Udržet knihu i pozornost

Ze strany rodičů i prarodičů se mi dostávalo zjištění, že mám obě ruce levé. Spolu s dobře míněnou radou, že pokud chci přežít a možná (i když tomuhle zjevně příliš nevěřili) dokonce být někomu užitečný, měl bych se raději věnovat činnosti intelektuální. Dědeček si přisadil, že on chtěl být vždycky učitel a že já česky přece umím, tedy bych se mohl stát učitelem češtiny. S tou češtinou tatínek souhlasil – přestože byl svému tchánovi oponentem úporným stejně jako častým – asi proto, že jsem jej složiv maturitu měl při jeho studiích na večerní průmyslovce doučovat matematiku. A to nám nějak nešlo. Učitelské povolání mu ovšem bylo jaksi málo, jeho provozovatel se mu pravidelně zhmotňoval do výkřiku: piškuntálek!

S připodotknutím, že středoškolský profesor, to je tedy pán. Shodou okolností, snad alespoň pro některé z mých studentů šťastných, jsem však nakonec skončil jako pedagog vysokoškolský. Ovšem také díky pomoci těch, kteří ve mně možná rozpoznali nějaký talent, dozajista však značnou míru mé osobní nedostatečnosti, pro niž bude – pro mé přežití i zdraví potenciálních žáků – lépe, pokud budu deponován do míst jaksi chráněných. Takže jsem literatuře učil žáky jen krátce a dávno – za časů své povinné pedagogické praxe. Zato už hodně dlouho učím ty, z nichž (z některých; kéž by z těch nejlepších!) jednou budou učitelé (českého jazyka a) literatury. Z některých se dokonce stali její autoři. Ale nechci si připisovat zásluhy, které mi nepatří.

Poslední z mých chráněných dílen se stala katedra českého jazyka a literatury Univerzity Hradec Králové. Když mě její vedoucí dr. Bubeníčková přijímala a zjistila, že mám dvě malé děti (v současnosti jim je čtyři a šest roků), důrazně mi kladla na srdce: „Čtete jim? Čtěte! A pravidelně.“ A já si uvědomil, že o chráněné dílně nelze hovořit tam, kde se denně (a dokonce častěji) setkávám se živým materiálem, do nějž se vepisujeme nejen slovy, ale daleko více osobním příkladem. Že snad mohu k tématu cosi říct také tehdy, nabízí-li mi jiný a mnohé korigující úhel pohledu zkušenost rodiče sice občas selhávajícího, nicméně (z donucení, často však také radostně) pokaždé znovu začínajícího. Ano, paní doktorko, čtu jim pravidelně. Někdy večer únavou padám na všechny čtyři a ještě i na hubu, někdy je u nás křiku jak ve vopičárně a mezi kupou rozházených hraček se marně snažím stát tancmajstrem, udržet knihu i pozornost svých posluchačů. Malounko už chápu, proč si šestiletá Héďa oblíbila Čapkovu pohádku O panence, která tence plakala. A nevím a asi se nikdy nedozvím, co pořád ještě čtyřletého Tobíka zaujalo na Heidi, děvčátku z hor.

Se studenty po hospodách

Pamatuji se, jak mě jeden z mých vážených a v akademické sféře mnohem úspěšnějších kolegů upozorňoval, že mé postobrozenecké snahy jsou sice fajn, ale jejich doba pominula – a teď je čas na seriózní vědeckou práci. Možná má pravdu. Nevím, zda jsem se choval zcela podle předpisů, také jsem to nedělal obtýden, ale: občas jsem „zrušil“ seminář a nahnal své studenty na některé z autorských čtení, která se konala v blízkosti naší fakulty. Někdy jsem je dokonce vyzval, aby se takovouto akci pokusili obstarat z vlastních zdrojů; a pokud se vše náležitě vydařilo, aby v tom pokračovali – obesílali literární časopisy (nebo si rovnou založili vlastní) a nakladatelství svými texty. Ještě ve druhé půli devadesátých let minulého století dokázala poezie a próza začínajících tvůrců (za nimiž tehdy nebyla jediná vydaná kniha) zaplnit sklepení ústeckého dominikánského kláštera. Snad si na to Stanislav Beran nebo Ivo Mikšovský (zaměnivše Theleiu za Euterpé) někdy vzpomenou. Ve druhém desetiletí století našeho jsem se ovšem už dočkal toho, že se na podobných sedánkách sešli samí autoři, jemně si stěžující, že: nepřišla ani děcka z našeho kruhu, a to jsem je pozval(a). Dočkal jsem se i stížností, že se výuka nekoná; nebo alespoň nekoná v čase a prostorách, v nichž má probíhat. Že se se studenty tahám po hospodách.

