„Dávné hříchy mívají dlouhé stíny.“ (A. Christie)

I.

Kampak na mne s literaturou! Jsem archeolog, ne historik prosím. Má jsou fakta, výklad ponechávám druhým. Nědy se skřípěním zubů? …sevřenými rty, zatajeným dechem. Mám rád přesnost, dokonce jsem chtěl jít studovat matematiku. Do té chvíle, než jsem si uvědomil, že jedna švestka a jedna švestka nedávají dohromady dvojšvestku; jedna a jedna že bude pokaždé zase jen jednou a jednou. Nevím, takové rozvahy asi mohou konejšit svědomí rozjitřené milostnými peripetiemi. Těžko však uspějí, jak jsem zjistil, u gymnazijního pedagoga těsně před maturitou. A to jsem do nich nezamíchal jablka ani hrušky!

Archeolog tedy. Exaktnost. Bez expresis verbis. Bez kudrlinek a ornamentů. Nálezová situace: to a to tam a tam. Ne, že by mne občas nenapadlo… Například, jestliže na bohatém a zavedeném laténském hradišti najdete kostěnou dratev. Jantar, slánky, gemy z římských provincií…? Nu dobrá. Ale ta kostěná dratev! …mezi bronzovými. Čile obchodovali, sami byli zdatnými řemeslníky. Proč takový úkrok zpátky? Došel jim bronz? Na cestách bylo nebezpečno? Bylo potřebí spravit boty i v čase obležení? – po kterém však ani stopy. Výklad, příběh, knihy – to je na druhých. Můj je jenom popis: kostěná dratev, hradiště nad Železnicí, doba laténská. Popis, ne podpis.

I když, říkám si, takový příběh by někdy mohl pomoci. Lépe definovat některé termíny. A vůbec nemyslím jenom na vzdálenou minulost. I když: Tady i tam je těžké se obejít bez slova a tváře. Obejít slovo, jestliže ti k němu schází tvář. Ne, ne – zase jsem se nechal unést. Je to přece přesně naopak! Mnohem více jsme totiž zaskočeni, jestliže se za některým ze zdánlivě ztracených, nepřítomných, neviditelných slov vynoří příliš zřetelné obrysy: takové, že nemůžeš zapomenout, ani ve snu. Myslíš na ně, i když víš, že je to blbost. Odvádí tě od užitečné práce. Upíjí ti z kávy, vína, ruší při poslechu hudby a vykukuje z obrazovky při sledování večerních zpráv.  Třeba takový da-re-bák!

Co se mne v dětství natrápil?! Chudák Pavlík… Darebák! – ale co to vlastně znamená, co, kdo je to? Už tehdy jsem měl rád neprostupné hranice. Jasné vymezení: ten ano, ten nikoli. Pro to a pro ono. A pokud, tedy jednou – a napořád. Chudák Pavlík Páček! – my děti z ulice jsme si s ním totiž nesměly hrát: To je ten darebák! – a tak Pavlík sedával sám na zahradě a smutně koukal přes plot. Asi se těšil, že napřesrok půjde do školky a tam už budeme muset… A nenapadá ho nic lepšího, než – nu ano, vždyť jak jinak si získáváme přátele!? „Chceš rybíz? Máme dobrej!“ – tak jsem si všiml, že je dole v plotě díra, která vede mezi rybízovými keři (na začátku léta, a jak vám byly obsypaný!) až na Pavlíkovo velikánské pískoviště s tákovou hromadou hraček. Už se nepamatuji, jak dlouho a na co všechno jsme si hráli. Určitě však taky v Páčkově stodole (protože stodolu jsme u našeho domku neměli) se strašnou spoustou tajemných a nepochopitelných věcí, že ani sám Pavlík nevěděl, na co všechno jsou a jak se jmenují. Zavolal tedy maminku, usmátou a voňavou, která přiběhla zrovinka, když se přes střechy a ploty ozvalo: „Víšku! – Kde zas ten kluk vězí? – Víšku, k o-bě-du!“ – „Dám ti na cestu, chceš?“ – A já chtěl: Protože se tak smála, a tak zvláštně voněla, protože mě pohladila a ta ruka jí taky voněla a ty drobný chloupky lehce šimraly na tváři; protože ten jejich rybíz, červenej jako krev, bílej, ale hlavně ten černej, jako když ta krev tuhne, tak ten – vám byl sladkej a tak zvláštně chutnal, a tak jsem si ho od paní Páčkové nabral do košilky a honem domů…

…a tam: „Kdes byl? Tě hledáme už půlhodinu. To máš od koho!?“ – „Od Pavlíka… Teda vlastně od paní Páčkové.“ – „Od teho darebáka!?“ – dostal jsem takovou, že všechen rybíz popadal na zem. Babička ho honem smetla na lopatu a vyhodila do popelnice. „Víš, že s ním si nesmíš hrát!“ – A pak jsem ještě zaslechl, jak potichu, abych to neslyšel, říká mámě a tátovi: „Páčkový to řikat nebudeme, je pré velká sviňa na radnici.“

Což mne zaujalo natolik, že jsem zapomněl plakat. Ona totiž paní Pavlíkova máma byla jinak docela malá, drobná. Vůbec už jsem si ji neuměl představit v našem chlívku. Ale na radnici? Jakpak to asi babička myslela? S paní Páčkovou si každopádně už starosti dělat nemusela, protože se po prázdninách i s Pavlíkem přestěhovali.  Snad až do Jihlavy. Takže jsem se ho ani nemohl zeptat, pročže je ten darebák a co to vlastně znamená (asi něco moc tajemnýho a hodně ošklivýho, když si s ním nikdo nesmíme hrát?). Takže to s tím rybízem bylo vlastně naposledy… „Víšku, přindeš zase? A nezapomeneš na mě nikdy, viď…“

Zato s radnicí: Máme nového šéfa. V muzeu. Byl starostou, není starostou – a chce být starostou. Hodně na lidi ví, tak dostal flek. A málo může, takže se po nás vozí jak sáně. Klidně i v parným létě. Jenomže se toho taky hodně ví na něj, takže je opatrnej; jako když běžíte na poslední tramvaj – a přitom máte v gatích. Díky Bohu a Brňákům se teď v Těšanech hodně staví: pod Špilasem prodáte garsonku, pod Kvíticí postavíte barák. Staví, teda i kope. A protože jsme prastará sídelní lokalita, jíž nivou několika řek putovaly do výše položených sídlišť jednotlivé kolonizační vlny, máme pořád práci. A šéf mě nemůže vyhodit. I když by chtěl. A pak: oba jsme přece Těšaňáci. A šéf navíc ví, že i já vím, ale neví, co vím. Ale má štěstí, že nejsem historik, jen archeolog. Zapisuji, nevykládám.

Což o to. Pokud rybářům trháte zpod ruky zdánlivě bezcenné kousky nepovedeného, protože nějak podivně namodralého skla se slovy, že jde o keltské náramky či nánožníky – a ne rozbitou pivní láhev, kterou si nějakej pitomec dal vychladit do řeky, ťukají si sice na čelo a začínají přemýšlet, kolik podobných blbů (jako jste vy) platí ze svých daní, ale nakonec se rádi zajdou podívat: skleněný keltský náramek nalezený v nivě řeky panem… (a je tam jejich, ne moje – však víte, jméno). Jenomže někdy vám ani přísná korektnost nepomůže.

