsem ho přirozeně v sobě. Vkrádal se mi i do běžných rozhovorů, ale nikdy mě nenapadlo takto psát. Vždy jsem si myslel, že literatura musí být vážná, velmi umělecká, v ní není místo pro humor. Potom jsem začal číst Ivanu Gibovou a četl jsem ji dál a dál a zjistil jsem, že se dá psát i jinak, že je to skvělé a že mě to vlastně moc baví. Její tvorba mi v podstatě dodala odvahu napsat knihu. V jistém smyslu mi vyšlapala cestičku, po které teď můžu pokračovat a hledat si v ní svůj vlastní směr.

TZ: Jsou i jiní autoři či autorky, kteří tě ovlivnili?

Spíš mám pocit, že se v některých textech nacházím zpětně. V poslední době se mi stává, že si něco přečtu a najednou mě napadne: „Páni, tohle se mi líbí! Je to podobné tomu, co baví psát i mě!“ Například Elfriede Jelinek. Zdá se mi, že píše tak surově, až to v sobě má jistý humor. Nebo americký autor Chuck Palahniuk, který napsal knižní předlohu Fight Clubu. Také píše velmi pěkně, umělecky, ale zároveň vtipně.

TZ: To mě přivádí k širší otázce týkající se nejen literatury, ale i lidského prožívání. Říkal jsi, že ses v některých autorech zpětně našel. Máš pocit, že když člověk najde správná slova, která dokážou pojmenovat jeho zkušenost, začne této své zkušenosti, a tím pádem i sám sobě lépe rozumět? Nebo už své zkušenosti rozumí a hledá jen způsob, jak ji pojmenovat a zprostředkovat druhým?

Mám dojem, že jde spíš o způsob, jak to pojmenovat pro ostatní. Samozřejmě situace se liší text od textu, ale většinou když chci psát o nějakém tématu, měl bych mu nejprve porozumět. Není to tak, že začnu psát text a teprve tehdy porozumím sobě nebo tématu. Předcházejí tomu rešerše, což nutně neznamená, že studuju nějaké materiály. I to se stává, ale spíš nad tématem celkově uvažuju, promýšlím si ho, a teprve pak si sednu a mám prostor vše uspořádat – stylizovat slova, věty, definice a zapsat je přesně v takové formě, v jaké chci. Částečně to pomáhá k lepšímu porozumění. Schopnost pojmenovat některé věci v sobě je v něčem osvobozující, ale sama o sobě nestačí. Potom je s tím třeba ještě dále pracovat.

TZ: Vztáhnu to přímo k tvé knize a postavám, které často zápasí s pojmenováními – mění svá jména, gramatický rod i způsob, jakým o sobě mluví. Jak se ti psalo o těchto zkušenostech ve slovenštině, která je genderově silně zatížený jazyk? Narážel jsi při psaní na možnosti nebo limity slovenštiny?

Vícekrát jsem se setkal s tím, že mi někteří lidé říkali, že píšou anglicky, protože slovenština jim nestačí. Moje zkušenost byla jiná. Nesnažil jsem se slovenštinu měnit, spíš jsem ohledával její možnosti. Mám pocit, že se mi to do jisté míry i podařilo. Nakonec však postavy zůstávají ukotveny v mužském a ženském rodě, nepřecházím do nebinárního jazyka. Měl jsem sice rozepsanou povídku ve středním rodě, ale nakonec se do knihy nedostala. Zároveň si myslím, že právě genderová zatíženost jazyka vypovídá i o tlaku, který my, queer lidé, často pociťujeme – musíme se nechat zaškatulkovat, někam se zařadit. V angličtině nebo v některých jiných jazycích se skryjeme snáze. Mohu říct, že mám přítele, aniž bych musel prozradit rod. Ve slovenštině už ale řeknu buď přítel, nebo přítelkyně. Náš jazyk je mnohem genderovější a zrcadlí nejen společnost, ale také tlak, který na lidi klade.