Pravda, leze to do peněz. Škodí pověsti. I nabízí se pokušení: zůstat aseptickým. Dělat, přednášet čistou vědu, občas něco sepsat a vydat (stačí sledovat, co je v literárněteoretickém diskursu zrovna aktuální: že by autofikce?; a náležitě citovat náležité autority) v akademickém žurnálu, odučit si to své (být dostatečně nesrozumitelný, asertivní a přísný u zkoušek) – a pak mít fraj. Dokonce i doma. Není to vlastně pod moji úroveň, hrabat se v pohádkách? Od čeho mám manželku, od čeho jsou televize, počítače…

Není nad osobní příklad

Nevím, zda to sem patří, zda to nebude znít přes míru výchovně a zda nakonec nepůjde – z pohledu čtoucího – o příliš očividný oslí můstek, nicméně si dovolím ocitovat jednu z mých vážených a tituly více (než já) vybavených kolegyň, která se kromě celé řady dalších aktivit po celý svůj profesní život věnovala didaktice mateřského jazyka. Vybavena dlouholetou zkušeností a zdravou mírou racionality totiž konstatovala, že většina reforem ve vzdělávání češtině (včetně proměny podoby učebnic) nakonec vždycky vedla k horšímu, ale po čase že si to sedlo. Šikovný kantor, profesor si vždycky nějak poradí. A důležitý je hlavně osobní příklad! No jo, blbečku (kritizoval jsem své uchechtnutí tehdy, když jsem za poslední z vět vytušil ukazováček karatelsky zdvižený příliš vysoko), vždyť ty si nakonec ze svých češtinářek na tišnovském gymplu také nejvíc pamatuješ profesorku Vokřínkovou, po jejíchž hodinách jsme se hádali, zda a jaká psychofarmaka si před výukou šlehla (kdepak by se k nim asi tehdá za socíku dostala!? – ne, ne, byla do toho jenom tak zažraná, že nám nedokázala zprotivit dokonce ani starší českou literaturu). Zatímco profesorka Šebková vás nechala žít a s trojkou prolézt tehdy, pokud jste si ze správných stránek správné knížky vypsali ty správné věty a tyto svedli zpaměti reprodukovat; aniž jste tušili, co znamenají. Jako bych slyšel své někdejší spolužáky: Ale s Vokřínem to byla votrava, museli jsme číst. Dokonce i Kosmu a teho, Damiána. Né, Dalimila. Inu, není nad osobní příklad. Zatím mě za blázna veřejně a nahlas považují jenom mé děti.

… takže jsem na sebe prozradil ledacos, co se většinou tutlá a tají. A nad to ještě, že to s mými kompetencemi stran psaní článku o výuce (české) literatuře není nikterak valné, takže do děj musím vplétat svoje rodičovské zkušenosti a přimíchat názory kolegů, abych se vůbec něčeho (kdoví, zda a nakolik sémanticky nasyceného; ale určitě zmateného a možná i zmatečného) dobral. Ještěže mi nechybí na vděčnosti – o to zřetelnější, že se mezi dvěma z mých přátel z akademické sféry nedávno na sociální síti rozhořela diskuse, zda něco (a co) neděláme špatně, dokážeme-li svým žákům a studentům literaturu spíše znechutit, než je k ní přivést. Nakolik ještě vyžadované teoretické vědomosti potřebují ku své existenci (svému opodstatnění) literární text – a nakolik tomuto (jeho lepšímu uchopení a pochopení: vlastně zmnožení radosti z četby) slouží. Což se samozřejmě týká také poučení z literární historie a vůbec (v nejvyšších ročnících základních škol a na školách středních) dominujícího literárněhistorického přístupu ve výuce. Možná právě proto, aby memorování údajů o autorově životě či střídě epoch, směrů a škol nevytěsňovalo vlastní četbu (a komparaci) textů, přistoupily skandinávské země na jeho záměnu hledisky tematicko-žánrovými (jež se alespoň náznakem a doplňkově uplatnila v Kouzelném zrcadle literatury od Jaroslava Blažkeho).