Stavební výkop. Nálezová situace: Polozemnice. Ohniště. Žárová destrukce. Zřejmě vesnické osídlení. Na ohništi hliněná nádoba. Uvnitř nádoby kost. Se stopami ořezu a štípání. Po bližším ohledání antropologem: stehenní kost lidská. Nádoba zdobena vlnovkou. Podle keramiky lze určit jako: slovanské osídlení, cca polovina devátého století.

„Vyser si voko! S tím di fakt do prdele!“ – láteří Inneptus. „To mám dat do Muzejního věstníka? Že jakó i v Americe budó valit bulvy!? Sis posral mozek, Višane. Kurvakundapes. Enem zapsat? – Ale to i tak stačí. Pudó po tem jak slepica po flusu. Jednó sme ty holubice, tak to aji zvostane.“

„Šéfe, a kdybysme to posunuli? – Jakože Germáni, nebo Avaři…?“ – „To by bylo nélepčí.“ Dívá se na mne Didus poněkud nedůvěřivě (neboť poznal, jak se to má se mnou a s faktografickou přesností). „Nélepčí by bylo to zavorat. Nebo zalit betónem. Zašite to aspoň nekam do depozitářa. Nepopisovat. Uklidit. Žádnó slávu. Nic ste nenašli.“

Nevím už, co mne to napadlo. Možná to máme v rodině. Dědečkova sestra, když prý jí nedovolili, aby se provdala na vesnici za chudého vdovce s jednou kozou a pěti dětmi, v zoufalství skočila z okna blázince. „Šéfe, a našel se tam i koprolyt. Víte, ve světě je to teď náramná móda, ty testy déená. Aji u nás na původní Velké Moravě. …jakože hledání předků a kořenů a tak. Třeba nedávno ve Švýcarech. Zjistili, že spousta lidí z horské vesničky má své příbuzné pohřbené v jedné alpské jeskyni. Zasypané při zemětřesení. Před dvěma tisíci lety.

A na tohle by Těšaňáci slyšeli! – Odběr krve, testy, hledání v dějinách, věda, exaktnost.“ Pravil jsem přemýšleje, kterak půvabné by bylo, kdyby tak starostův praprapradědeček sežral tenkrát praprapradědečka mýho šéfa. I když, být to naopak, bylo by to možná ještě zajímavější. „Hovno. Zašít do depozitáře. A tebe taky někam zašiju. Už žádný vykopávky! Když móda, tak móda. Budeš dělat tu, orál, orál…“ (Asi si všimnul, že marně dumám, jakých praktik se tu po mně dožaduje.) „…orální historiografii. Jak tě znám: Žádný komentáře. Jenom zapisovat. Štosovat. Mandelovat a stohovat. Do archívu. Když dějiny, tak pod zámkem. A můžeš začít u svýho strýca. To byl taky pěkné darebák!“

A já se ocitl zase na začátku cesty. Protože právě jej měl jsem před nosem a před očima. Víš, měl by ses rozmyslet, s kým se stýkáš. Když se cheš dostat na gympl. Když chceš studovat vejšku. Jenom neučitelské obory. – Stálo červeným písmem v mém posudku. Dokonce i rodiče: „Víšku, a nikdo tě neviděl, jak od něj deš?“ – strýc bydlel sám v malém domku nad městem. Zase tak často jsem za ním nechodil, měl jsem tehdy – vlastně pořád mám – pocit, že si spolu nemáme co říci. Jako by jej odnaučili mluvit. Jako by se neuměl soustředit na podstatné. Jako by vůbec nerozuměl lidem. Taky mezi ně skoro ani nechodil. Ale pokaždé, když jsem odcházel, mi cosi podstrčil do kapsy. „Na! …byli tady kluci, sebrali mě ten, magnetofón. Furt neco chcó za to… No, ti rači řikat nebudu. Tobě to ale dám rád.“ – „Jen pětku!? Moh dát aji padesátku!“ – zhodnotila moji kapsu babička. „Víš, kolik teho má doma poskovávanýho! Si mu řekni. Ale dávé bacha, dyš k němu pudeš. A nélepčí by bylo, kdybys k němu nechodil sám…“ No jo, ale proč byl teda právě strýc mým kmotrem? Proč zrovna ten, o kterém se ani v rodině nesmí mluvit? A kde vzal všechny peníze a kolik jich vlastně vůbec má? – „Je sám, nic nepotřebuje…“ – dozvěděl jsem se nanejvýš. Jenom ten rozhled, ten rozhled z jeho podkrovní světničky plné starožitného smetí! – možná pro ně jsem se nakonec stal historikem, pardón, archeologem. „Podívej, barokní křížek, ale tahle madonka, ta je gotická. Temu kluci naštěstí nerozumí.“ Hladíš texturu, rozeznáváš. Povrchy, barvy. Dokonce – možná – i vůni. Ale vůbec nejdraději jsem měl ten pohled: na městečko, na Těšany shora. Ten divný pocit, že se vzdaluješ, abys byl všemu blíž. Že máš taky trochu křídla. Nebo dokonce i zoban, i drápy?

Orální historie. Ono to nakonec nebylo tak hrozné. Jenom jsem si představoval, jak asi musí být zpovědníkům…? Ne, nebylo to hrozné; jen únavně jednotvárné. Ptát se. Zaznamenávat. Předem dané otázky – narození, původ, školy, životní perspektiva. Životní peripetie. Předem dané odpovědi? Občasná potřeba ublížit? Nebo jenom jeden z odstínů pravdy: Nemožnost, neschopnost zapomenout? A co je pravda? V slovanském hrnci uvařené stehno Slovana jiným Slovanem sežrané i vykálené? Že mně soused posunoval plot, to bych mu aji zapomněla, že mně udal za neplnění dodávek a mohli mě aji zavřít za to. Že mě ukradl ten zlaté křížek po mamince, duši to nemá. Že to byl sviňa chlap aji vožrala. Ale mýho Mourka, Mourečka že utopil, a pak mě ho na práh hodil! – a vy zapisujete, upravujete pravopis (aby zápis právěže pozbyl chuti i vůně, naléhavosti), list za listem padá do šanonů. A nakonec jste ze všeho tak tumpachoví, že s původní dikcí vytratíte tváře a osudy. Což je možná dobře? Protože tohle všechno sem přece nepatří. Jenom věci. Jenom fakta. Data. Co s výškou člověka? – když se umí ohnout; a do rakve prý, aby se za ni ušetřilo, se některým zvlášť dlouhým jedincům lámou kosti. Co je to pravda? Jedna jediná tvář, která se nám vrací? Bílá jako kostěná dratev? S jemně namodralým svitem v prázdných očnicích…

II.

Slepice mně nenesó, slépky. Nevim, plymútky nebo ty vlašky? Taky včely sem chcel… Nali si, víno. Od kamoša, z lágru, sme spolu. Je z jiha, vinař. Sebrali mu vinohrad, pré ať taky stópí do teho kolchoza. Že by ho děda musel chodit strašit, dyby – s takovéma. Nemakačenkama. Vzal na ně potěh. Byli sme pak spolu na cimře. Na elku sme makali. Dyš sem měl rudu v ruce, teda jako uran. To teplo… To teplo, co z teho šlo. Že teda abych jako postupně? Sceš to vod mýho narození? Ty slepice ale budu muset zařezat, dyš svině nenesó!