ŠČ: Navážu na téma hledání slov pro uchopení skutečnosti. V posledních letech se hodně mluví o psychologizaci jazyka. Stále častěji pronikají do běžné řeči odborné termíny jako trauma, toxicita či maskulinita. Do jaké míry je používání tohoto jazyka užitečným nástrojem a kdy nás naopak spíš svádí k příliš jednoduchým představám o lidech?

Psychologizovaný jazyk je myslím prospěšný v tom, že nám pomáhá mluvit o tématech, jako jsou násilí, manipulace, nebo o tom, jak nás ovlivňují vztahy. Když se ale dostane do běžné řeči a začne se nadužívat, postupně se vyprazdňuje. Řekneme například o někom, že je „narcis“, a tím to uzavřeme. Už nejdeme dál. Když se ty pojmy začnou nadužívat, zplošťuje se jak jazyk, tak i samotná definice, ať už  jde o narcismus, nebo třeba o trauma.

ŠČ: Ve svých povídkách často pracuješ s postavami, které by se daly velmi jednoduše zaškatulkovat. Zajímavá je v tomto kontextu zejména postava Petra z poslední povídky, jehož člověk dokáže poměrně jednoduše zařadit do kategorie stárnoucí chlípný gay. Ty jsi ho však ukázal i z jiné strany. Je to pro tebe způsob, jak překročit nálepky a hledat, co se za nimi skrývá?

Ano. Tak tomu bylo i u postavy Petra. Dostal jsem impuls k napsání té postavy, ale velmi rychle jsem si uvědomil, že na něj nemůžu nadávat jen proto, že mi v reálném životě není přístup některých starších gayů blízký. Začalo mě bavit spíš zkoumat, konstruovat tu postavu, uvažovat, kým vlastně je, hledat její slabosti a přemýšlet nad tím, co za nimi stojí. Čili ano, o postavě Petra můžu říct, že je to s prominutím starý úchyl, ale víc mě zajímá, co je za tím. Nejde o to, že by pochopení mělo chování té postavy nějak omlouvat. Spíš jí takto dokážu lépe porozumět. To souvisí i s tím, o čem jsi mluvil před chvílí. Můžeme někoho označit různými přívlastky nebo pojmy z psychologického slovníku, ale za každou diagnózou, za každým lidským chováním je toho mnohem víc.

ŠČ: Když už jsme zmínili postavu gaye, přejděme k otázce queer literatury. Tvůj debut bývá velmi často řazen do kategorie queer próza. Jaký máš názor na „queer literaturu“? Myslíš, že toto označení knihám pomáhá, nebo je to opět snaha vtěsnat se do nějakých škatulek?

Je to pro mě dost komplikovaná otázka, ale velmi rád si o ní povídám. Řešili jsme ji vícekrát i s Martou Součkovou. Na jedné straně mi není úplně sympatické, že by měla být queer literatura vnímána jen jako něco pro queer lidi. Nevím, jak to říct, aby to nevyznělo hrubě. Vnímám ale, že když se kniha označí jako queer, zviditelňují se tím queer autoři i queer lidé, což je nesmírně důležité. Zároveň mám však pocit, že se ke queer literatuře často přistupuje jako k nějaké velmi ohraničené škatulce. Například feministická literatura představuje mnohem variabilnější kategorii. Může do ní patřit leccos, něco se může i vymykat, ale stále ji vnímáme jako poměrně široký okruh. Queer literatura je zatím vymezena dost úzce, asi i proto, že jí je stále poměrně málo.

ŠČ: Myslíš si, že pokud je kniha – i ta tvá – označena jako queer, může to někomu pomoci dostat se k ní, případně si ji někdo kvůli tomu naopak nepřečte?

Je to možné. Mám ale pocit, že problémy, které se v knize řeší, jsou v něčem univerzální. Nejsou striktně pouze queer. Objevuje se tam sice queer identita, ale nemám pocit, že na ní ty texty stojí. Víš, jak to myslím?

ŠČ: Asi rozumím. Čili podle tebe jsou tato témata do velké míry univerzální, i když se odehrávají ve specifické sociální situaci. Vždyť všichni jsme se někdy zamilovali, všichni máme někdy problém sami se sebou.

