Canguilhem píše, že pokud nechápeme problematiku vysoušení dolů (starou celá staletí), nepochopíme ani parní stroj. Pokud nevíme, jak funguje kolovrátek, nemůžeme rozumět lokomotivám. Racionalizace techniky nesmí dávat zapomenout na iracionální původ stroje.

Ale navzdory těmto pochybnostem, kterým jsem se při četbě nedokázala ubránit, jsem s nadšením přivítala ty pasáže, v nichž Kleinová píše o vzmachu občanské společnosti – tedy té části americké veřejnosti, která se vymanila z povolebního šoku a stmelila se v mocný proud s jediným cílem: demokratickou cestou zabránit Trumpovu znovuzvolení v příštích prezidentských volbách.

Ten příběh začal v šedesátých letech 20. století, kdy se shodou okolnosti objevil na scéně Allen Ginsberg také. Ano, to je ta známá příhoda s králem studentského majálesu.

Vzhledem k nesmírné tíži vyrovnávání se s nemožným působí Petříčkova kniha jako (byť třeba nevyžádaný) dar, zvlášť v momentálním kontextu, ve kterém se tak obtížně prosazuje myšlení vůbec.

Pojďme se teď přesunout na chvíli do minulosti, řeknu vám, co mi reakce barev řekly o vašem dětství.

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.

Pocit nadřazenosti ve mně částečně metamorfoval v sebelásku a intoxikoval mě myšlenkou, že jsem o krok před ostatním lidstvem.

Malí lidé nebyli stvořeni z malých kučeravých dětiček pomocí magického uměni čarodějů; a pravděpodobně, pokud se někomu podaří je chytit, zjistí, že mají jazyk jako ostatní lidské bytosti.

Nacházím teď prázdné láhve
na temných místech.
Vznešené názvy vodek,
šlechtická jména fernetů.