  To já nevím kerýho to napadlo. Abych ti byl kmotrem. Sem přijel do Těšan z holó řiťó, z krimu. A – poď s nama. Se najíš aspoň. Sem teda šel: ale nédřív musím ke spovědi! Pak pré: Nám nepřišla kmotřička. Kulivá mně možná; asi se bála. To byla vod tvý mamy kolégyňa z fachy. Že by ju nekdo zahlíd před kostelem asi. Strýcu, my se vás nebojíme, esi je to kulivá vám. Tak pote místo ní. No, už sem byl aji vyspovídané, tak jsem tě, chlapče, podržel na rukách před tým voltářem. Aji té svěcené vody snad na mě nakapalo…

  Vono se furt řiká: vodboj. Nebo ty, kulaci. Copak sme byli ňáké vodboj? Copak já? Já a kulak? Dyk to pole ani k úživě nebylo, co sem měl. Co sme teda měli, tady přes humna v Lóčkách. Po tatovi. Tvoja mama že si vzala chlapa z fabriky, sem ju musel vyplatit. A já pole. Jo, pole. Se na ně práší z teho lomu, ani tam nevyroste… Šak! – z lomu. Kde si mysíš, že sem dělal asi? Copak nás to pole někdá uživilo; eště když sem musel prodat chalupu, abych mamu jako? Statek? Hovno statek. Ale té zahrady je mně líto, ovocný kmeny, polokmeny aji, zlatý renety, ty už dneska nerostó. Nakonec – co na tem poli. Přes humna? Dřít jako divé? Ale – nesmíš ho prodat. Tak sem ho pronajal temu zemědělskýmu spolku potravinářskýmu. To víš, tady pod Krabatinó je daleko do huby i žlaba. Tady sme družstevnili už za Rakóska. Kde si myslíš, že sem pak dělal? No, v tým lomu!

  Na hlavu já sem byl dycky blbé. Né jak ty. Seš študované, aji furt neco píšeš.Nakonec aby z tebe nebyl ten básník!? To bys pak taky skončil v kriminále?! Sem jich tam potkal. Jeden, Zdeněk se menoval, z Brna byl. Nikdavá nikdy nikoho nezarmótil. Srandy s ňém bylo, ti povím. Pré, holič u raka. No, to si pak musíš poslechnót. Ale abysme nejak začali. Z teho správnýho konca.

  Ze začátku vlastně. Teda u války. Ponivač já su starší tvojí mamy. Já válku zažil, a pořádně. To už byl tata, teda jako tvůj děda, na pravdě. A já že se o mámu musím postarat. Ne tvoju. O tu svoju. Bábu, no. Si říkám: děláš v lomě… Nic nehrozí. To jako že su ten svobodné mládenec jako. Aji sem zvostal. Furt. Ale svobodný do Říše museli, na ty, nózový, né, na nucený práce. Abych pré si rači ňákó vzal. No chudé sem úplně nebyl, u nás vobcházeli, za mó mamó jako, abych si nejakó. Hlavně tu, co by taky musela do Rajchu. Si řikám: Děláš přeci v lomu. Tak kam bys spěchal? Délám v lomu…

  A tudle přinde mistr a – Honzo, valíme. Tak přiběhnu za ním. Hele, je tady pré na tebe udání, že nefacháš. A kameň pré prodáváš. No, aji to se… Dělalo jako. Pod rukó, na tajnačku. Lidi stavěli, u nás to bylo jak na vesnici, Brno blízko, žrat se jim tam chcelo, tak se toho tam vod nás na černotu neco navozilo. Slepice, králíci (nekdy to ani králíka vod kočky nepoznalo). Aji prase nekdy. A móka. Všecko pěkně draho. To víš, šlo vo krk. Ale – co tady s penězama? Tak se stavělo. A kupovalo. Nový céchy, postele, kredence. A všecko na štok. A břízolit. A luxféry na schodišče. Jak v tým Brně.

  Esi sem někdy neco? Vo tem ti povídat nebudu. Peníze sem za to nechcel. Na co taky? To už sem bydlel v Těšanech v domku. Však už sem řikal: Mamu sem musel vyplatit… V domku teda. Sem tady měl kamaráda, spolužáka. Chytré kluk to byl, ten věděl víc než ředitel. Tak furt vyrušoval jako. Třeba v matyce. Vyméšlel příklady, u kteréch se učitel spotil jak futro vod chlíva. A nevypočítal to. A Eda, Eda Flodr se menoval, tak Eda – jo. No byl nasrané tehdá – ne Eda, učitel přeci. Se mně zdá, že budeš trochu aji po mně. Z bohatéch krajin. Že máš dlóhý vedení. No, byl nasrané, ale na Edu nemohl. Protože ten vždycky šecko věděl. Taky pak šel na študyje – a po válce na práva. Ale to už je jiná písnička.

  Se takhle potkám s Edó na rynku – a pré: Nechceš to kópit, sósedi prodávajó. Nádherné rozhled na město i do kraja, akorát vlhčí trochu. Seš šikovné, si to izoluješ. Však, víme, nejaké ten grécárek mít budeš!? Bysme bydleli vedle sebe – zase jako kdysi, v lavici. Já sem byl takové pomalé, Eda mně to šecko diktoval. A napovídal. No, já byl za něho… Skrátka sem to vždycky vodsral. Protože on uměl. Já né. Von nosil úkoly. Von chodil perfektně voblíkané. Von se dvakrát denně uméval. Von z nás jediné pude na to gymnázijum. Von dostával biče, já bičem. Béčákem. A zase von. Esi to kópím. Co já? Přeci nebudu bydlet pod mostem. Bál sem se: bude válka, na hlavu mě to spadne. To ale aji vostatním, dyž tak. A todle má jenom jedno patro, se světničkó v podkroví, šak tam rád sedáváš. Až se bojím, že vypadneš z vokna. Abys nám neletěl až na rynek. Jak ta, pikasová holubica. Spíš ten autobus maďarské, né karosa, ikáryja…? Ikaros.

  No práce na tem bylo jak na kostele. Jak na katedrále aji s biskupstvím. Ale nakonec sem z teho vodu dostal pryč, ani plesnivý už to nebylo. Proto taky ty ženský. Zahradu sem zvelebil. Polokmeny zasadil. Aji tu zlató, no, renetu. Nejaké básník pré ju má rád. Nevim. Ty to asi nebudeš? Co to vlastně furt spisuješ? Bych ti pučil ten, magneto…, ale ti mí kluci mně ho zase. Někeré z nich. Hovada. Při tom: za co? Ale to sem nepatří. Nechceš med, aji pro mamu? Šlihovica taky ještě je, na tajnačku, šedesátka. Takovó nepálijó. Dělám ju z blumek. Bévá taková kyseléší. Ale pro keho to tady roste, pro keho? Snad bych si někeró aji vzal, dybych věděl…

  Že přinde to udání. Mistr: S tým pré se musí něco dělat. Nélepčí jako bude, když tě uvolníme. To jako pro Říš. Že jako na ty práce, nouzový. Co sem moh dělat? Dat mamě sbohem – a hurá, bez teho hurá, do Hamburku. Lodě vykládat. Můj Bože, ty to vidíš, eště teď. Tech mrtvéch, aji civilů. Při náletech. Si říkáš. Je to panenka, malá, roztrhaná, hadrová. A trčí z teho slama. A vono je to děcko. Střepinó vépůl. A to maso a ta krív, jak už je to starý, tak dohněda a do zelena, jako slama, no. Kdybych měl z čeho, bych se zeblil aji. Né, tady nebudu. A dyž zase nalítli – tak jednó místo do krytu: tirik, a dom. Víš, kde leží Hamburk!? A to seš študované. Už´s jel někdy na vlaku mezi kolama, mezi ojema!? Už´s měl někdy nohy masem až do kostí roztrhaný!? Tak sem přišel dom. A mama, že mě sková. Maměnko, to po vás nemůžu scet. By vás zastřelili. Nedala, že mě sková: dyž slyšela o tem, co v Hamburku. Já že ne. A ne. A ne. Doma taky byt nemůžu, to dá rozum. Dokonce aji mně. Ale dyby sósed!?

