Když pominu Joyceovu obtížnou mánii brát sám sebe za Boha (sese Deum asserere; se prendre pour Dieu; себя Богом считать), která mi konečně ujasňuje, proč je mně osobně celé jeho dílo protivné, když pominu také otázku, zda je ten výrok správně přetlumočen, protože ho tu čtu česky – s tímto zářným pokynem se rázem ocitáme na druhém, nejzazším konci překladatelského konání.

Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

Kdo z tolika bordelů utek, bratři, / a tolik kurevnictví zažil dosud, / ať v ruce Amorovy vloží osud, / své hříchy: jemu koneckonců patří.

Překladatel je člověk, je tedy ve své lidské podstatě nedokonalý a do překladu vkládá lidskost i nedokonalost. Stejně jako neexistují dva stejní lidé, neexistují dva stejné literární překlady.

Mluv, mluv, mluv pravdu / mluv ve dne, mluv v noci, mluv pořád, když jsi vzhůru / mluv, tak mluv / jsi v zamčeném bytě, tvůj hlas se šíří ven

Tys normostrany ani volnou nohu neřešil, čtu, žes v mládí cestoval (až do Aleppa, hm, to bys dneska asi zíral, co se tam děje…), taky pro papeže dělals, ten ti zadal mrknout právě na Bibli, a potom ses rozhodl poustevničit, a to přímo v Betlémě…