Nejdůležitější jsou lidé

Ale co s těmi dětmi? Ty starší viděly kdysi tatínka číst i psát, žily a ztrácely se mezi mnohými knihami, jež z knihovny přetékaly na stůl a pod stůl a pod nohy… Tu se padalo do měkkého (pokud byly jen brožované), tam hrozil úraz (o tvrdou vazbu sebraných spisů). Všechny (tři) jsou už dospělé a vydaly se jinými cestami než jejich otec: synové pracují v marketingu, dcera je na mateřské dovolené. Oba synové také sportují; mladší z nich se věnuje thaiboxu, kickboxu a MMA. Jablka tedy padla tak daleko, až se stala hruškami? Osobní příklad se minul účinkem. Snad nikoliv bezezbytku, neboť si nejmladší ze synů onehdy ode mě půjčil docela těžkou váhu, první dva Célinovy romány. A bylo docela těžké je od něj vymámit zpět. Kdyžtě vyhrožovat mu použitím síly by působilo poněkud nepatřičně. (Přesto: Ivoši, vrať mi první díl Coetzeeho trilogie.)

S těmi mladšími je ovšem potíž jiná. Jako vysokoškolský pedagog (a snad i – při pěti dětech – zkušený rodič) bych přece už měl vědět, co je pro mé (nejmladší) děti dobré, jakou četbu jim (skrze svůj hlas) předložit. Jenomže snaha (i doporučení moudrých) se někdy míjí účinkem, „klasické“ tituly literatury pro děti se svými čtenáři, moje někdejší zážitky (například nadšení z Ladových Pohádek naruby) s realitou dvou znuděných tváří a hlučících úst. Doznávám, že nejsem vždycky schopen odhadnout, která kniha (a jak dlouhý úsek z ní) se hodí pro mé dva ještě předškolní čtenáře. Své sehrává také nálada či únava; dokonce i na straně čtoucího. Osvědčila se mi snaha text nejen hlasem, ale také pohybem dramatizovat. Největšího úspěchu dosáhla dosti již obehraná Kožíškova báseň; za tu námahu to stálo, byť po polámaném mravenečkovi zůstal nakonec na koberci notně rozlámaný otec.

Čímž se zase dostávám k další z obehraných věcí, k onomu osobnímu příkladu. Je jistě důležité, aby se výuce češtiny (včetně literatury) dostávalo náležitého času, prostoru a metod. I když se objevují tendence (jichž hybateli nejsou lidé nerozvážní a bez vlivu) obracející (metaforicky) tok našeho národního obrození od Jungmanna zpět k Dobrovskému, od češtiny jako řeči vědy a umění k oné, jež bude dobrá leda pro plebejce neznalé angličtiny (jako dříve němčiny a latiny). Snad se toho nebojím jenom proto, že anglicky umím špatně a česky psaná literatura je náplní mé práce. Mít kvalitní učebnice a koncepce také není špatné. S nimi si to totiž sedne snáz a rychleji a lépe. Jenomže zároveň s tím neztrácím přesvědčení, že nejdůležitější jsou lidé, totiž učitelé. Blbost, nejen oni. Co zmůže učitel s žákem, jemuž rodiče nečtou a nekupují knihy? Co zmůže vysokoškolský pedagog se studentem, který po něm chce radu, co že si má o té či oné knize myslet (aniž ji četl)? V tom prvním případě nevím, ve druhém by snad pomohlo vrátit se k příkladu svatých, konkrétně svatého Augustina.

Nic jiného a lepšího neumím

Nezbývá, než abych pokorně alespoň zčásti popřel předešle řečené – a doznal, jak marné jsou sebelepší koncepce, plány a učebnice bez knih. V jednom ze svých textů (šlo ovšem o uměleckou prózu, o povídku) jsem předestřel vizi jakési literární nekropole: mrtvých knih, které nečteny spočívají v regálech knihkupectví, antikvariátů a knihoven. Nebudou-li (pře)čteny, neožijí. Ke svému životu arci potřebují také čtenáře. Budeme-li podávat jen teorii a (literární) historii bez vlastní četby, staneme se/zůstaneme konciliem patologů nad poněkud již zemřelým kadávrem.

