K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

tohle je můj život v masové kostce
nakrájej ho a postav koncentrační
tábor z masových kostiček jako jsi ho
postavila ze svého života buď mou Irmou

Člověk myslí na člověka podle věcí, kterých se dotýkal, dveří, které otevřel, podle přechodu pro chodce

Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

Mám oči k ničemu a zmuchlaný kráter po tepnách, / tkaničky bez bot a sežvýkané boty bez nohou.

Pak se otevřou dveře a dovnitř vběhne skupina předškolních dětí. Vyměňte se! Vyměňte se! Ty a ty, já a ty, já a já, Vyměňte se! Nedokážu to domyslet.

Vidím určitou souvislost, nebo dokonce podobnost mezi způsobem, jakým tuto krizi řeší Baudelaire a jakým podobnou krizi řeší v jiné době Andy Warhol.

Ohlasy. Polemika. Reflexe „ekolyrické“ výzvy a rozhovoru Radka Štěpánka a Pavla Zajíce s Jitkou N. Srbovou.

Básník pojmenovává nás, to, co v nás je a z čeho jsme ulití, aby se ukázalo, že není jen zlo a dobro, ale že jde hlavně o míru věcí.

Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…

Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.

Člověk v básních Ferenčuhové se ocitá na pokraji smrti a nejistého zmrtvýchvstání.

Miláčku Apollónův, odpusť mi tento text a věz, že slyším to světlo…