06_kucera
Josef Kučera

Setřeš sníh z bot, stíny stromů naslouchají

Pomalu nás zabydlují tiší obyvatelé,
fíky a monstery, rámy obrazů
určují souřadnice,
rozmisťují těžiště pokojů,
panašují čas,
hledají symetrii stěn,
doutnavé vědomí otevírá okna,
rozletět se tak,
jako ptáci proti šedivému nebi.

Beletrie – Poezie
Z čísla 15/2021

Přibližně jak nepřesné jsou vzpomínky?

Dneska mají mraky stejnou barvu,
jako tehdy po bouřce nad městem,
kde slunce procházelo nebem
a fíkovou marmeládou,
byla probodnutá nožem,
stejně jako dnešní nejistá vzpomínka krkem
labutě,
jako ranní modlitba křiknutím rorýse,
jas dne tlukotem zvonu.

Vzpomínám si, že se mi vybavil nějaký
směšný výraz, který se nehodil k té dané chvíli,
něco ze mě se v ten okamžik otisklo do toho
vlahého rána,
nebo naopak, možná se něco z toho vlahého
rána
otisklo do mne.

Bylo to takové trhnutí kormidlem,
prásknutí větrem naplněné plachty,
škrábnutí kýlem o dno,
narušení setrvačnosti,
kdy tělo pokračovalo dál, ale duše odplouvala
jiným směrem.

 

Svoboda, nekonečnost

Probudil jsem se s vizí,
s pohledem na dálku
kalifornských plání,
nad hlavou vlající prapor,
v dálce houkání lodi,
pocit nekonečnosti.

 

Byt, či nebyt

Útroby bytu zcela vyprázdněny,
na pavlač kdosi vyvlekl trámy i podlahy,
stůl s vyrytým pohořím a černým okem jezera,
dvě pokroucené židle.

Duněl jako hladová skořápka,
zašedlý výduněk bytu,
kterému prázdnými okny
vytekly všechny vůně a zvuky.

Nastalo ticho jako v opuštěném úle,
jen sem tam zapomenutá včela
stlouká žilkami křídel vzpomínky,
do ulice překvapené první bouřkou
se jako ze sudu ozývají
šoupavé kročeje nejistého směru,
nevyslyšená přání odsunutých.

Na černé oko jezera
dosedá labuť.

 

Tiší obyvatelé

Pomalu nás zabydlují tiší obyvatelé,
fíky a monstery, rámy obrazů
určují souřadnice,
rozmisťují těžiště pokojů,
panašují čas,
hledají symetrii stěn,
doutnavé vědomí otevírá okna,
rozletět se tak,
jako ptáci proti šedivému nebi.

 

Promítání

Chutná to jako rozpuštěný sníh,
úzkost,
na stěně s ohnutými hřebíky
po sundaných obrazech,
každý rok loupání ořechů,
dobývání jader,
kývavé loďky s pahýlem světla,
barevný film, ptačí srdce promítačky,
bez zvuku, jako bychom byli němí,
sem tam smítko přes obraz,
chlup ohaře, zazrnění nebo zrychlený pohyb,
pak výbuch světla,
pleskání pásky o litinovou konstrukci,
stínohra prstů,
všude tam, kde není světlo, jsi ty.

 

Zahrada

Jak se tak stane, že den ztratí všechny barvy?

Podzim začal bezbarvým ustrnutím
a opadavou samomluvou modřínů.

Procházíš domem, temným pokojem,
světlo, za kterým se zase zavírá tma,
tenké, jako když naředíš barvu,
omítky polykají zatemněná okna,
mráz přituhuje, domy zatínají dveře.

A za nimi se otevírá zahrada plná paměti,
každé stéblo je vybledlá vzpomínka,
každý kámen zapomenutá hra,

setřeš sníh z bot,
stíny stromů naslouchají.

 

Vstoupit tak

Večerním vlakem, navonění prací,
nádoby na jídlo dojímavě prázdné,
vystoupit tak
v Ústí nad Orlicí nebo České Třebové,
jít sněhem náměsíčně za oranžovým světlem,
vejít do cizího bytu,
přiložit uhlí do kamen,
sednout si za stůl k rozečteným novinám,
nechat si nandat guláš z plotny
s čerstvým chlebem a červenou cibulí,
k tomu pár piv,
pár obvyklých vět pro tuto denní dobu,
udělat si čaj se lžící pastovaného medu,
vstoupit tak
doprostřed cizího života.

 

* * *

Procházím se po tomto domě,
po jeho svorech,
nežádám nic,
jen vidět již viděné
očima vidoucího.

Chviličku.
Načítá se.
  • Josef Kučera

    (1978, Liberec) vydal sbírky Polykat peří (Nakladatelství Pavel Mervart, 2019) a Nežádoucí účinky ticha (tamtéž, 2020), básně publikoval také v časopisech Host, Tvar, Revue Pandora, Protimluv a v rámci Sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka. ...
    Profil

Souvisí