Kdybych měla k tvému jménu připojit profesi, napsala bych, že jsi redaktorka, překladatelka, vysokoškolská pedagožka, básnířka a spisovatelka. Přestože spolu souvisejí, zajímalo by mě, s kterou z nich se nejvíc ztotožňuješ? A proč?

Je vůbec otázka, jestli to všechno jsou profese. Předně nesnáším slovo básnířka (Václav Jamek by řekl básníka), což ovšem není profese, spíš danost, básníkem se člověk narodí. Takže asi jsem v širokém slova smyslu básník. Toho se člověk nezbaví, i kdyby nepsal, prostě to tak je.

Ale stejnou otázku si kladu, třeba když se podepisuji pod nějakou petici. Tam je asi nejlepší napsat, že jsem překladatelka nebo ještě spíš vysokoškolská učitelka, protože to podpisu dodá jakous takous vážnost.

Jinak jsou profese v otázce seřazeny chronologicky: po studiích jsem začala pracovat jako redaktorka, v té roli jsem si literaturu všelijak osahala, ale souběžně jsem se dostala i k aktivnímu překládání. A nakonec jsem působila na vysoké škole. A mám-li být úplně přesná, vůbec první překlad jsem vytvořila v šestnácti letech ještě na lyceu ve Francii: chtěla jsem své milované profesorce ruštiny zprostředkovat jednu z Povídek malostranských. I když jsem do srpna ’68 ruštinou vládla velmi dobře, překvapilo mě, kolik dá takový překlad práce.

K prvnímu překladu tě tedy vedlo přání zprostředkovat text konkrétnímu čtenáři, nikoliv touha převést jej z jednoho jazyka do druhého?

Ano, různé jazyky ve mně paralelně koexistovaly. K ruštině, kterou jsem původně chtěla i studovat, jsem si osvojila francouzštinu, ale překládat mě nenapadlo. Zato pro mě bylo snazší napsat diplomovou práci na romanistice francouzsky, protože moje první škola ukázněného myšlení byla francouzská, a teprve časem jsem se učila přesně formulovat i česky. Ve Francii jsem strávila dva roky, a čím lépe jsem francouzštinu ovládala, tím větší úctu k překladatelům jsem měla. Navíc by překládání jaksi rozmělňovalo to, po čem jsem tenkrát toužila nejvíc – sama psát.

Později jsem začala pracovat jako redaktorka v Odeonu, byla jsem přikována k literatuře osm hodin denně v intelektuálně inspirativním prostředí a brala to jako dar nepřetržitého učení se. Překlad pro mne zároveň definitivně sestoupil z piedestalu nedostižného – zjistila jsem, že na věci, na které bych si sama netroufla, si troufnou jiní a já si pak troufnu je opravovat. Nakonec mě Pavla Lidmilová přiměla troufnout si i na překlad z portugalštiny.

K překládání z portugalštiny ses tedy dostala přes Pavlu Lidmilovou?

Ano, i když můj úplně první překlad, který vyšel knižně, byl z francouzštiny. Pozdější kolegyně Eva Pilařová mi tehdy svěřila jednu z pětice kanadských novel. Dnes mě obchází hrůza při vzpomínce, jak lehkovážně jsem se do překládání pustila. Čím víc o něm vím, tím víc vidím svou naivitu. Ale překládala jsem z jazyka, v kterém jsem úspěšně odmaturovala, když pominu vysokoškolské studium, nebyla tam žádná vysoce odborná terminologie, která by mě odváděla od toku textu, jehož kvalitou byl rytmus a poezie stylu. Nabrala jsem správnou vlnu a díky své tehdejší nevědomosti na ní jela docela lehce.

Myslíš, že básník v tobě ovlivňuje, jaké texty si vybíráš k překladu?