Walt WhitmanListy trávy

Vykřičník života

Reflektuje Kamil Bouška

Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 13/2018

Walt Whitman, Američan, jeden z výtržníků, kosmos je znovu mezi námi, a to v překladu anglisty Ondřeje Skovajsy, pro kterého je Whitmanovo dílo celoživotním tématem (viz Skovajsova monografie Psaný hlas: Whitmanovy Listy trávy a Millerův Obratník Raka), a spisovatelky, písničkářky a publicistky Hany Lundiakové. Čtenářům Whitmana se poprvé dostává do rukou v češtině „vydání první ruky“, tedy Whitmanova první verze Leaves of Grass, spolu s autorskou předmluvou k tomuto vydání, přeloženou poprvé do češtiny Ondřejem Skovajsou.

Již s ohledem na tento fakt je možné hovořit o knize jako o velmi významném a záslužném počinu. Kniha je opatřena poznámkou překladatelů, která čtenářům osvětluje metody jejich práce s originálním textem, genezi vzniku Whitmanovy skladby a rozdíly mezi jednotlivými vydáními. Zatímco od doby prvního Vrchlického překladu Whitmana do češtiny v roce 1906 je titul překládán jako Stébla trávy, Skovajsa s Lundiakovou nám předkládají Listy trávy a ve své poznámce vysvětlují, že tak činí právě s ohledem na první vydání, zatímco dosavadní české překlady vycházely z „vydání poslední ruky“, tedy z posledních Whitmanových úprav textu. Svým řešením překladu hlavního názvu také postihují další významovou vrstvu, kterou dosavadní české překlady nezachycují – listy u Whitmana znamenají také papírové listy v knize a Whitman sám s tímto významem ve své skladbě pracuje. V poznámce překladatelů se čtenář dozví i to, že Whitman sám první verzi Leaves of Grass označil za jazykový experiment: experimentuje s neologismy, latinismy, angličtinu často originálně ohýbá a kroutí, ze sloves tvoří neobvyklá substantiva a mísí slang se stylově vysokým a biblickým jazykem. Překlad Skovajsy a Lundiakové se snaží toto bohaté jazykové spektrum reflektovat.

Whitmanova rozsáhlá předmluva svým stylem předznamenává totální proud textu ústřední skladby „Já slavím sebe“, členěné pouze do slok, který se na čtenáře nepřetržitě valí od strany 27 do strany 92. Whitmanova předmluva je tak jakousi ouverturou samotné skladby a je vyznáním víry v básnické poslání. Autor ji vyznává naprosto neakademickým jazykem. Básník podle Whitmana udílí věcem světa místo a míru:

Neargumentuje…, nýbrž vynáší soudy. Nesoudí, jako soudí soudce, ale jako když slunce zasvítí na bezbrannou bytost. […] Jeho myšlenky jsou hymny, jimiž žehná věcem světa.

Jak svěže a živě působí tato slova dnes, kdy se poezie tak často spokojuje s nekrofilním, „nehodnotícím“ odstupem od věcí a s pouhou konstatací. Whitmanův básník se oproti tomu nezdráhá ničit a přetavovat, čímž artikuluje samotné jádro jakékoli kreace. Whitmanův básník před očima vyvstává jako Bůh-Stvořitel světů, jímž koneckonců je a vždy byl. Básník má lidem ukazovat cestu od skutečnosti k jejich duši, má milovat zemi, slunce, zvířata, zastávat se hloupých lidí a šílenců, nenávidět tyrany a věnovat svou práci druhým. K lidem se vztahuje jako k rovnocenným partnerům, protože všichni jsou nepopsatelně velcí.

Angličtina je pro Whitmana „mocným jazykem vzdoru“. Proti čemu? Proti jakémukoli druhu útlaku, proti vydestilovanému poznání bez vztahu k tělesné skutečnosti a zkušenosti, proti jakémukoli filistrovství:

Zabedněné pokoje ani školy se mnou nemohou obcovat, / To spíš výtržníci a ještě spíš malé děti.

