Pomalu, velmi pomalu mu vylévá kávu na rameno, ta mu stéká po hrudi až k pasu, kde se rozlije po jeho ztopoření.

jsme
ledovou tříští
kterou bůh vychrst na zem
kdo todle namíchal
to se nedá pít

Všeho do času
do času všeho
rychle a tiše
kynou a kornatí obrysy
zla důvěrně známého
zla proslule zlého

Tak došlo v oranžérii k objevu kostry
kdysi zakopaného člověka, ovinuté řetězem.
Tyto ostatky byly posléze řádně podle ritu
pohřbeny a hle – nočnímu lomozu byl konec
vděčný Scipio vyplatil Athenodorovi
několik talentů ve stříbře.

A zase podzim
pořád dokola na tom samým místě
a stejně se nic neděje.
Nic jsem nesázel sklízet nebudu
každej si hrabe listí co mu patří.

Ostré předměty ji řezaly do spuštěných nohou. Křik. Měkké slizké věci. Křik. Matčiny zlaté náramky a modrá zápěstí. Křik a hukot vody.

Sjedu pohledem na obraz a zatočí se mi hlava. Nic tak krásnýho jsem snad ještě neviděl. A to mýma rukama prošlo víc obrazů, než dokážu spočítat. Ty pastózní nánosy oleje, stopy štětce, živý barvy… Zatmí se mi před očima, rukama se pokusím zachytit nízkého stolku, ale podlaha se závratnou rychlostí přibližuje. Pak už jen tma.

A tak pro lidi, jako jsem já, se svými ekologickými názory, věřící, masarykovsky sociální demokrat, prostě všechno, co se nenosí, a nebo jak jsi Ty, věřící, a ne klerikální, ekumenicky orientovaný, prolnutý duchem druhého Vatikánu, mají dneska české země pramálo pochopení.

Dnes je má velká, triumfální chvíle. Zlomilo se kouzlo – to, co jsem v úžasu nahromadil, v záchvatech obdivu vydávil, dosud cizí a obrácené proti mně – mě potvrzuje a přijímá. Díky.

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

Až tam civilizace došla, slovo láska se stalo označením pro coitus. A přitom jsem nasraný i na sebe, že se nějak nemohu se vším tím svinstvem vyrovnat. Už si pomalu s nikým nerozumím, lidi nerozumějí mně, s kdekým se vzdaluju, jako kdybych vjel na jinou výhybku, kolej.

chvalozpěv v žalozpěv
oslavu v proudy slz
vítězný v žalostný
oslavný v slzavý
ukaž se Bakchovi
tanči nad smrtí
Penthea jásej
do skal a svahů

NEZNÁMÝ: (skočí mu do řeči) Ano, dávno předtím, než jste se vyšplhal až k Hitlerovi… A teď vám všechno, co se stalo potom, přijde jako neskutečný sen. Nejdřív jste si myslel, že jste si vybral svůj osud nejlépe, jak to šlo. A nakonec jste pochopil, že si osud vybral vás, a ne zrovna moc dobře. Nemám pravdu?

Tak svým způsobem jsou všechny knížky kapitalistické, že ano. Vezměte si jenom výraz knižní trh. Vtip je ale v tom, že většina básníků se po roce 89 snažila být apolitická. Po vzoru bájných předchůdců věřili v samotnou poezii.

Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.

Globálně vzato, ten globus nemá jméno.

V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…