Ano. Například mám pocit, že povídka Zrazenina se často čte hlavně jako text o transgender postavě nebo o toxickém vztahu s toxickým mužem. Ale podle mě je tam zároveň také zkoumání dynamiky mezi těmi dvěma postavami. Jedna z nich má masochistické a druhá sadistické tendence a mě zajímalo, jak jejich dynamika funguje. V podstatě jde o jakousi studii vztahu. Nemám pocit, že se to vždy takto pojmenovává. Často se řekne jen, že je to toxický nebo násilný vztah, a u toho interpretace skončí. Ale možná to souvisí i s psychologickým slovníkem, o kterém jsme si před chvílí povídali.

ŠČ: Přesně, najednou máme ten pojem k dispozici a pak je snadné použít jej jako nálepku. Přečtu si povídku, řeknu si: „Aha, toxický vztah,“ a jdu dál. Mám tuto jednoduchou nálepku a nemusím nad tím dále přemýšlet.

A není to podobně i s označením queer? Proč bychom měli být jako lidé nějak vyčleňováni ze společnosti? Vždyť o co nám jde – abychom byli její součástí a nebyli vydělováni. Ale zároveň máme i specifické kulturní projevy, jako jsou bály, drag shows… Samozřejmě že se podobných akcí účastní mnoho hetero lidí, ale je to specifická queer záležitost. No a pak tady máme ještě označení queer autor. Napsal jsem Zrazeninu a najednou jsem jsem se dočetl, že jsem queer autor. Mě to tehdy šokovalo. Vystupuje tam přece muž a žena. Jasně, hned na začátku je napsáno, že ona není tak úplně žena, pracuje se tam s fluidností genderu a podobně. Ale i tak mě to zaskočilo. Co vlastně dělá autora queer autorem? Když nějaký hetero autor napíše tři nebo čtyři úspěšné romány o queer tématech nebo v nich budou queer protagonisté, bude pak i on queer autor? Nebo jsem queer autor proto, že jsem gay? Nevím, jestli je za tím spíš něco společenského, nebo osobního, například fakt, že o sobě navzájem víme, jakou má kdo sexuální orientaci. Dělá z nás queer autory to, že se ve slovenské literatuře všichni známe, nebo jde o styl, o jazyk?

ŠČ: Bavíme se o slově queer, použil jsi ho i při srovnání s feministickou literaturou. Co pro tebe osobně tenhle výraz znamená, jak bys ho definoval?

Mám trochu strach dát ti svou vlastní definici, protože mám pocit, že za chvíli už nebude platit. Způsob, jakým výraz „queer“ chápu, se totiž velmi proměňuje. Vlastně ani nemám pocit, že by měl nějakou přesnou definici. Spíš je pro mě sám předmětem zkoumání. Byl bych rád, kdybychom text, knihu, film nebo jiné dílo nejen jednoduše označili za queer, ale více diskutovali o tom, co to vlastně představuje a co to pro koho znamená. Je queer ta živost z drag shows? Drzost drag queens? Něco úpadkového? Populární zábava? Nebo je to ostrý jazyk, ironie? Nebo to, že se v uměleckém díle řeší genderové otázky? Dravost výrazu? Vždyť ostatně není i Ivana Gibová svým způsobem queer autorka – tím, jak píše?

ŠČ: Jaký jsi ty čtenář, když přijde na queer literaturu? Saháš po ní vědomě?

A právě to nevím. Mám velmi rád Édouarda Louise a jeho debutový román Skoncovat s Eddym B. Ve třetím ročníku scenáristiky jsme měli dělat celovečerní adaptaci a já jsem si vybral právě jeho. Až po přečtení jsem zjistil, že mi je velmi blízký tím, o čem píše, tou zkušeností, kterou zachycuje. Uvažuju ale, jestli jsem tehdy vysloveně vyhledával queer literaturu, protože jsem chtěl nějak literárně přetavit i takovou zkušenost. Kniha mě zaujala jednoduše proto, že je úžasně napsaná. Je to obtížné čtení, ale jeho jazyk je fascinující.