Whitmanův jazyk objímá celý kosmos se všemi jeho protiklady a žehná mu jako živému organismu, jako každé skutečně živé bytosti:

Myslel si snad někdo, že jednou spočine v blízkosti patřičné autority a bude uchlácholen odpověďmi a všemu plně porozumí? Největší básník vás k žádnému takovému cíli nedovede… nepřinese vám ani zastavení, ani zápecnické kynutí a pohodu. Když se vás dotkne, projeví se to v činech. Koho si vybere, toho vezme pevně pod paží do dosud neprozkoumaných oblastí života… pak už není odpočinku…

Slovo Amerika je prvním slovem Whitmanovy předmluvy. Whitman začíná básnit z určitého místa, je to jemu vlastní konkrétní prostor, který však nemá žádné hranice, protože Whitmanovo Já je bez hranic. Bylo by úzkoprsé vnímat Listy trávy pouze jako výraz probouzející se americké duše s typicky demokratickým étosem, který nicméně je jakousi politickou platformou celé skladby. Zkosmičtělé Já ji však dalece přesahuje. Whitman v Listech mluví nejen jako demokrat (což byl v době vydání naprosto progresivní postoj), ale také jako Bůh.

Proč číst Whitmana? Čím je dnes jeho poezie aktuální? Je vitální a svěží tím, že si dovoluje to, co si mnozí dnes v české poezii s povzneseným výrazem bohorovných estétů málem zakazují: dovoluje si zaujímat postoj. To znamená, že přináší určitý étos, a to velmi radikální. Ano, Whitmanovy postoje jsou bohužel radikální ještě i dnes, protože ani dnes není lidská rovnoprávnost praktickou samozřejmostí, jakkoli je papírově kodifikována. Whitmanovo pojetí básnictví naprosto vylučuje jakoukoli „nezaujatou“ perspektivu. Vtahuje do svého básnického kosmu každý hlas, jeho básnický svět je přitom světem každého člověka. Nejde o žádnou vyfabulovanou a vysněnou skutečnost, tady se neexperimentuje s imaginací samoúčelně. Tady se chce něco říct a také se to říká, protože je co. Tady se před čtenářem otevírá skutečné dobrodružství, cesta jednoho osobního já k sobě samému, k Já všech lidí a nakonec ke kosmickému Já, které zahrnuje i nelidský svět.

Takové cítění ovšem nemá co dělat s bohorovnou ironií a posměšný úšklebek nad pitvorností života je mu cizí. Takovému cítění není nic lhostejné, ani utrpení těch nejzapomenutějších, které považuje za vlastní sourozence:

Není vzbouřence v okovech na cestě do žaláře, k němuž bych / nebyl připoutaný a nešel po jeho boku.

Whitman to říká na mnoha místech své skladby docela explicitně: „Neptám se raněného, jak se cítí…. sám se stanu raněným…“ Na dalším místě pokračuje:

Ve všech lidech vidím své Já, ani / o zrnko ječmene víc, ani o zrnko ječmene míň.

A jinde pak:

Vidím Boha ve tvářích mužů a žen a ve vlastní tváři v zrcadle.

Whitmanovo básnické Já, plné vitality, živočišnosti, šťáv a až opulentní lásky k fyzickému světu, je možná právě proto také plné nesentimentální účasti s každým trpícím tvorem. Po četbě Whitmana by se však mohl zdát nemocným každý, kdo by chtěl poezii zakazovat postoj a procítěné myšlení.