Jako dlouholetý zkoušející vím, že ona fakta stojící nad literaturou jsou (dokonce i při svém současném rozsahu) někdy snáze uchopitelná než interpretace literárního textu, před nějž při každém ze setkání přistupujeme vlastně jinak a znovu (s jinou zkušeností lidskou i literární). Chápu také, že soupisy knih (určené jako orientační přehled ke zkoušce z daného oboru) pomáhají úžeji vymezit to, o čem se se studenty budeme v seminářích a u zkoušky bavit. Nicméně váhám, zda jsem do onoho výčtu v první větě předchozího odstavce neměl zařadit také kánony. Dobře totiž vím, jak málo mé nejmladší děti respektují doporučení odborníků – i jak osvěživě působilo v seminářích, pokud se některý ze studentů domohl (jako četby sloužící k vypracování referátu ilustrujícího literární dění v určitém období) některého z nekanonických, opomíjených titulů… S jakou podivnou intenzitou září predekadentní poezie Irmy Geisslové mezi lumírovci!

Možná tím omlouvám svoji vlastní četbu, jež zdánlivě bez koncepce vrší na sebe tituly různých žánrů a epoch. V živé paměti ještě mám, jak jsem v chřipkové horečce hltal halucinované verše Artaudovy vedle úzkosti hlavního hrdiny Hamsunova Hladu, hladu vpravdě neukojitelného, neboť když si konečně nějaké jídlo obstaral, záhy je – s marnou snahou tento zpětný pohyb zadržet – také zvrátil. A což úzkost, již Jan Zajíc z Házmburka performuje ve své Sarmacii, úzkost z konečnosti lidské existence a možná také ze skonání ne-li věků, tedy alespoň (humanistické) epochy?! Pravda, Turci byli tehdy ještě za horami, jako se i nyní válka odehrává daleko od nás, tady v Evropě. Pročpak jsem sice uznale pokýval hlavou nad přesvědčením pozdně humanistických veršovců, že k dobré smrti postačí rozumná úvaha i život, ale vpravdě zasažen byl až barokním: Rozškleb se, tlamo pekelná? Proč jsem poustevnicky moudré verše přítele Ondřeje (Fibicha) doplňoval četbou jím vydaných vzpomínek Klostermannových? Alespoň tohle vím: občas vezmu do ruky neznámou knihu neznámého autora, zaprášenou a zjevně dlouho nečtenou. Aby ožila. Rád pak i dalším připomínám existenci zatím jim utajených jmen, například nedávno zesnulého přítele básníka Petra (Musílka). Aby přibývalo bláznů. A studentům s otázkou, co že se u nich děje nového (a zda vědí, co se tam stalo kdysi, kdo u nich žil a tvořil), připomínám (já vím, ten karatelsky zdvižený prst; tentokráte je můj) povinnost, již mají k místu, z nějž pocházejí a kde žijí. Aby přibývalo vidoucích.

Co mi vlastně zbývá? Možná přesvědčení, že vůbec nejdůležitější je to, aby lidé nezapomněli číst. A aby je to bavilo. Všechno ostatní nechť vyvodí z přečteného: co dalšího (podobného) vzít ještě do ruky i do očí a mysli, jaké informace (a kde) získat, abych plně porozuměl. Krásná a hrůzná je svoboda, pokud si mohu vybírat z proudu téměř bezbřehého – a představovat si podle svých vnitřních dispozic (filmová zpracování příliš zužují výběr). K neunesení těžká i radostná. Věru bych se nechtěl vracet do doby, kdy mi bylo diktováno, co si mám myslet a co říkat. Pamatuji si (soudružku) profesorku Šebkovou, která když už musela hovořit o Seifertovi, nezapomněla zdůraznit, že byl a zůstal primitivem. Ale zapomněla (ze Šaldy) doříct: … jako celník Rousseau.

Možná kladu takový důraz na samotnou četbu proto, že jen málo ovládám literární teorii. Možná tolik zdůrazňuji osobní příklad, neboť se mi nechce pročítat všechny ty kánony a koncepce a plány. Možná zdůrazňuji svobodu volby, anžto mi čísla a data vždycky dělala problémy. Možná že míru znalosti kontextu, z nějž ten či onen text vychází, ponechávám na něm samém z pouhé pohodlnosti: nechť mi kniha sama vymezí množství toho, co ještě potřebuji znát, abych jí porozuměl. Možná jsem své studenty nutil k zakládání časopisů proto, abych měl kam psát. Možná jsem některé z nich přiměl k tomu, že tvořili, abych měl o kom a o čem psát. Možná je na autorská čtení do hospod a kaváren vodím proto, abych hostinským přihrál hosty a sobě umožnil konzumaci alkoholu vlastně v pracovní době. Možná tohle všechno dělám, protože nic jiného a lepšího neumím (vždyť víte, obě ruce levé). A protože mě to baví.

Teď jen, aby to bavilo také ty druhé.