  Edo, chlape, je leto, zalezu v lesi do seníka, dybys mě tam… Chleba vobčas. Neboj. Však deš na procházku. A chleba neseš zvěři. Nebo ptákum. Voda je nahoře pod rozlednó v té studánce. Zatím vydržím. A v zimě? Co v zimě? K partyzánum? Cojávím! Edo, ale teď je leto přeci, do zimy dlóho. Tak mě vem ten chleba. Téden mě ho nosil. A pak, jak tak ráno spim. Takový divný ticho, že se až budím. Teda: dyž slyším ptáky, to mě uspává. Ptáky a zvěř. To ti je nádherný, takové klid. Střechó dohlídnu, jak blednó hvězdy. Všecko začne spívat. Chválit Pána, Hospodina. Nálet? Jedině žíznivé komár. Šak se napi. Letos je krve… Jenomže to ticho!!?? Neco cvakne. A mám u glozně kvér. Buch! Hlaveň vo rynglu.Dete s nama. Četníci. Najisto. Kdo jim to tak? Že by hajné? Určitě o mně věděl. Páč ten jeho pes…Chce se dožit konca. Ten hajné teda. Pes, ta sviňa, několikrát´ně jako vystopoval. Ňuchal. Štěkal. A esesáci só teď divocí, jak všude prohrávajó. Aji naši četňasi se jich bojí. A tak sem valil zpátky do Německa, ale už do lágru.

  Dachau že je v Rakósku? Tak to vidíš. Ale německy se tam mluví. Né? Teho hladu. Zimy. Teho bití. Pré, esi přežiju zimu v seníku!? Líp by mě tam bylo! Zima, hadry otrhaný. Štěnice a vši. Holý pryčny. A brzo ráno do práce, do chemičky. Si představ. Kůža jak pergamen. Se ti z rukó lópe. Až na holý maso, až do krve to praská. Nabarvené pergamen. Ale – jak to? – aji z noh opadává. A já přeci jenom rukama?! Tady nebudu, to bych pošel. Chcípnul jak prašivé pes. A je nás tam víc takovéch. Víš, stráže občas kontrolovaly dráty. Museli k temu vypnót pród. Na tech drátech zařvalo chlapů. Ale nekdy taky ptáci aji zvěř. Představ si, dyž vaříš starý hovězí. Kůže. Tak to smrdí. A névíc lidi. A to se muselo sundavat. Nekdy aji nekdo dráty štípl. Nebo po bóřce to padlo. Pak to vopravili, kontrolovali. Věděli sme, kdy musíme vyrazit. Tirik kolem stráže, aby do nás nemohli šit z tech věží. Stráž měla akorát automaty, vzít je prknama po palici, neco zkusit ukrast. Deme na to! – už sme byli v polu před drátama, jedneho sem vzal po lebeni, už sme teda byli za tema drátama, pět set metrů – les. Za nama to střílí jak dneska na nové rok, psi, esesáci. Chlap za mnó to kópil – do nohy. A za ním psi. Já mám furt to prkno v ruce, tak se voženu. Po psovi. Ale vtom už na ňé míří – chlap jak hora. Na ňé – né na mě. Můžu utýct? Stojím jak mrtvé. Sem ti neřek: za stromem, schované. Kus vode mě mrtvé pes. Chcó ho dorazit; ne psa, teho chlapa přeci. Byl to Francóz. Pak vylezu: Das sind doch Leute!

  No dostal sem jich nepočítanéch. Měsíc sem scal krív. Ten Francóz? Hladký průstřel stehna. Dožil se konca války. Tos měl vidět, když se pak na nás přišli podívat ti jejich vesničani. Pré vo ničem nevěděli. A kdo to teda po nás plival, dyž sme bosí a v mrazu mašírovali do chemičky!?

  To ti bylo radosti, dyž sem se vrátil z lágru dom! A jako vodbojář pré mám nárok a můžu vstópit a všude vítané. Aji komunisti by mě sceli, aji ti. Kulaka. Jenomže jaké kulak takové vodboj. Dyť sem ani nevystřelil. Ale si říkám, seš blbé, třeba se poučíš, třeba se naučíš. Tak sem se dal do takovýho združení bévaléch koncentráčníků. Sme se scházeli, co jako s politikó teď po válce. Já byl dycky nársoc, Masaryk, Beneš, neco pro vlast. Zamest si před vlastním. Nédřív. Teprvá pak u sóseda. A na jedné schůzi, pré: Jéňo, chlape, by tě mohlo zajímat. Čtu si a nevěřím: Krádež asi metráku stavebního štěrku. Sabotáž hrdinného úsilí Říše. Útěk z totálního nasazení. Se ukrývá. Pozor, ozbrojený. Nejlépe na místě zastřelit. No, měl sem štěstí, že se teho ujali jenom četníci. A pod každým udáním podepsané: Eduard Flodr mladší.

  Hovno jak cep sem jim vysral před vrata. A napsal sem na okres aji zemské radě. Aby to přešetřili. Ta sviňa se zatím nakrucuje jako páv na rynku, a já sedím zalezlé doma a užírám se. Doma, v zimě. Uhlí nemám, na uhlí nemám. Do lomu mě zpátky nevzali. A von, pré je teď gardista. Udavač! A že se to musí prošetřit a přešetřit a zajistit stopy a zjistit podrobnosti… Kurva jaký stopy? Snad šlince na mý prdeli? A máme tady leden a je tady aji únor. A patnáctýho března si pro mě přišli. Chápeš to, pat-nác-tý-ho!

  Chápeš to, Eda Flódrů, kamarád, spolužák. Dycky sme spolu, ty, kamarádský. Kdo dochčije véš. Na hajzlikách. Dostal sem pak rákoskó a musel to vymalovat. Eda nic. Kdo v hospodě ukradne slivky z piva. No zasi, jak to mohlo dopadnót!? Kdo sósedum kozu vydojí? Na střeše u dámskéch kabinek na kópálku sme sedávali. Před rorátama kosočtverce na kostelní vrata malovali. Byli sme hovada blbý, hovádka Boží tenkrát. Těšanský. Z vajglů jedinó společnó cigaretu, dýmku míru.

  Ale ty slepice budu muset zaříznót, jak nenesó. A dyby jen to. To, co snesó, aji rozglobó. Naučily se na vlastní véce. Šak moja mama říkala: na vlastní? Takový musíš. Jim to zachutnalo. Je nevodnaučíš. Takový musíš zabit.

  Co bych ti dal… Nérači bych… Teho nechal. Promiň. Sem se nějak. Vorosil nebo co. Asi rýma. Je mně to celý líto. Proč sem tu byl, proč tu sem, eště? Ať si globó, šak – kemu ty vajíčka. Kemu med? Pro koho sem sázel jabka? Kluci tak – ukradnót ten, magneťák. Na muziku, keré nerozumím. A vlastní nepřindó, tvoja mama už vůbec. Ani ty. Ty teda málo… A ty dámský kabinky při tom… Sem se málem zabil, dyž sem tam lezl… Ruku rozřízló… Mě vlastně vůbec nezajímaly…

  Tak tě tady mám – chlapi, podržte mě ho. A čtyři mě chytli za ruce, za nohy. Ty sviňo, sis mohl lenošit. Já musel študovat, mě to nebavilo. Tys byl furt ten slušné, aji jabka s´měl větší než u nás, aji slepice. Na kemeňu z lomu sis za války vydělal, potom odbojář, z koncentráku ses vrátil. Ty sviňo s čistéma rukama. Ale u nás ti je zašpiníme. Možná aji zlámeme. Jo, sme kamarádi – z lavice, z ulice. A teď poznáš ty kamarádský těšanský: A jak mě tak chlapi drželi, mlátil do mě pěstí v takový okovaný rukavici či co, úplně všude. I tam… Šak vím, že to máš rád, tak na! Až sem vomdlel. A probudil se, dyž: Jó, vo jednu cigaretu, to se s tebó zase rád podělím, aby sis příště nestěžoval, ty udavači: já šluka, ty šluka. Ale z druhýho konca! Vidíš ty jizvy… Ty mám od ňé doteď, od Edy Flodra.Vypálený.

