Milé čtenářky, milí čtenáři,

když se člověk pohybuje ve školním prostředí a zároveň v redakci literárního obtýdeníku, dřív nebo později začne přemýšlet nad tím, jak tyto dva světy vhodně propojit. V ideálním případě se na školních chodbách objeví studenti a studentky, kteří listují Tvarem proto, že časopis znají přímo z hodin češtiny. Není to nemožné, ale je zdravé být realistou. A reálnější v tomto případě bylo se zaměřit na to, jak k výuce literatury na školách přistupují ti nejpovolanější, tedy pedagogové a pedagožky.

Půjdu postupně. Už na s. 4–6 narazíte na rozhovor se slavným učitelem z Brna, Stanislavem Zajíčkem, s nímž rozhovor pořídila přímo ve městě jeho působení naše spolupracovnice Michaela Šedinová. Zajíček mimo jiné říká, že „smyslem středního vzdělání je osvojit si nástroje poznání“ a že

když jde všechno dobře, může se na konci osmiletého cyklu podařit, že si studenti přečtou jednu z klíčových sbírek moderní české poezie a zapáleně s vámi o ní diskutují.

Jeho slova jsou inspirativní, zároveň však z nich může být začínajícím učitelům a učitelkám smutno, nepůjde to totiž hned, Stanislav Zajíček má přece jen třicetiletou zkušenost.

Vysokoškolský pedagog Ivo Harák v eseji na s. 10 popisuje své literární zážitky s dětmi, dospívajícími i dospělými, které shrnuje tím, že není nad osobní příklad a hmatatelné setkání s knihami i jejich autory. Někdy své semináře vede raději v hospodě při autorském čtení, jindy večer padá únavou na všechny čtyři i na hubu, když svým malým dětem pravidelně a do (svého) posledního dechu předčítá knihy. Je pro něj zásadní, aby se z knih nestala neživá věc, která by byla základem pro „vizi jakési literární nekropole: mrtvých knih, které nečteny spočívají v regálech knihkupectví, antikvariátů a knihoven. Nebudou-li (pře)čteny, neožijí. Ke svému životu arci potřebují také čtenáře. Budeme-li podávat jen teorii a (literární) historii bez vlastní četby, staneme se / zůstaneme konciliem patologů nad poněkud již zemřelým kadávrem“. Druhou esej na s. 9 připravil další vysokoškolský pedagog, tentokrát Filip Komberec, který se zamyslel nad významem literární edukace. Jeho úvahy ho přivádějí mimo jiné ke zjištění, že

učitel literatury je zvláštním způsobem poctěn, privilegován, zároveň je vázán velikou zodpovědností nejen k oboru, ale zejména ke svým žákům a ke komplexnímu rozvoji jejich osobností.

Abychom nejen uvažovali, ale také přiblížili, jak to ve školách nyní skutečně chodí, požádali jsme dvě učitelky o glosy. Moje středoškolská kolegyně Alena Polcarová na s. 14 ukazuje, jak nelehké je v současné době učit literaturu, a přichází s trefným pojmem literární anorexie. Studenti podle ní „odmítají zkonzumovat byť jen jednu stránku textu, natož pak přežvýkat celý román“. Vedle toho jsou studenti, kteří si knihu sice poctivě přečtou, ale čtou asi tak, jako by ona četla Maupassanta v originále. „Písmenka umím přečíst už od první třídy, ale přesto bych nerozuměla ničemu.“ O své zkušenosti se zakládáním školního času se s vámi na s. 16 podělí učitelka a básnířka Kristýna Svidroňová.

Objasnit podstatu školního časopisu na základní škole znamená ovládat dobrý marketing cílený na puberťáky. Zvládnout vytvořit reklamu na něco, co nesvítí, nevydává zvuky, nedá se na to klikat, naopak vy musíte ťukat a ťukat, aby to vůbec vzniklo. A to ani nemluvím o tom, že se to nedá nijak spustit.

Na závěr vás chci pozvat k poslechu našeho literárního podcastu Varta, jehož jednotlivé epizody vznikají v souladu s tématy Tvaru. V jedné z nich si povídám s Robertem Kolárem z ÚČL AV ČR a dlouholetým středoškolským pedagogem Josefem Soukalem. Dozvíte se například, odkud můžete čerpat inspiraci při přípravě hodin literatury. Věřím, že tento rozhovor přijde vhod i těm, kteří neučí.

Přeji vám edukativní čtení!