Nová prozaická kniha básníka, prozaika, překladatele a publicisty Petra Borkovce (1970) Nějaká Cécile a jiné, momentálně nominovaná na Cenu literární kritiky, ve velké míře navazuje na předchozí povídkové soubory, v nichž Borkovec propojuje jazykovou invenčnost s precizní pozorovatelskou schopností a poetickou, imaginativní, smyslovou reflexí světa.

Soubor obsahuje tematicky, formálně i rozsahem různorodé texty, oscilující mezi povídkami a skicami či impresemi s minimalistickým dějem. V Borkovcově textu „Scény z vyučovacích hodin psaní“ (vyšel jak v souboru Petříček Sellier & Petříček Bellot, tak v knize Pozorovatelská cvičení) čteme, že „všechno kolem vás je mnohem zajímavější a důležitější než vy“ a že „básníka dělá rozšířené vnímání jazyka. A vztah s jazykem, který je složitý a dramatický a úplně jiný než u těch, kteří nepíší“. (s. 81) Věty, které protagonista povídky adresuje studentům tvůrčího psaní, můžeme současně považovat za základní kameny Borkovcovy tvůrčí metody: právě pečlivé pozorování, a hlavně „rozšířené vnímání“ jeho poetiku velmi přesně vystihuje. Z něj pak vyrůstá i podmanivá evokativnost textů, pocit sdíleného zakoušení světa, který je schopen recipientovi navodit. Čtenář, který se vnoří do Borkovcových próz (neboť vnoření, soustředění, otevření se textu je zde nutné), není unášen dějovými zvraty, ale (smyslovým) prožitkem zobrazovaného.

A zrovna když hlídkující káni beze slova upozornění minuli (zaznamenali ji všichni, jistě), ona přešlápla na větvi, litina její siluety nečekaně pukla a rozvinula se jako nějaký hnědý vějíř nebo jako svitek tenké kůže, do něhož se v tu ránu opřel vítr, co na poli nabral sílu, a do silnice, jež jako by se v tu ránu propadla, proměnila v jámu, se snesla hrst posledních jisker.
s. 19

V souboru Nějaká Cécile a jiné se objevuje návratná, opakující se a variovaná tematika a motivika známá z předchozí tvorby: středočeská krajina, italské či slovenské prostředí, entomologické fascinace, vzpomínkové texty; rozvinuta je např. scéna s mysliveckou výzdobou pro plánovaný book club ze souboru Petříček Sellier & Petříček Bellot. Nejnovější povídková sbírka je však proti předchozí tvorbě zřetelněji podbarvena bolestí – bolestí žití, existenciálním smutkem, který je pro zvýšenou citlivost, s níž Borkovec pozoruje svět, příznačnější než cokoli jiného.

Tuto tíseň předznamenává už úvodní motto z povídky Katherine Mansfieldové „Kanárek“ a v různých podobách prostupuje celým souborem. Svět lidí a jejich vztahů je zobrazen jako zdroj bolesti, nedorozumění, pokřivenosti. Povídkou „Vánoční krůta“ rezonuje úzkost z existence v mezilidských vztazích, která nutí protagonistu „polykat stříbrné příbory“. Hrdinova úzkost z běžného společenského kontaktu způsobující nutkavé chování – od psychogenní žízně po groteskní obraz pojídání příborů – pramení v rodinných vztazích. Ve vztazích s lidmi, kteří – ač by si měli být vzájemně nejbližšími bytostmi – se u svátečního stolu stávají herci opakovaných rodinných dramat, inscenují představení svých frustrací a traumat vycházejících z nemožnosti dorozumění a komunikace, až se nakonec ztrácejí sami sobě. V okně se odráží světla vánočního stromku a poklidně padající sníh za ním evokuje klid, který v místnosti za sklem chybí.

I v jiných povídkách vypravěč-pozorovatel nachází opravdovější vztah k přírodě než k lidem a i jinde zobrazuje tíhu v prožívání běžných věcí a zažité vzorce či komunikační bariéry narušující autenticitu lidských vztahů (povídky „Ven“, „Haiku se sezónním slovem pro zimu“). Příroda, otevřená krajina bývá, zejména v situaci, kdy mezi ni a protagonistu nevstupují další osoby, spojena s možností soustředěného, téměř kontemplativního vnímání. V prostoru domácnosti se často koncentruje tenze v partnerských či rodinných vztazích. Výraznou roli hrají také přechodové prostory (opakovaný motiv pohledu z okna či balkonu) – oddělují místnosti, v nichž se uzavíráme se svými smutky a bolestmi, od otevřeného, volného prostoru venku a současně mohou symbolicky tematizovat hranici mezi pozorovatelem a světem. Borkovec svět nejen s urputnou precizností popisuje, ale zároveň analyzuje jazykové možnosti tohoto popisu a prozkoumává fenomenologickou relaci mezi vnímaným a vnímatelem (závěrečná povídka „Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude“, povídka „Poslední snídaně v Bagno Classe“ aj.).

Když jsem si sebe při této chůzi v tomto zatím chladivém, už zahřátém písku představil – to, jak mě právě teď může někdo pozorovat nebo jak si později budu tuto chvíli vybavovat; dělám to běžně –, nespatřil jsem fotografii mořského pobřeží, probouzejících se pláží, ranní hladiny a sebe před tím vším. Uviděl jsem kresbu, jednoduchou a pečlivou perokresbu sama sebe, jak jdu a rozhlížím se – jen já, bez rušivého okolí a pozadí. Byl jsem sám.
s. 121

Borkovcův vypravěč je pozorovatelem reflektovaně nedokonalým, nedůvěryhodným. Stále znovu ohledává svou schopnost odívat pozorované do slov, promýšlí vlastní psaní a současně nepopisuje pouze kvazi-skutečný svět, ale prolíná ho se svými vnitřními snovými krajinami, v nichž vážky požírají volavky, podivné ženy táhnou po zahradě rozsvícený stánek z celtoviny a kolem cest se válejí balíky mrtvých těl. S tím souvisí i autorovo zaujetí slovem, řetězení metafor směřující k co nejpřesnějšímu předání vjemu, zalíbení v neotřelých výrazech. Lze samozřejmě uvažovat o tom, zda by některé zařazené texty nevynikly lépe v jiném kontextu, v jiném výběru („Babička ve vlaku“). Číst Borkovcovy texty však s sebou nese čistou radost z bohatosti a obratnosti vyjádření a schopnosti tvarovat jazyk podle jemných obrysů zakoušeného prostoru mezi krásou a smutkem lidského bytí.