Viktor ŠpačekNejasný rozměr

Zpěvy marnosti

Reflektuje Božena Správcová

Nejasný rozměr je třetí básnickou sbírkou Viktora Špačka, autora zkušeného a vzdělaného jazykově i výtvarně. Čistá, jásavá zeleň obálky, jemně narušená pouze jednoduchým a trochu prvoplánovým měřítkem na okraji, dokonale ironizuje jak název celé sbírky, tak i téma a vyznění textů. I v tom by bylo možné Viktora Špačka rozeznat – v ironii, která najust neudělá ten poslední krok, kočka, která ulovenou myš najust na rohožce nevystaví…

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 15/2015

Tak jako v předchozích sbírkách i zde Špaček ohledává prostory a unikající hranice (jak by ne, sochař), častým motivem je dům, byt, prožívaný však spíše jako další vrstva kůže, vnější obal Já než jako úkryt či prostor k rozehrání nějakých kuchyňských dramat. Hlavně ale Špaček umanutě rýpe do každodenních banalit, seškrabává jejich poklidný šedý lak, aby pod ním našel… většinou něco ještě mnohem ohyzdnějšího než jenom nevinnou nudu: existenciální prázdnotu, bezvýchodnost, nesmyslné zacyklení všeho a všech, ba i hrůzu, jichž je on sám (či lyrický subjekt, chceme-li) nejen pozorovatelem, ale často i strůjcem.

Bylo by možné právem vyzdvihnout sbírku Viktora Špačka jako trefnou a nemilosrdnou diagnózu této doby, jako přesvědčivou intimní zprávu o pocitech generace, kterou právě dohání krize středního věku a které život utíká mezi prsty zase trochu jinak než generaci předchozí. Ano, ano, ano – Špaček je vnímavý, citlivý pozorovatel, má vkus, umí psát – o tom není sporu a zelená kniha je plna důkazů, které to potvrzují. To zajisté napsali a napíšou jiní recenzenti a já s nimi vřele souhlasím, ale přece jen mi nedá, abych si kousek laku taky neseškrábla…

Při čtení Nejasného rozměru jsem například nemohla nevzpomínat na Topinkovo hledání „trhliny“, onoho „za“, „mezi“. Podobnou škvíru v oponě, kterou by bylo možno nahlédnout za jevy, do jiného rozměru, totiž se stejnou tichou urputností hledá a občas nachází také Špaček. Miloslav Topinka vzývá svou trhlinu jako zdroj metafyzických extází a nadějí, jako průhled do vesmíru, dveře k transcendentnu. Naproti tomu Viktor Špaček, dusící se nudou, neustále hledá (a nachází) škvíry, skrze které je možno si potvrdit, že tam, za oponou, pod povrchem jevů, opravdu zuří peklo, případně ještě horší peklo, než čekal. To se mu samozřejmě daří. Ale co s tím dál? Většina jeho básní končí v rezignaci, v lepším případě v úleku

…a dveře bezzubě žvýkají ten vzpříčený kus prázdna

s. 25

či ve střehu. Ten kamenný mužský pláč nad „přechozeným životem“ je v Nejasném rozměru nějak soustředěnější a důkladnější než kdy předtím.

Sbírka je koncipována jako sled momentek – výjevů, pozastavení či útržků příběhů; sepsáno je to civilně, věcně, kultivovaně, nevzrušeně. Důvod, proč byly věty nakrájeny do krátkých řádků a nazvány básněmi, těžko hledat v rýmech nebo v rytmu, to už spíš v jakési potřebě zpomalení, v minimalistickém důrazu na jednotlivé, často výstižně vybrané detaily – nejde tu ani o řeč, ani o slova či slovní spojení, jazyk tu plní přísně servisní, co možná nejméně nápadnou úlohu. Zajímavé je, že u většiny textů se dá v jedné větě shrnout, „co tím chtěl básník říct“. Znamená to, že básně jsou poněkud jednosměrné, asi jako rána klackem. Na jedné straně jim to propůjčuje nezvyklou údernost (viz hned první báseň „Obklopený“), na straně druhé tím však Špaček riskuje, že se trefí vedle – to v případě, že „básník chce říct“ něco, co čtenář četl či zažil už mockrát, ví to a nepovažuje to za nijak zvlášť zajímavé. Ovšem takové texty jsem zaznamenala pouze dva („Vypravování“ a „Kdo všechno tady bydlí“), nepočítáme-li v to autorovo opakování sama sebe (dvanáctý text o tom, že všechno je marnost, nuda a únava, už tolik neohromí).

