Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.

Cílem kritiky Lorde je stále znovu a znovu patriarchát se všemi jeho nástroji. K nim patří i určitý druh akademismu, racionality či způsobu gramatiky. Ty, které se opováží proti tomuto systému promluvit, jsou označovány za drsné nebo příliš emotivní.

Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.

Jak tedy navzdory těmto národoveckým resentimentům, které opakovaně a s různou intenzitou ožívají, vybudovat evropský stát tvořený rovnoprávnými evropskými občany?

Eisensteinova kniha je však daleka toho být naivní apoteózou lásky, spíše hledá způsoby, jak tuto lásku přetavit do reálných činů ve prospěch vzájemně propojeného bytí na Zemi.

Pro naši celospolečenskou hru na hledání velkých žen jich v této publikaci o vizuální kultuře oné doby objevíme hned několik – a člověk se stydí, že nám to trvalo tak dlouho.

Je to především fundovaně podložená a přitažlivě zpracovaná popularizace obtížných témat týkajících se biosféry.

Kágébák vůbec nechápal význam slova „hacker“, a už vůbec nechápal, jaké má takový „odborník“ možnosti. A když mu lidé z Equalizeru nabídli, že uspořádají pro sovětské tajné služby o hackingu seminář, setkali se jen s pohrdavým nezájmem. Tento nezájem ze strany KGB se však brzy změnil v zájem naprosto enormní…

Jeden z našich synů se nečekaně naučil vietnamsky a proměnil se v dceru. Když budeš mluvit vietnamsky, Dingu-li, staneš se dcerou.

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.

Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin.

krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny

Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.

– Jestliže jsou věci neznámé, pak je neznámý i člověk. Co tady s chválou a hanou!

Městský člověk obývá město jako rak poustevníček svou ulitu. „Kde tedy jsem?“ Jsem ve své ulitě, existuji skrz ni a také částečně díky ní. Dobře to dokládá fakt, že nemůžu ani donést nákup bez použití výtahu, který mě musí pustit dovnitř.