Whitmanova poezie je svěží také tím, že mluví. Není vydestilovaná v uzavřené básnické laboratoři. Šosáci, kteří si z básnického obrazu udělali fetiš, si tady nepřijdou na své. Dělit básnickou cestu Listů na sekvence a statickým okem se estétsky kochat izolovanými obrazy by nebylo adekvátní čtení, protože Whitmanova poezie používá básnický obraz pouze jako pomocný nástroj, ostatně stejně jako všechny básnické prostředky. Žádný z nich není vylučován a žádný z nich nemá v textu výsadní postavení. Namísto vypiplaných básnických obrazů se na čtenáře valí čirá realita, a to v kontinuální, nepřerušované promluvě. Ti, kteří mají ve zvyku ironicky se ušklíbat nad „rétoričností“ básní, nemusejí Whitmana vůbec otevírat. Jeho poezie totiž mluví! A co jiného by také měla poezie dělat než promlouvat od člověka k člověku, od srdce k srdci? Whitmanova poezie promlouvá, apeluje, burcuje a stříká. Vy, kteří máte osypky z velkých slov, spermatu a lidského hlasu, raději utečte. Whitman promlouvá lidským hlasem, skutečně „píše svůj hlas“, jak říká překladatel Ondřej Skovajsa ve své monografii věnované Whitmanovi a Millerovi. Čtenář slyší promlouvat Whitmanovu mysl a Whitman píše tak, jak k němu jeho mysl promlouvá.

A nepromlouvá jednohlasně, ale promlouvá také srdcem – to znamená, že z podstaty věci promlouvá mnoha hlasy. Whitman sám tedy z kosmu, který tvoří, nikoho nevylučuje, oslavuje pudové plození a rozplozování světa, svět je mu nekonečným vírem neustálého plození, takřka mimo dobro a zlo, snad právě proto bojovně vyhlašuje:

udělám krátký proces s bezpohlavními a kastráty

a o chvíli před tím:

Jsem spíš vykřičník života než vykřičník vlastností a ctností

Je ale naštěstí nemožné redukovat Whitmanovu promluvu na jednu nebo dvě polohy nebo nálady. Whitmanovými nepřáteli jsou pouze ti, kteří nějakým způsobem popírají tvořivé a vitální jádro života a kteří jej instrumentalizují a tím umrtvují:

…nebudeš se dívat / očima mrtvých… ani se živit přeludy z knih, / Nebudeš se dívat mýma očima ani si ode mě cokoli brát, / Budeš naslouchat všem stranám a cedit je skrze sebe.

Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem, aby byl otevřený všemu a vše filtroval skrze sebe, nikoli skrze své vyčtené znalosti a sebelepší mistry. Pro Listy trávy je ale charakteristický jiný tón než kázání. Tón, který je zároveň gestem – objetí a objímání. Whitman sám o sobě ve své skladbě mluví jako o „objímači“ života. Od prvních slov čtenář zakouší, jak slastně se v sobě samém Whitman převaluje. Připomene si tak vlastní prožitky nejspíše z raných období svého života, kdy alespoň vteřinově zakoušel plnost bytí prostřednictvím vlastního těla. Fundamentální radost z toho, že jsem a jak jsem, z toho, že dýchám vzduch, že věci jsou, že život žije. Pravděpodobně žádný překlad nedokáže adekvátně převést omamnou melodii těch nejněžnějších pasáží Listů, ale je možné se těšit alespoň jejich významem. Knihou Listů trávy tak vane bytostně nevinné, až dětské gesto všeobjímající lásky vyslovené bez zprostředkování, rovnou z ní samé.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kamil Bouška

    (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (Dauphin, 2008). Básně a jiné texty otiskl např. v časopisech Tvar, Souvislosti, Listy, Host, ...
    Profil

Souvisí

  • Elsa AidsKniha omezení

    Milostná lyrika bez milosti

    Reflektuje Kamil Bouška

    Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 9/2018
  • Walt Whitman

    Listy trávy

    Skrze mě znějí dlouho němé hlasy, / Hlasy generací otroků, co neberou konce, / Hlasy těch, co jdou za peníze, hlasy zrůd, / Hlasy nemocných a zoufajících a zlodějů a trpaslíků, / Hlasy koloběhu latence a růstu, / A hlasy vláken, která spojují hvězdy, a mateřských lůn a šťáv otců…

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 3/2018
  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018