Za řeč stojí i téměř nezbadatelné, jakoby smyté rozčlenění sbírky do dvou oddílů – zhruba v polovině. Vypadá to skoro jako chyba – mezi texty se vloudily dvě prázdné stránky, ozdobené opět tím měřítkem z obálky; ty dvě části nemají ani názvy a tematicky bychom je odlišovali jen velmi krkolomně; před mezerou je báseň o neslavnostním, skoro nepostřehnutelném střídání generací:

…Dřív byli za zdí staří,
teď mladí.
Ale kdy se to měnilo,
to si nepamatuju.

Kouzlo

a za mezerou najdeme na stejné téma další báseň, jež dokonce nese název „Střídání“. V části před mezerou jsou až na výjimky texty, které tento smutný, marný svět vymezují, za mezerou se více pěstuje introspekce, kladou se otázky typu: Kdo jsem? K čemu jsem? Ale beze zbytku to neplatí. Cudný předěl není označen ani v Obsahu, a má to zřejmě svůj důvod: máme co dělat s texty jakéhosi poločasu, nejasné hranice mezi před a po, s básněmi životního předělu, který ovšem nastal kdoví kdy a je třeba ho dohledávat spíš zpětně, podle nějakých speciálních indicií. Jenže ony i ty indicie tu byly vlastně odjakživa a měnily se tak pomalu a nenápadně, že se ani ve zpětném zrcátku přistihnout při změně nenechají. Je to urputné, nutkavé hledání, ale hledač přitom sám dobře ví, že jeho hledání je marné nadvakrát – i kdyby bod zlomu nakrásně našel, je to přece úplně jedno, koho to zajímá? Zdálo by se, že poslání Špačkovy sbírky by se dalo shrnout takto: nejradši bych se oběsil, kdyby to ovšem nebyla taková marnost. Do popředí se tedy dere náhradní, snad ještě bídnější varianta:

Tvrdé odhodlání
ve zdejších nesmírně nudných,
děsivě nestálých poměrech
vydržet co nejdéle.

Nákupní centrum, s. 41

Při takto rafinované koncepci sbírky bychom měli věnovat zvláštní pozornost také básni první, poslední a titulní. První básní je „Obklopený“: „Neser se mi do života?“ – jde o jakýsi vnitřní monolog otce, s převahou dumajícího nad puberťákem, který se snaží revoltovat. Otec má samozřejmě pravdu. Jde z toho hrůza a beznaděj, už ani ta revolta dnes není možná! Beznaděj z této básně mi vydržela asi týden, ale teď se mi přece jen zdá, že tak zlé to nebude. Revolta samozřejmě možná je, proč by nebyla? Jen to chce zapojit trochu pubertálního nevděku a bezohlednosti, trochu energie a odvahy, jako v kterékoliv jiné době. Jak je to tedy se Špačkovou beznadějí, rezignací a marností? Nehraje se tu jen taková apartní vzdychací hra, zatímco autor se v ústraní válí smíchy?

