Lidé
(1973), básnířka a překladatelka z několika jazyků, prozaička a výtvarnice. Působila jako redaktorka časopisu Pobocza (Krajnice), spolu s manželem Petrem Kuharem organizuje již jedenáctým rokem literární festival „Stranou – evropští básníci naživo“; oba spolupracují s četnými nakladateli a organizátory literárních akcí v zahraničí i ČR. Vydala čtyři básnické sbírky, naposledy Její bolest (Protimluv, 2012) a Hořem (Protimluv, 2014). Knižně vydala řadu básnických i prozaických překladů, mj. sbírky poezie v nakladatelství Protimluv – Magnetický bod Ryszarda Krynického (2010), Něžný nůž Genowefy Jakubowské-Fijałkowské (2011), Na kříži lásky Josipa Ostiho (2013) a Lublaň Mety Kušarové (2017), dvojjazyčnou antologii současné slovinské poezie Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim (s Petrem Kuharem, vydal Petr Štengl, 2013). Z prozaických titulů vyšly v jejím překladu např. román Wiesława Myśliwského Traktát o louskání fazolí (Havran, 2010), biografie polského režiséra Kieś-lowski o Kieślowském (Academia, 2013), román slovinské autorky Stanky Hrasteljové Čínská zeď (Barrister & Principal, 2015) či reportáž Wojciecha Tochmana z poválečné Bosny Jako bys jedla kámen (Absynt, 2017). Žije v Berouně.
Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.
A tady vzpomínky na ni končí./ Nikdo už o ní víc neví,/ než to jméno. Cirila.
Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.
Naši generaci silně formovaly historické zkušenosti, beznadějná situace, v níž jsme žili či přesněji: byli nuceni žít.
Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.
A tady vzpomínky na ni končí./ Nikdo už o ní víc neví,/ než to jméno. Cirila.
Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.
Naši generaci silně formovaly historické zkušenosti, beznadějná situace, v níž jsme žili či přesněji: byli nuceni žít.
