Lidé
(1964)
je český básník, narozený v Ostravě, kde žije dosud. Autor řady sbírek poezie, nejnověji Nikde není řečeno (2019). Píše též krátké prózy, které vyšly v originálním deníku Jedna věta (2015), dosud poslední kniha V závalu (2020) přináší sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde se podílel na řadě literárněhistorických děl, je autorem rozsáhlých monografií o básnících Karlu Šiktancovi a Ivanu Wernischovi, edičně připravil např. souborné dílo Jana Balabána nebo některé sbírky Ivana Martina Jirouse. Je jedním ze dvou redaktorů nově „probuzeného“ časopisu Obrácená strana Měsíce. Zde uveřejněné básně nebyly dosud publikovány a jsou součástí připravované sbírky Spatřil jsem svou tvář, která vyjde v nakladatelství Host 8. září 2022.
Pochybuji, že jsme jej za pět set let našli. Petr Hruška nás o tom ujistil. Což je dobře, protože jsme dál odsouzeni k hledání a úžasu. V této sbírce přesunul básník pozornost od dosud dominujících témat vnitřních a mezilidských dramat k obecnému, k filosofickému tázání na naši lidskou existenci.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.
Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení.
BookFest míří do Plzně! O adventním víkendu 3.–4. prosince rozprostřou své tituly tři desítky malých českých nakladatelství, a to v unikátním plzeňském prostoru DEPO2015. Na místě bude i Tvar.
Přesně po pěti stech letech, 8. září 2022, vychází nová básnická kniha Petra Hrušky, v níž je zachycena jakási fiktivní tragikomická plavba – básníkem stvořená loď je stejně tak objevitelskou jako dobyvatelskou, bludnou i kšeftařskou, velkolepou plachetnicí i počínajícím vrakem, ale připomíná též proslulou středověkou loď bláznů, zbavenou směru a smyslu… Čte Petr Hruška. Knihu pokřtí zpěvem Monika Načeva a slovem František Hruška.
Již 12. září tohoto roku bude v Kratochvíli uvedena nová kniha básníka Petra Hrušky vydaná nakladatelstvím Host. V Olomouci tuto knihu-loď pokřtí hned tři kmotři: básníci Mojmír Vrba, Stanislav Denk a Petr Palarčík.
Naše lodě tíží
titěrné kuličky pepře,
dělostřelecké koule,
co se za bouřek samy
vydávají na cestu podpalubím,
hedvábí na ženské šaty
už teď nasáklé představami mužů,
láhve brandy
svítící budoucím horkem.
Pochybuji, že jsme jej za pět set let našli. Petr Hruška nás o tom ujistil. Což je dobře, protože jsme dál odsouzeni k hledání a úžasu. V této sbírce přesunul básník pozornost od dosud dominujících témat vnitřních a mezilidských dramat k obecnému, k filosofickému tázání na naši lidskou existenci.
List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.
Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)
A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.
Naše lodě tíží
titěrné kuličky pepře,
dělostřelecké koule,
co se za bouřek samy
vydávají na cestu podpalubím,
hedvábí na ženské šaty
už teď nasáklé představami mužů,
láhve brandy
svítící budoucím horkem.
Poznávám ji podle chůze,
podle tašek.
Dojde na konec noční ulice
a zasměje se
jako nad propastí.
Nacházím teď prázdné láhve
na temných místech.
Vznešené názvy vodek,
šlechtická jména fernetů.
