Lidé
(1978, Liberec) je básník, ortodontista a vysokoškolský pedagog. Po gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci vystudoval zubní lékařství na 1. LF UK v Praze, kde také atestoval v oboru ortodoncie, doktorát získal na LF UP v Olomouci a v roce 2023 byl jmenován docentem v oboru stomatologie. Vydal sbírky Polykat peří (Nakladatelství Pavel Mervart, 2019), Nežádoucí účinky ticha (Nakladatelství Pavel Mervart, 2020), Hranostaj snídá dívku (Host, 2022) a Dům z papíru (Host, 2025). Básně publikoval také časopisecky (Tvar, Host, Revue Pandora, Protimluv, BODY a Los Angeles Review) a ve Sborníku literární ceny Vladimíra Vokolka. Jeho básně jsou zastoupeny v několika antologiích a přeloženy do angličtiny a řečtiny. Některé z básní, které zde publikujeme, byly zároveň součástí souboru Povodeň, který byl oceněn v soutěži Básne SK/CZ 2025. Pracuje a žije v Praze a Liberci.
Alžběta Procházka
Člověk by měl číst, když chce něco psát. V mých začátcích jsme o tom měli spor s Jaromírem Typltem, bylo to v Liberci na výjezdním čtení Zeleného peří, legendárního pořadu Mirka Kováříka. Já tam coby osmnáctiletý frajírek vykřikoval, že nebudu nic číst, abych nebyl ovlivněn, a Jaromír mi oponoval, že je to úplná blbost. Což jsem samozřejmě brzy pochopil.
loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61). Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém.
I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.
Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.
Myslím, že je v těch básních zřetelné, že vnímám ticho obapolně. Ticho je důležité v tom, co říká v tom citátu Heidegger, že když chceš něco slyšet, tak musíš být zticha.
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Člověk by měl číst, když chce něco psát. V mých začátcích jsme o tom měli spor s Jaromírem Typltem, bylo to v Liberci na výjezdním čtení Zeleného peří, legendárního pořadu Mirka Kováříka. Já tam coby osmnáctiletý frajírek vykřikoval, že nebudu nic číst, abych nebyl ovlivněn, a Jaromír mi oponoval, že je to úplná blbost. Což jsem samozřejmě brzy pochopil.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Myslím, že je v těch básních zřetelné, že vnímám ticho obapolně. Ticho je důležité v tom, co říká v tom citátu Heidegger, že když chceš něco slyšet, tak musíš být zticha.
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách
loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.
Pod mostem vykvete novinami,
níže po proudu obepluje skálu,
promluví s rybáři o exotickém koření,
cestou k přístavu nechá v kůře
zahnízdit párek duhových pstruhů.
Pomalu nás zabydlují tiší obyvatelé,
fíky a monstery, rámy obrazů
určují souřadnice,
rozmisťují těžiště pokojů,
panašují čas,
hledají symetrii stěn,
doutnavé vědomí otevírá okna,
rozletět se tak,
jako ptáci proti šedivému nebi.
V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61). Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém.
I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.