  Poslali mě do Jáchymova. Ti povím: Němci, když chceli, abysme pracovali, dali nám aspoň nažrat. Sice jako prasatům, ale dali. Sice málo, ale dali.Tady bylo jenom bití místo žrádla. Nakonec sem dostal růž. Růži. Necháme tě chcípnout. Z vašich manželek a matek uděláme kurvy. A vás se zřeknou. I rodina. V tom snu, víš, v horečce. Tata: sósedovic kluk si chce šáhnót k nám přes plot pro jabko. Já su tehdá malé. Vemu ho bičíkem, až cukne. Přes ruku krvavé šlinc. Só chudí, pitomče. Kósni si sám: Dyk je to kyselý jak ščagel. Však. Só chudí, pitomče. Až budeš taky chudé, bude ti to sladký. Dé mu ho, a dé mu aji tyhle svý. A odpros. Proč, dyž kradl von? To né von, to hlad. Tata se mě objevil v tým snu a todle si povidá – jako že s mojó babičkó. A že jako nikdavá nevíme, kdo čí hříchy splácíme a k čemu je to dobrý. Ráno se probudím,spocené, růža praskla ven, na kavalcu plno hnisu aji krve, horečka povolila.

  Na elku, tam to bylo. Samý knězi, protistátní. Tady chcípnete, tady vás přeučíme na ty, budovatele. A to tak, že z vašich kostí. Aji pole pohnojíme. Nad bránó – Prací k svobodě. Kde sem to už jenom…? Na elku to bylo. Uranová ruda. Ten, smolinec. Těžké. A jak hřeje! A meleme ho. Všude plno takovýho těžkýho dusivýho dýmu. Že bys vykašlal aji pajšl ven. A v hubě akorát tu rozemletó rudu. Žrádla málo, že bys skalu kósal. No, dyž se nejaká kočka mezi baráky zaběhla… Nakonec sme už žrali aji myši.

  Byl tam jeden, že todle nevydrží. No úplné blázen, z hladu. Ucho si utrhl a začal jest. A že buď uteče nebo… Víš, co byl vězeňské vláček? To sme tak chodili z lágru na šichtu. Svázaný ruce, eště kolem pasu – a potom k sobě. A von, jako že zná fígl, jak se uvolnit. Že je jak lunt a protáhne se. A my abysme nejak zabavili stráž. Třeba spadli, pod nohy se jim zamotali, jako ne-ú-my-sl-ně. No, vymyšlený to měl dobře. Aji keříky že tam só, a dyž už bude za nima… Akorát by to nesměl vidět strážné z jeho strany.

  Jenomže. Jak sme padali. Sme ho nestihli. Povalit. Stráž. Jenom ty z druhý strany. Za nama. A to mu bylo platný… Kópil to. Do hlavy. Čisté průstřel. Lebky. A strážné – že mu dá ránu jistoty. Ale jak ležím vedle: Von déchá. Dyk to musí vidět aji. Aji stráž!? Lehnu na ňé. Aby fakt musel. Dyž tak. Aji mě. Vždyť je to člověk!

  Zacházeli s nama jako se zvířatama. A mama, tvoja mama – ani jednó nepřijela. To akorát ta moja. Babička, však víš. Ta kamkoli a pokaždý. Ale tvoja mama!? Zacházeli s nama jako se zvířatama. A nikde zastání. Sme slyšeli, co říkal ten… Esi to byl ministr nebo kdo… U nás žádné koncentrační tábory nejsou, to je bohapustá pomluva, nejsme nacistický, ale lidově demokratický stát, budující socialismus. To sme se teda nasmáli. Co jinýho sme taky mohli…. Pak odhalili to socia…, sionistický spiknutí ve straně.

  Tak když ho k nám pak odlifrovali, toho Kolšmída nebo jak, se mu řehnili už aji voni. Že jako néni v koncentráku, ale v ústavu. Nápravným. Výchovným. A že nám ho dávajó na převýchovu jako a ať se vo ňé dobře postaráme. Tak sem mu jich hned pár dal. Téch neexistujících. Ale chytli mě dva mukli, ten Zdeněk, básník, a pak ňáké Jura, taky spisovatel, ten ale až potom. Pré je to dokonce ňáké fon, říkali v televizi. No vidíš, s kem sem seděl a lóskal tu, rudu. Tak pré – ty dva na mě: Honzíčku, ses unáhlil. Když nevodpustíš, užereš se. Tohle tě zabije dřív než uran. Když nevodpustíš. Hele, ňák málo věříš. Tohle, tak tohle nech Pánubohu. Kolšmíd? Však vidíš, už je taky mezi náma, teď už ví.

  Jo, Zdenál, s tým bévala junda. Aji v mrazu na cimře. Pré se budem vohřívat uranem. Nebo aspoň čistým svědomím. A kdo ho nemá, teda vztekem. S tým holičem ještě – jednoho zavřeli za keťasinu, tak nás stříhal. No, hlavně ale mlel ten uran. Ruce měl vod takovýho bílýho popela. Zažranýho hluboko do kůže. Pré je z teho ta, rakovina. Holič. Rak. Teda holič u raka. No, až nám vlasy z teho záření dočista vypadajó, pak pré mu nic jinýho nezbyde, než – dovopravdy. A pré: Honzo, ty se nesměé, ať nedostaneš růžu aji podruhý. Pré vo tom jednó napíše, řikal Zdenál. Nevíš, esi?

  Dom sem se vrátil z holó řiťó, hubeňéší než po válce. Ale barák byl na mamu – a jí ho nechali. Měl sem kde bydlet, do lomu už nikdo nechtěl jít dělat. A mě, co jinýho zbévalo? To až teď, až teď se mám dobře, dyž mě vyplatili. Za ten vodboj. Jaké já su ale bojovník? Nigdavá sem nestřílel, nikoho nezabil, letáky netiskl, nic nevorganizoval. Akorát to na mě vždycky spadlo. Že sem si to nenechal s tým Edó pro sebe. A co, von by si mě sténě našel. Nejaké básník pré napsal: a nemůžeme odpustit, kterým jsme ublížili. Nebude to nakonec vod tebe? Ale ty seš přece ten hyste… hysto… aero… Jo, archeolog. Historik. No, máš to pěkný. Nevím sice, co to znamená… V múzeu jako? Dějiny skómat? A proč? Dyžuš byly. Aby se nezapomnělo!?? A víš, že mně to vodškodnění spósta lidí závidí!? …kluci už mně zase lezli do skříně. Ale mám to skovaný. Dobře skovaný.