ŠČ: A co slovenská a česká queer literatura? Máš v ní přehled? Čteš ji?

Čtu, ale přemýšlím, jestli ji nečtu spíš proto, že jsou to knihy z prostředí slovenské literatury. Například takový Jakub Spevák – čtu ho proto, že ho znám a mám ho rád, nebo proto, že je to queer literatura? Nebo jednoduše proto, že chci mít všeobecný přehled o současné slovenské tvorbě? V české literatuře se až tak nevyznám. Nezní to ale hrozně, když řeknu, že nečtu queer literaturu proto, že je queer? Vlastně ani nevím, proč by to mělo znít hrozně… Vždyť mám rád i tvůrce, jako je Ryan Murphy, který udělal Glee, Pose nebo American Horror Story. Jedná se sice o zahraniční televizní tvorbu, ale on velmi silně pracuje s queer stylem a často využívá queer postavy.

ŠČ: Má to queer estetiku…

Ano, přesně. Chtěl jsem tím říct, že jeho tvorba přesně odpovídá tomu, co si představím pod pojmem queer dílo – bez ohledu na to, zda tam vystupují queer postavy, nebo ne. Například v Klariskách [odsvěceném kostele sloužícím ke kulturním akcím, pozn. red.] jsem na besedě Anasoft litera začal mluvit o tom, proč je Lady Gaga queer. Seděla tam Mirka Vallová, bývalá ředitelka Slovenského literárního centra, a další velká jména slovenské literatury a já povídal o Lady Gaga. Ale mě to opravdu zajímá. Mluvil jsem o tom, že jsme si z ní udělali queer ikonu, ale proč? Není to jen tím, že se veřejně zastává práv queer lidí. Je to i tím, jaká je její hudba – divoká, odvázaná, extravagantní. A pak se zase vracím k téže otázce: je queer právě tohle? Musí to být jen tohle? Když nejsem extravagantní, tak nejsem queer?

TZ: Našel jsi na to pro sebe nějaké konkrétní odpovědi?

Já vlastně jen chci, aby se o tom co nejvíc mluvilo. Velice mě zajímá, jaké otázky si lidé kladou. Sám umím přinést pouze svůj pohled, ale obohacuje mě poslouchat, jak o tom uvažují ostatní. Zejména lidé s literárním vzděláním, kteří v tom často vidí něco hlubšího. Je to pro mě fascinující a zároveň mi to pomáhá lépe pochopit sebe a vlastní tvorbu.

ŠČ: Jako čtenáři sledujeme především sled myšlenek tvých postav, které se často nacházejí v toxických situacích, jejichž vážnost si uvědomují, verbalizují ji, ale zároveň v nich setrvávají a chovají se submisivně. Je to tím, že jinak jednat neumějí, nebo možná nechtějí?

Podle mě to souvisí s jejich vnitřní dojebaností. Když je člověk dlouhodobě vystavován deformacím, ať už ze strany rodiny, nebo společnosti, deformují se i jeho vnitřní hodnoty. Sice si někde v hloubi uvědomují, že láska, kterou od partnera dostávají, je zdeformovaná, jenomže zdeformované je i jejich nitro – a tak kromě toho, že jim tato láska ubližuje, jim také validuje nějakou hlubokou potřebu. A právě to je pro ně rozhodující. Co je pro mě podstatnější? Validace, kterou mi za celý život neuměl dát nikdo jiný, jen tento muž, tato žena, tento toxický člověk? Nebo je důležitější to, že mi ubližuje? Mluvil jsem o tom tehdy na besedě Anasoft litera i s Rafałem Majerekem. Lidé často neumí pochopit, proč někdo neodejde z toxického nebo násilného vztahu. Podle mě tam ale vzniká určitá závislost. Závislost na validaci nějaké velmi konkrétní potřeby, na tom, že mě ten druhý určitým způsobem potvrzuje jako člověka.