Pokud sbírku ohledáme z druhého konce, najdeme předposlední báseň „Člověk na pavlači“. Jak jsem vyrozuměla z webových stránek autora, podle této básně se sbírka měla původně jmenovat, Špaček ji tedy považuje za důležitou. A ona důležitá opravdu je – nový prvek oproti předešlým představuje jakási karikatura boha či něčeho, kvůli čemu se snažíme dělat věci lépe, protože víme, že nás to pozoruje. Běda – nákaza banalizací a marností tedy zachvátila už i transcendentno! Úplně poslední báseň se jmenuje nadějně – „Nový začátek“. Nepřekvapí, že o žádný nový začátek tu neběží, je to zase jen klamná naděje, vnucená novými majiteli domu těžce zkoušenému lyrickému subjektu dokonce proti jeho vůli. Vzhledem k tomu, že byt či dům je v celé sbírce (a možná vůbec v celé Špačkově poezii) symbolem odkazujícím k Já, k vlastnímu životu, poselství této básně obzvlášť děsí. Pokud sbírku budeme číst tak, že autor zaujal unavenou mondénní pózu, kterou ke svému pobavení rozehrává na všechny strany, tady to už trochu přehnal. Anebo si jen odkládá nashromážděný jedovatý odpad do básní, aby mohl v civilu žít normálně? Ale co když se jeho křehká, depresivní mysl opravdu chytá posledního stébla, jímž je pokus překlopit všechen žal ve smích a ironický nadhled? Mám nad tím bádat? Mám volat záchranku? K čertu, co je mně, strukturalisticky smýšlející čtenářce, vlastně po tom?!

S tou sbírkou mám zkrátka problém, a to spíš filosofický než estetický: Proč věnovat tolik energie psaní o marnosti? Čtení o marnosti? Jakkoliv bych se měla radovat nad propracovaným dílkem, nad působivými texty, je mi z toho všeho spíš nějak šoufl.

Chviličku.
Načítá se.
  • Božena Správcová

    (1969, Praha), literární publicistka, básnířka, editorka a nakladatelská redaktorka. Do roku 2012 pracovala v redakci Tvaru. Vydala několik básnických knih (Guláš z Modrý krávy, MF 1993; Výmluva, ČS 1995; Večeře, ...
    Profil
  • Viktor Špaček

    (1976), básník, prozaik, výtvarník. Vystudoval sochařství na VŠUP /ateliér Kurta Gebauera/, diplomoval v roce 2004. V roce 2007 publikoval sbírku básní Zmínky a případky v nakladatelství Literární salon, v roce ...
    Profil

Souvisí

  • Derek RebroAko tieň na pľúcach

    Paradoxní intimita Dereka Rebra

    Reflektuje Adam Borzič

    Ačkoli jde de facto o experimentální poezii, básně působí místy až hladivě starosvětsky, až snově tradičně. Tak se přítomnost a minulost v jeho básnickém „deníku“ podivně zasnubují.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 14/2015
  • 969 slov o próze
    Anna BolaváDo tmy.

    Do tmy.

    Reflektuje Pavel Janoušek

    Původní dlouhovlasá víla se tak během vyprávění mění v trosku s padajícími vlasy, jež je zcela zbavená nejen mezilidských vazeb, ale dokonce i pudu sebezáchovy, který běžné lidi nutí, aby svá onemocnění léčili.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2016
  • Čína
    Rozhovor s Boženou Správcovou

    Kramaření v tajnostech

    Ptá se Adam Borzič

    S básnířkou Boženou Správcovou o Já, roztříštěnosti i kritice nezaplacené…

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2016
  • Nad knihou
    Alejandro JodorowskyPsychomagie

    Toto je můj mladý text

    Reflektuje Nikolaj Ivaskiv

    Kniha Psychomagie (Malvern, 2015) chilského filmového režiséra a avantgardního umělce Alejandra Jodorowského je pozoruhodným představením jeho léčitelského daru, který se promítá snad do všech stran autorovy tvorby. Mimo své umělecké aktivity, kterými se zároveň živí, je totiž bytostí ovládající tisícero umění, jak uzdravovat. Tento básník, režisér, scenárista a autor komiksů je rovněž vzdělaným psychoanalytikem, který svou terapeutickou metodu mísí s mnohaletými zkušenostmi ze spolupráce s různými šamany či léčiteli, s hlubokým vhledem do náboženských tradic a uměním výkladu tarotových karet.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2016