Ale navzdory těmto pochybnostem, kterým jsem se při četbě nedokázala ubránit, jsem s nadšením přivítala ty pasáže, v nichž Kleinová píše o vzmachu občanské společnosti – tedy té části americké veřejnosti, která se vymanila z povolebního šoku a stmelila se v mocný proud s jediným cílem: demokratickou cestou zabránit Trumpovu znovuzvolení v příštích prezidentských volbách.

Ten příběh začal v šedesátých letech 20. století, kdy se shodou okolnosti objevil na scéně Allen Ginsberg také. Ano, to je ta známá příhoda s králem studentského majálesu.

Vzhledem k nesmírné tíži vyrovnávání se s nemožným působí Petříčkova kniha jako (byť třeba nevyžádaný) dar, zvlášť v momentálním kontextu, ve kterém se tak obtížně prosazuje myšlení vůbec.

Je fakt, že jsme Andrejovi v knize řádně naložili. Respektive naložili jsme mu my všichni mluvčí češtiny – asi nikdo se do aktuálního jazyka neobtiskl vice než on.

Pocit nadřazenosti ve mně částečně metamorfoval v sebelásku a intoxikoval mě myšlenkou, že jsem o krok před ostatním lidstvem.

Malí lidé nebyli stvořeni z malých kučeravých dětiček pomocí magického uměni čarodějů; a pravděpodobně, pokud se někomu podaří je chytit, zjistí, že mají jazyk jako ostatní lidské bytosti.

Nacházím teď prázdné láhve
na temných místech.
Vznešené názvy vodek,
šlechtická jména fernetů.

Masaryk stále mluví o „Němcích“, aniž dělá rozdíl mezi jejich stranami a válečnou politikou. Není ale pravda, že všichni Němci nebo všichni sudetští Němci bez výhrad přijímali krutosti soldatesky.

Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.