Zítřejší poezie: Působnost psaného slova klesá a bude klesat. Nesnesitelná sociální realita vhání básníky do vnitřního exilu. Poezie prochází implozí, stává se temnou, nesrozumitelnou. Oslovují se navzájem jen úzké okruhy přátel a známých, digitálně fundované komunity. Dříve či později přijde radikální přehodnocení digitality.

Vidím určitou souvislost, nebo dokonce podobnost mezi způsobem, jakým tuto krizi řeší Baudelaire a jakým podobnou krizi řeší v jiné době Andy Warhol.

Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou

Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám

Ona a tremor upravují čepec
na schýlené hlavě
před výkladem starožitníka.
Přes ramena svítí lucerna,
za mříží se lesknou perly,
které jí otec daroval na počátku.
Vedle nich alpaka, moser, porcelán,
z lastury vyplouvají mořské vlny.

Tak například s příchodem jara
pravidelně přivádím k pláči svoje kolegyně.
Jedna z nich mi proto už pohrozila žalobou.
Jiná, údajně kvůli mně, omdlela v tramvaji.
A přestože před každým mailem od šéfa
prudce padám na kolena a spínám
ruce k modlitbě, takovým jako já
se může snadno stát, že se ocitnou
na koberečku kvůli svému humoru.

Vážený pane,
velmi vřele vám děkujeme
za ukázky vašeho díla,
které jste nám tak laskavě zaslal.
Usuzujeme z nich, že jste velký básník.

tohle je můj život v masové kostce
nakrájej ho a postav koncentrační
tábor z masových kostiček jako jsi ho
postavila ze svého života buď mou Irmou

Člověk myslí na člověka podle věcí, kterých se dotýkal, dveří, které otevřel, podle přechodu pro chodce

Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)

Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách

K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

Přese všechny výhrady, které zde zazněly (věřím, že čtenářstvo pozná, které z nich jsou myšleny vážně a které s nadsázkou), jsem přesvědčená, že Kamil Bouška představuje výjimečný hlas současné české poezie. Dokazuje, že „intimní“ a „angažované“ nemusí být v rozporu; že angažované nemusí znamenat didaktické, prvoplánové, apelativní; že intimní nemusí znamenat sebestředné nebo trapné.

Ve výsledku žasneme nad všemi těmi strašlivými nápady v tom ohromném množství. Bouška je mistrem básnického řemesla, rovněž mistrem kruté satiry a mistrem bolestivé pointy.

Básník pojmenovává nás, to, co v nás je a z čeho jsme ulití, aby se ukázalo, že není jen zlo a dobro, ale že jde hlavně o míru věcí.

Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…

Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.

Člověk v básních Ferenčuhové se ocitá na pokraji smrti a nejistého zmrtvýchvstání.

Miláčku Apollónův, odpusť mi tento text a věz, že slyším to světlo…

Čím je v tomto světle dnes literatura? Krmivem pro technologie, hadrem vylisovaným výrobní linkou, produktem laboratoří, abstraktní mlhou, fašírkou, dekorací debilizované masy. Pokud by tímto literatura a kultura vůbec měla být v budoucnu, pak je cenná a úctyhodná každá destrukce všeho, co k takové budoucnosti vede.

Její sláva stoupá a s ní roste i její odpor k Marilyn Monroe. V jednom rozhovoru říká: „Jsem otrokyní Marilyn Monroe.“

Egon Bondy je pro mě vzácným a jedinečným českým filosofem, který intelektuálně neustrnul v době před rokem 1989 a dokázal s kritickým odstupem hodnotit nejen ji, ale i dobu následující. (Kamil Bouška)

Ohlasy. Polemika. Reflexe „ekolyrické“ výzvy a rozhovoru Radka Štěpánka a Pavla Zajíce s Jitkou N. Srbovou.