TZ: V tvé knize je velmi silně přítomné násilí, ale v různých podobách – fyzické, psychické i ideologické. Objevují se tam také motivy hrotů či bodání. Zajímá mě, odkud tato výrazná přítomnost násilí ve tvé tvorbě pramení. Je to pro tebe způsob, jak zachytit zkušenost světa, nebo tě na násilí fascinuje ještě něco jiného?

Mám prostě pocit, že život je v něčem hrozně násilný. Chápu, že to mnozí lidé tak nevnímají, ale taková je moje zkušenost. Vidím násilí v mnoha věcech. Neříkám, že se zaměřuju jen na to špatné, negativní nebo násilné. Zároveň to ale nechci přehlížet a tvářit se, že to tu není. Asi i proto o násilí píšu. A možná i tím, že pracuju na malé ploše, je to mnohem výraznější.

ŠČ: V tvé knize se obsesivně opakuje několik motivů: konzumace, trávení, somatismy, morfologické změny, tělesné tekutiny… Někteří kritici to označili za přílišnou repetitivnost, Viliam Nádaskay tvé texty přirovnal k řítícímu se vlaku, který mu nenechává prostor ani na jedno tiché místo. Osobně si to vysvětluju tím, že pro dospívajícího queer člověka je svět opravdu řítícím se vlakem, který se nedá zastavit. Nebo máš pro to nějaké jiné vysvětlení?

Asi to souvisí i s obdobím dospívání, které je už z biologického hlediska přirozeně intenzivní pro každého. Takže chápu, že to tak může působit, že je toho příliš.

ŠČ: A máš pocit, že je toho příliš?

Asi ano. Ale nevím, proč by to tak nemělo být. Mám se snažit chlácholit čtenáře a psát méně intenzivně? Říkám to teď trochu konfrontačně, ale nemyslím to zle.

ŠČ: Spíš mě zajímá, jestli sis při psaní uvědomoval, jak je to intenzivní. A pokud ano, proč jsi měl potřebu ty texty takto nahustit?

Je v tom velký emoční přetlak postav. Neumím ale úplně říct, do jaké míry jsem si to při psaní uvědomoval. Na jedné straně vím, že jsou mé texty intenzivní, ale zároveň mám pocit, že ty postavy jednoduše takto prožívají svět. Ale když se ptáš na mě jako autora, dává mi to smysl i v kontextu období, ve kterém kniha vznikala. Psal jsem ji totiž pod velkým tlakem. Jak jsem zmiňoval na začátku, pracoval jsem současně na několika projektech. Kniha je taková nejen proto, že postavy prožívají vypjaté situace, ale také proto, že jsem se v něčem podobném nacházel i já jako autor.

ŠČ: Jinak řečeno, proč by to vlastně nemělo být adekvátní?

Přesně. Proč by nemělo? Moje další kniha taková třeba vůbec nebude. Anebo bude naopak ještě intenzivnější. Možná prorazíme dno a ukážeme opravdu ten řítící se vlak.

TZ: Když už jsi zmínil další knihu, kam povedou tvé další aktivity?

Teď se snažím hlavně osvobodit se od všech pohledů zvenčí. Jednak od toho, jak se dívá na moji debutovou knihu okolí, ale i od všeobecného pocitu, který při psaní mám. Chtěl bych dospět k větší svobodě, necítit se omezován a nemít v hlavě hlasy vnitřních kritiků, které se často prolínají s hlasy těch skutečných. Chtěl bych psát svobodněji a hledat, kam se ještě můžu posunout a co mě bude dál zajímat. Nyní mám v počítači dokument, který má už skoro tři sta stran a jmenuje se Nevhodný text. Začal jsem si do něj jen tak automaticky zapisovat cokoliv a postupně to přešlo do toho, že jsem si vybudoval dvě postavy. Je to tentokrát heterosexuální pár a baví mě ho zkoumat. Občas mě to ale bavit přestane a začnu psát něco úplně jiného. Momentálně tedy píšu opravdu jen tehdy, když se mi chce a když cítím nutkání. Tehdy si sednu a píšu. Jinak to nechávám běžet. Nechci teď při psaní cítit tlak. Věřím ale, že se mi text postupně podaří dokončit a jednou i vydat.