Petr Borkovec vidí svůj Herbář k čemusi horšímu jako něco mezi atlasem a skládkou.

V Listech trávy dochází k minimu sémantických posunů, největším přínosem tohoto překladu je ale čtivost. Nejde přitom jen o posuny, které reflektují vývoj jazyka od posledního překladu.

Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…

Čili nejpřijatelnější je chápat tuto knihu jako dosud neznámou a funkční provokaci konzumerstvím, pronikající do kumštovní literatury.

Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.

Sarkasticky tepaje přemety vlastni „lyrické“ generace vhání Kundera postavu básníka Jaromila do řady osobních, uměleckých a morálních pasti.