  No já teda nevím, k čemu ti todleto celý bude. Jaký že poučení. Pro keho!? Copak já su hrdina. Havel nejaké? Nebo ten druhé, pěkně voblíkané, ten – Klauz? Eště tak o slepicách nebo včelách dybys chtěl povědět. Nebo o práci v lomu, však sem tam dělal aji po důchodě. Jak odstřelit. Kolik máš času. To máš jiný: dyž je vlhko a v letě za sucha. Šňůra jinak hoří. Ale můžeš aji eletrikó. Přes roznětku. Jo, kolika už to prsty, nekemu ruku. A já… Ukazovák, prostředník. Poslední dva články. Mně to namlelo. Do uranu. Moc, moc jich to zabilo.

  Z matek a manželek vám kurvy naděláme, vaše děti vás budou nenávidět. Né, to se jim nepovedlo. Ale co udělali s nama? S nama, se všema! Vopravdu sem temu Kolšmídovi…? Nebo sem ho nechal, protože mě to mukli řekli? A drželi mě ruce. Že bych musel nédřív je, abych mohl jeho. Boží mlény pré meló. Ale jo, Flodr už je pod drnem. A já su eště tady. Ale pro keho? Proč? Meló, ale pomalu. To von umíral na rakovinu, né já. Tým stekem. Že sem se vrátil, že žiju. Barák mě zvostal. A von? Dotáh to nakonec na po-li-caj-ta. Ani na tajnýho né. Vobyčejnýho. Z kerýho maj lidi prdel, ponivač se ho trochu bojí. Ale hlavně ho nenávidí. Smijó se mu. Maj z něho prdel jak přes celé měsíc. A přectav si, že se mnó chtěl před smrtí hovořit, ten soudruh!

 Ty kluci, ach ty kluci! …někdy si řikám, esli mně může všecko todle bét vodpuštěný. Esi je vopravdu ta milost silňéší než spravedlnost. Kdoví, zda sem to šecko trpěl bez viny. Né té sódní. Snad pro ty dva, ty dva, co sem možná zachránil (vlastně to bylo moje, né jejich, štěstí). Jesli je mně nečeho líto? Že su sám. Už nezvládnu hospodářství. Ty stromy, co sem sadil, pro koho dorostó? Kdo to veme po mně? Moh sem žít jinak? Co když sem nakonec nebyl já tak blbé. A Eda ten chytré. Dyž skončil jako vobyčéné policajt. Dybych se líp učil. A prácu dělal jinó. Mysíš, že by sem tvoja mama došla častěji? Dyby věděla, kolik sem teď dostal od státu?  Ale čeho je mně névíc líto. Esi nečemu říkat hřích. Prý jsou ty podmíněné hříchy těla. O tech s tebó nechcu. To pan falář. Ale só taky ta temná… Stíny duše. Nebo jak…? Čeho je mně névíc líto? Že dyž ten hajzl, ta svině Flodr, ten můj Eda dyž mě k sobě volal do špitálu, že jako umírá a chce se vomluvit a … a.… a prosit vo to, vo vodpuštění – možná – – – Tak já sem nepřišel. Až na druhé den. To už sem ho neviděl. Jen bílé hadr přes celó postel, přes celý tělo. Víšku, jen ten blbé bílé hadr.

III.

Kráty. Samota zapadaná v lesích. Krucifix jako maják. Oči svítící do tmy. Ale ne, nebudu si hrát na básníka. Byly to odrazy reflektorů. A rolničky? Střechýly padající na brzdící auta. Kolem závěje sněhu. Brzy přijdou Vánoce. „Přece tady nebudete stát, byste zmrznul. Dáte si polívku. A rum? Nebo svařák? A kafe. Tak pojďte dovnitř. Ať se ohřejete.“ Je mi trapně a nejdradši bych se ztratil. Spousta neznámých lidí, prý umělci. A jediného známého znám sotva pár hodin. Neznámých? Mnohé jsem už jistě viděl. V televizi. Tak rum i svařák!

Pití a teplo udělaly své. Pomalu jsem roztával. A rychle začal pít a mluvit více, než jsem zvyklý. „Mladý muži, to, jak jste nám podal tu keltskou princeznu, ehm, královnu… No dobře, dámu z lepší společnosti. Ty ozdoby. A vy fakt poznáte i to, čím se jako líčila? A ty ozdoby! Vy musíte být básníkem!“ A mám to. Nejradši bych se neviděl. Bohužel jenom do dalšího panáka. „A dáte si s náma taky husičku!?!“

Taky? Tady? Vždyť sem nepatřím. Ve stodole výstava nějaká, obrazy, sochy, objekty. Některé z nich se náramně podobají nedávno vykopaným šperkům; o nichž jsem před chvílí promlouval v kuchyni, kde jinak básníci do svařáku a do grogu prskají své veršíky. A v obývacím pokoji zatím vrže kanape pod desítí dvanácti posluchači překvapivě dobře temperovaného pianina (jinak ovšem podobného spíše jedné z bytelných skříní stojících podél zdí co hráz proti mrazu). A v sýpce nad stodolou, vlastně na poněkud už zavánějícím seně, improvizují herci zdřevěnělí mrazem comedii della arte. Chyby se stávají součástí programu: včetně rušících, totiž doplňujících dětí, štěňátek, přeživších husí. „Nedáte si se mnou šampíčko? Vás už jsem někde viděla. Vy musíte být ten, hé-rec!“

Velký kámen v pozdně románské zdi dole v Palladiu. Vpravo dole, naproti knihkupectví. Tam jsem konečně podepsán. Když to celý otvírali. Štětečkem jsem ovíval, hubu otvíral. Rovnou do kamery. To bylo ještě před tím vejbuchem, zpíval kdysi kdosi. To bylo ještě před mým rozvodem. Praha? Obchoďáky, kavárny, divadla, celebrity? Pánové a dámy, hlavně se tam staví. A bourá. A kope. Římské mince v laténském hrobě! A vy jste první, kdo je drží v ruce – po dvou tisíciletích!! Křížek na krku ženy chudého slovanského pohřbu. Podle zlomků keramiky: z osmého století. A vy se nemusíte ptát: Jak je to možné? Můžete jen nádherně žasnout – protože: ten křížek je, zdá se, z hodně ryzího zlata. A pak a navíc: Václavova rotunda! Ta Václavova rotunda, i s původní dlažbou.

„Mladý muži! Vy máte do tváře vepsán takový zvláštní, hluboký smutek. Jako byste padal dolů časem. A přinášel odsud svědectví. Znamení. Ale jejich a naše řeč jsou tolik jiné. Takže, chcete-li svědčit, musíte být hudebníkem!? Dáte si s námi zákuseček…?“ Naštěstí je to suchý jak hadr na podlahu třetího dne na topení. Tak nejen nemusím, tak dokonce nemohu mluvit. Protože já nesmím zpívat už ani v kostele. Což o to, rozvedený katolík!? – však to máme v katechismu: hřích nenávidět, hříšníka milovat. Ale čistý tón že nevydám! Někdy se bojím, že dokonce už ani v řeči…

To jsem se napil, najedl, namluvil. A na matracích rozestlaných na podlaze měl potom pocit, že se ty voňavý a vdaný paničky na mě netisknou jenom proto, že je tu málo místa, zima – nebo ze soucitu. Že možná jenom dělají, že spí. A já musím taky předstírat, protože jinak… Protože jinak bych je urazil. Předstírat náhodné dotyky, předstírat spánek. A po probuzení: že o ničem nevím. Krásné ráno, požehnané svátky! Těšilo mě; a zase někdy někde… Až budete v Praze, dejte vědět!

