Formálně vzato se jedná o komprimované „slovní plochy“ (slovy autora koncepce projektu Viktora Karlíka), zvící tu holé věty, či dokonce jediného slova, tu naopak složitě konstruovaného souvětí, jež dávají vzniknout dennodenním kvazideníkovým („kva zi“, protože ad hoc stylizovaným a jistě nejednou i ex post dostylizovávaným) záznamům či zášlehům více či méně inspirovaných postřehů. Vzdor této žánrově poněkud rozostřené hranici však jde přinejmenším v případě Petra Hrušky o autorské texty mnohdy spontánně a nezadržitelně metamorfující v krystalicky čistou poezii.

Jak známo, Hruškův rukopis provázela neobvyklá zápletka. Poté, co bezmála celý rok (2013) psal svou jednu větu, dotyčný sešitek zapomněl ve vlaku. Rozjelo se medializované pátrání, jež se stalo předmětem úšklebků těch, kteří v události spatřovali habaďůru, reklamní tah či manévr zastírající neschopnost rukopis odevzdat. Pátrací kampaň neslavila úspěch…

Není divu, že právě toto prazvláštní, takřka detektivní extempore tvoří ouverturu Hruškovy knihy, která sestává ze zápisků zbrusu nových, jež psal po celý další rok. Básník se v úvodních sentencích prvních lednových dní roku 2014 s jemným smutkem pozastavuje u toho, s jakou nedůvěrou se setkal:

„Nemám vztek, jsem jenom smutný […] jaké divadlo jsme si ze světa postupně vytvořili!“

Ač je básníkův povzdech zcela srozumitelný, obecnou otázkou může být, zda senzacechtivě teatrální dimenzi svět kdy postrádal, pojem theatrum mundi ostatně není nikterak nový… Přiznejme, že i autor těchto řádků klonil se tehdy v duchu spíše k nevěřícím Tomášům, pro něž bylo za hranicemi představivosti, že by dnes někdo, kdo není zrovna kmetovitý počítačový analfabet, psal vážně míněný manuskript, aniž by si jej jakkoli, byť i jen nárazově, zálohoval. Už mezi ně nepatřím: číst Hruškovy úvodní záznamy o celé věci bylo pro mne trochu jako vložit ruku do rány. Byl jsem nicméně zvědav, zda o důvodech absence zálohování (Šlo o rituál? Touhu psát jako za starých časů? O pouhou lehkovážnost?) Hruška něco uvede. Neuvedl. Zato lakonický záznam z 25. 5. zní zcela jasně: „Zálohuji.“

Svým způsobem je Hruškova Jedna věta jakýmsi ustalovačem jeho dosavadních sbírek, mnohačetným a komplexním textem potvrzujícím pavučinově jemnou, bohatě tkanou výrazovou síť se všemi dosavadními neuralgickými body básníkovy senzitivity. Základními tóny jsou smutek a úzkost, okouzlení krásou všedních věcí, ale také vztahování se k absolutnímu horizontu, a tedy snad i naděje. Rovněž humor má tu své místo – avšak příznaně ztichlý, dvojaký, jakoby do sebe obrácený, nakročený spíše k zadumanému pousmání než plácání se do stehen. Nahlas mne rozesmál jen jediný, poněkud wernischovsky laděný zápis: „Ve Vítkovicích z tramvaje chlap mával na lidi novou sekerou.“ I ten lze ovšem venkoncem přečíst toliko jako melancholicky bizarní epizodu. Básník neměl pranic snadný rok. Ztráta sešitu s připomínkou pomíjivosti a vratkosti všeho, z čeho vezdejší život sestává, jako by odkazovala k věcem budoucím: během nového psaní ročních záznamů ho navštívila (resp. byla mu diagnostikována) nemoc. A to ne ledasjaká, ale rakovina. První záznam o ní je z 29. 4. a vzdor své fatalitě nepostrádá též jistou pitoresknost: „Po procitnutí z narkózy do mě hned vrazil vzrušený hovor o tom, že si Iveta Bartošová právě vzala život… pak delší rozpačité otálení, když si všimly, že už jsem vzhůru… pak oznámení nálezu: karcinom.“ Martyrium, které v Hruškově životě vyslovením slova „karcinom“ započalo, spíše tušíme mezi řádky, ale nepřímo i na nich, třeba když v gramaticky neosobním tónu uvažuje nad odchodem ze světa vlastní rukou:

„Lze žít život jako odkládanou sebevraždu?“

Je-li nemoc podstatným segmentem intimní osy knihy, pak osu vnější tvoří především podivně temný a poněkud tajemný motiv vymahače dluhů. Při opakovaném čtení si můžeme s překvapením uvědomit, že vlastně není vůbec jisto, zda či nakolik je tato postava, procházející knihou jako mlčenlivá výhrůžka, skutečná, jakkoli realisticky zprvu působí. Možná také, kdožpak ví, nějaká vnější epizoda rozezněla vnitřní obraz muže, který se nečekaně zjevuje a slouží jako odrazový můstek k různým silně znepokojivým asociacím. Jako by oživla a metamorfovala některá z Kafkových osudných maskulinních personifikací moci z Procesu, Zámku či mnohých povídek – natolik expresivní postava to v Hruškově podání je. Nakonec svět je jen jeden, vnitřní a vnější lze vposledku jen těžko oddělit, tím spíše, že u Hrušky jsou brány mezi imaginací a percepcí nezřídka dokořán. Možná není od věci ocitovat právě na tomto místě mimořádný zápis z 21. 3.:

„Kdybych přišel o zrak, sluch, hmat, čich i chuť, rozpoznal bych podle čehosi nějakou bytost?“

Je toho mnoho, co by se o knize dalo říci – o fasetách jejího přirozeného, povětšinou zcela civilního, přesto však vysoce noblesního jazyka, stejně jako o interních a externích ohniscích básníkova zájmu (vztah k synovi, dceři, ženě a sobě samému; k Ostravě, horníkům, alkoholu, výtvarnému umění, regionálním volbám a ukrajinské krizi; k Bobu Dylanovi, mravním hodnotám, hvězdné obloze a celému vesmíru; k Bohu…). Zmiňme alespoň ještě jeden výrazný a v různých podobách se opakující prvek, a sice tematizování a reflexi autorského psaní. Hruška si uvědomuje a cizeluje vlastní tvůrčí území také vymezováním se k různým tvářím současné poezie. Jedna z takových úvah ho vede až k sarkastickému rýpnutí si do jedné z tuzemských básnických part:

„Ptají se mne z novin, co můžeme v letošním roce od poezie očekávat: očekávám především, že půjde-li o skutečnou poezii, tak nenaplní naše očekávání… nemá to totiž v »popisu práce« a nenechá se k tomu přinutit jakýmikoliv ideovými strůjci, ani těmi neodolatelnými z Psího vína.“

Že by vyřizování bůhvíjakých účtů? Pokud, pak ale spravedlivo dodat, že v celém textu jediné a svou konkrétností pro (vůči lidem a jejich slabostem spíše gentlemansky smírného) Hrušku atypické. O angažované poezii jako takové však smýšlí nekompromisně: „Angažovaná poezie: samý halas, žádný Halas.“ Neboť maximou poezie není žádný halas, ale sama přesnost – byť poněkud paradoxní, protože „psát báseň“ znamená „minout se přesně“. Což ovšem neznačí čtenářsky snadnou přístupnost, jak dosvědčuje i tato půvabná noticka: „málokterým básním nerozumím tak rád jako těm Fišmeisterovým“. Nanejvýš výmluvný v daném směru je pak zápis z posledního zářijového dne: „Příliš uklizeno na báseň.“

Hruškova Jedna věta obsahuje nula celá nula podprahově arogantního lartpourlartismu a hodnotově vyprázdněného estétství. Zároveň v ní ovšem, což je nutno zdůraznit neméně, nenajdeme ani stopu po jakémkoli druhu „správňáctví“. Jejím pramenem je zranitelnost, která se nebojí bát, a jejím autorem nemarkýrovaně soucitná, celistvě působící osobnost, jež se mužně i ke svým stínům.