Jak moc jsem byl tehdy Petrovi vděčný, že mě tam vzal. Přesně tohle jsem potřeboval. Když jsem se po rozvodu („Tys nic nepochopil, nepoznal? Že už někoho mám!?“ – „Ne, miláčku, nepoznal. Máme teď moc práce. Na Vyšehradě se našel – raně románskej kostel.“ – „Tak se pak nediv. Jo, kdybys nebyl takovej vůl, dávno se pakuješ sám.“) vracel zpátky: z Prahy domů, do Těšan. K mámě a babičce. Do muzea. Domů? Opravdu domů?

Kde už bylo všechno jiné, můj pokoj přestavěný, ulice vedly jinudy pod jinými jmény, obchody… Vyjezené? Protože vybydlené, to ne. Nové obchody do noci otevřené. Sídliště zbourané a zase vystavěné. Ale přece jen: Jsem jejich, máma a babička ještě žijí. Jsem pro ně taková vzácná a chráněná štěnice. Kdyby to tak šlo: zmáčknout! Kdyby se nikdo nedíval! Jenomže takhle: nezbývá, než obdivovat barvy a tvary; dělat, že nemačkáme, to my hladíme, jenom hladíme.

Básníka Petra jsem potkal cestou z Prahy, ve vlaku: „Mladej, tobě ulítly včely? Takhle pozdě? To ti zmrznou! Kdy že to nastupuješ? V lednu? Druhýho. Hele, a nechceš se zastavit, trochu vohřát, se tam scházíme, umělci známý i neznámý, všecko jedno. Vždycky před Svátkama. Co že to seš? Archeo… Ptéryx? Tak jinej pták!?

Podívej, já jsem taky pěknej ptáček, celej život dělám těmahle rukama, topím, v kotelně. A zatápím: fejetonama, básničkama. Né, do kotle je nehážu, to né. Jako že seru lidi, občas. Manželku a děcka teda pořád. Jsem takovej darebák. Protože peníze poctivě vydělaný vydávám za obrázky a knížky. Protože místo abych na baráku dělal, píšu si v cimře. A když mi to nechtěj vydat, udělám to za svý. Tam u nás nahoře v Krabatině je zima. Žena by chtěla kožich. Ústřední topení. A zateplenou střechu. Ale už si zvykla. Už si zvykli. Protože teď mě aji do kulturní komise zvolili.“

Jak jsem byl rád, když mne tenkrát zatáhl na Kráty a potom k sobě do podkroví. Do svého království. I tady bylo trochu zima… Toho vína, co jsme potom spolu vypili! Cožpak počty, ty by mi šly. Pokud se netýkají ovoce. Ale poezie!? Machar měl přece jenom pravdu: Cožpak břízy mohou běhat – jako v té Hálkově básni? Jak to vůbec může někoho napadnout? A jak vůbec taková básnička vzniká? A proč si s básníkem pletou zrovna mne. Kvůli té jedné ženské? Tak jsem se Petra, to už jsem mu tykal, chtěl zeptat; jak to děláš, když – píšeš. Vlastně: Než píšeš?

Jenomže na tohle nepřišla řeč. Jenom na samé zbytečnosti. Že když něco dělám, dokonce pro bližního, nemám čekat potlesk. Stačí, když z toho mám radost. Já. To že je důležitý. A aby byla, mám to dělat pořádně. I kdyby šlo jenom o to, rozfajrovat kotel. Ponivač by taky mohl bouchnout, že jo. Dva chlapy to u nich roztrhalo. „To by mě zajímalo, kam se poděli. Protože některý kusy jsme, a bylo to u nás v kotelně, nenašli.“ A že umělec neznamená ještě svatej. Protože, když byl Petr malej, měli tam u nich falářa, co taky psal básničky. Špatný básničky. O svatém Václavu a svaté Máří. Špatné a oblíbené. A míval prý i tuze dlouhá kázání. „Ten nám umyl pajšl z obou stran!“ Táhlá a strmá jak údolí Doubravy, která zrovna teče kolem. Jenomže chlapi při nich odcházeli na cigára a ženský se klepaly, že jim vystydne kopračka. „A pak ho klepla. Josefka. Na lavičce v parku. Před kostelem. Do týdne tu byl novej velebníček. A synovec toho starýho, nějakej Postík, sochař až z Prahy. Mohl bys ho…? Tak ne. Zkrátka sochař z Prahy. A vůbec to nepoznal: ty blbý svatý kýče vodkázal do muzea; a – kázání – spálil. Všecko na jedný velký hromadě. Jak ten, Koniáš. Říkal jsem mu: Bych to vydal, klidně za svý. – Blázníte? Leda pro vostudu! – Umělec? Prej byl taky katolík.“

„To je nádherné vobrázek. Zajímavý barvy. Pro mě – symbol teho, vosamění. Strom a člověk o sebe opřeni, do sebe zapření. Kolem ticho, temnící sníh.“ – Moje interpretace Petra zaujala: „Ty ženský měly pravdu. Pak, že nejsi básník. Prvního ledna ráno, sem mu stál modelem. Trochu jsme to předtím přehnali. Brzo ráno. Tak jsem se zapřel. Prý, že musí naklonit i strom, aby to, jako v rámci perspektivy, aby to vyrovnal. Byla sviňská zima. Osamění? U nás se teda chlastá fest, tak nikde nikdo kromě nás… Poněvadž ten blboun nepije. A prý: aby chytl šajn. Že se teda v zámeckém parku sejdeme. Už za rozbřesku. Ta barva? To asi to víno ze mě. Ale jinak ji měl rád, tu jeho barvu. Nějakej Pérák.“

Tak jsem se dozvěděl o druhém z darebáků horského městečka. Bydlel v polorozpadlém domku uprostřed náměstí, takže byl leda pro ostudu. Nepracoval, jenom maloval. A provokoval. Ráno prý si přivstal: „Do práce? Tak do práce? No šup, šup, honem. Ať nám vyděláte na dávky!“ Přes hubu prý dostal jenom dvakrát. Teda, podruhý pendrekem. Protože míval ještě jeden zvláštní zvyk. Vždy při úplňku se vysral před četnickou stanicí. Ať bylo léto nebo mráz: hovno jako cep. Jenomže měl, filuta, papíry na hlavu. Když teda dostal tu rychtu… Zkrátka: začal si stěžovat. A nakonec vysoudil pořádnou pálku! Takže si užíval? No, jak se to vezme. Tři čtyři roky vydržel klidně o chlebu a vodě, pátým letěl první třídou do Egypta. „Ale ty obrázky odsud jsou takový divný. Ne fialový. Do ruda, nebo až ohnivý. Chlapec vyzývá býka.“ – ukázal Petr na další z pláten. Jako by ho zčerstva vytáhl z pece. Člověk by se o ně mohl spálit. Napadlo mne. A taky – proč jde na toho býka: zezadu?

Na malíře Péráka jsem se docela těšil. Petr mne při každé z návštěv zásoboval novými a novými plátny. Ta egyptská ovšem… Plná symbolů, které jsem neuměl nebo raději ani nechtěl přečíst. Občas jsem měl pocit, že jsem se s některým už setkal, kdysi, při vykopávkách. Jenomže s Pérákem se to mělo tak: Někdy neměl náladu, protože maloval. Jindy proto, že mu malování nešlo a čekal na nápad. Potřetí chtěl vidět jenom Petra. Většinou proto, aby mu nakoupil. Nejlíp za svoje. A všechno donesl, protože: Ráno zase křičel na lidi. Pak už neměl ani sílu (to víte, o chlebu a vodě?!). A byl čím dál víc nemocný…

„Šéfe, tak jsem vám to přines.“ – ohlásil jsem se nadřízenému. Když orální historie, tak… „Tak vytáhni augle z ryngle, glocnu z prdele a začni myslet tým správným koncem!“ – přivítal mne a strýčkovu zpověď Dronte. „Tohle sis moh dovolit leda v devadesátým. Za prvý: Néni to spisovný. Za druhý: Néni to podle fóršriftu. Za další“ (prozradil problémy s matematikou): „ředitelem su tady já – a musím poslouchat starostu. A radní. A ještě: byl jsem starostou a chcu byt starostou. A brzo budó volby. Takže musím naslouchat temu, veřejnýmu mínění, hlasu voličstva.“ (Prozradil své ambice.) „Ani kdybych to přepsal?“ (Bylo mi líto nejen mé zbytečné práce.) V kanceláři se najednou udělalo bezvětří; přestože byla všechna okna dokořán. Horko a ticho. Až na umrlčí hodinky ve starých pendlovkách. Hlas voličstva tedy potřeboval pět hlubokých nadechnutí, než spustil (Už jste někomu vlídně a mírně vysvětlili, že, než jej popravíte, zbavíte ho nehtů, vlasů a ohanbí?): „Višane, dybys nebyl taky Těšaňák, tak.“ (A kdybyste měl někoho na moje místo; pomyslel jsem si.) „Višane, co teď lidi zajímá: Příjezd první parní mašiny do Těšan.“ (To abych hledal pamětníky na spiritistické seanci? – Vždyť je tomu stopadesát let!) „Nebo, to, klady a hlavně zápory… vlastně zápory i klady socialistické výstavby: Jak se bydlelo a jak se bydlí na sídlišti. Nebo, jak to dávali v televizi: Pedro – žvýkačka mého dětství! Na to se zepté. K temu bysme mohli udělat aji výstavu. Vole.“

A to jsem se kdysi měl za býka. Po jistých zkušenostech však takového příměru raději napoužívám. Pak se ke mně naklonil, jako bych byl dcerou čerstvě zavražděného císaře – jako že to se mnou myslí dobře, ale vražda panny přináší městu neštěstí, takže je potřeba ji ještě předtím… „A jestli máš pocit, že se tvýmu strejdovi děje křivda. Zajdi za starostou. Třeba by ho mohl navrhnout na… Na něco. Prezidentovi.“ (Asi tušil, jak by potom klesly starostovy volební preference.) „Ale ten papír, radím ti dobře, to všechno spal.“

„Víšku, tak co máš zase za jobovku!?“ – přivítal mne Petr tentokrát. „Strýček… Umřel. Ani jsem mu nestihl. Ani jsem nestihl…“ „Ani Péráka jsi nestihl. Už to taky má za sebou. To ti byla švanda. Né smrt. Umíral asi dlouho a sám, našli ho pátej den. Pak ho nikdo nechtěl nýst, ponivač. A v kostele… No, že prej byl ten… A do kostela nechodil. Ale když je jednou pokřtěnej!? A teď ta švanda, to si poslechni. Odkázal obrazy městu. Taky barák. Ale barák jenom, když ho vystaví – a když bude mít svý náměstí. A mně vodkázal, ti povím, jednu úplně novou bundu. Takže: barák plesnivej jak stará Mráčková. Jenomže parcela na náměstí!?! Víš, jakou má cenu. A obrazy? – prej: Takový mazanice! A prasárny některý. Jim říkám: hlavně ty prasárny! – A proč? – No, jsem v tý komisi, kulturní. Takže byly i prasárny. Na výstavě. A to mě poser! – Ale to si poslechni: Máme Havlovo náměstí. Teda vlastně Pérákovo. Víš kde? Aby nikoho neurazili: Je to dvorek ve fabrice!!! Dvorek ve fabrice… A na tu výstavu; bylo to v novinách. Narvaný po střechu. Lidi až z Prahy. Skoro samý chlapy. Taky ten, básník, z Bítova. Sanskrt. Ten kastelán. Rozhlas, televize. A kdyby jedna! A jak jdu v tý Pérákově bundě, nášivky takový na ní byly, takový symboly: A vám se líbí starší muži, neskočíme na pokoj na skleničku!?“

No vypili jsme toho požehnaně, tenkrát. Na strejdu i na Péráka. Aby se jim dobře spalo. A taky na ten nápad. Náměstí? – stačila by ulice. Když už je po smrti. Půjdu za starostou. Když mu řeknu, že by možná přijela i televize?

„Víšku, my tě tady přece známe odmala. A máme rádi. Teď, když ses vrátil… Mamu znám, babičku. Tvýho tatu sem… Víš, kdyby třeba deska pamětní, taková malá, aby nebyla moc vidět. A žádnou publicitu. Ale ulici? To bys musel podat návrh oficiální. Muselo by to projít radou. Ale máme plno – na roky dopředu. Jaká spravedlnost? Peníze dostal, tak co bys ještě chtěl? Si myslím, že jsem měl čuch, když jsem svý mámě říkal, byly s tvojí kolegyní ve špitále jako… Teď nám ji chtějí zavřít, nemocnicu, to je problém. A lidi jsou naštvaný a ty je chceš ještě víc rozeštvat. Tak možná… Kdybys tu desku, na vlastní náklady? Copak za války, to by se ještě dalo. Za války ještě jo. To odboj byl. Ale pak: víš, že se to zase obrací? Já tě úplně chápu, ale musíme opatrně. Jako v porculánu. Abysme nenasrali lidi. Voliče. Ale kdyby i todle… Znals Crnu, teho učitela? Žes ho dycky vídal, jak po večerech datluje? Vždyť, byl z nélepčích. A víš, proč neučil u nás, ale přes kopec? A přes další kopec vedl ten, modelářské króžek? A neříkali taky vaši, že k němu nesmíš? Nesmíš sám!?! Už víš, proč měl Crna tak rád děcka, kluky hlavně? A tvůj stréda!? Takže ani tu desku…“

(A tak jsem se smál. Smál tak, až jsem se za břicho popadal, za stůl i za starostu. Smál, že málem utekl lev, i s oprátkou erbu, z radnice mezi lidi. Smál, že se rozpukly zdi až dolů, do sklepa – kdysi mučírny místních nezvedenců. Smál – a jistě tím všem připomněl, že zase až tak docela jejich nejsem, protože jsem: přišel z Prahy…? Smál, neboť jsem si vzpomněl na jedno malé náměstíčko kdesi, jak tam vyprávějí – onen, že neví, a tento, protože ví – o tom, že bylo pojmenováno po hrdinovi prvorepublikových komiksů, protektorátních pověstí a poválečných kreslených filmů. Ale vůbec nejvíc jsem se smál, když jsem si uvědomil, kterak je zapotřebí obnovit alespoň jediný ze zvyků zemřelého malíře. A přestal jsem náhle a bez dechu mlčky utíkal pak ze schodů, když jsem si uvědomil nejen, jak nahlas a před kým že se směju, ale že mi ke všemu ještě schází Pérákova odvaha.  Abych se o úplňku zjevil před radnicí. A především, především ta,  „ouřední vejbava“. Zatím.)

Kde zůstal rozum. Čí je pravda? Pro koho odpuštění? Dívám se na černá písmenka uprostřed velké bílé plochy. Jako tenkrát, cestou na Kráty. Větve a sníh. Ale není střechy, která by zadržela, ani lesa, který by nasákl a vydal. Jako by řečné bylo potrhaným sítem, jímž mnoho, velmi mnoho propadává. Do nikam? Pamětí. Kdepak výklad! Kdepak příběhy?! Vždyť to už i věci se rozpadají. Včera jsem šel kolem strýčkova domku, klíč mám. Vystoupat. Nahlédnout ještě jednou, ještě jednou do podkroví. A půjčit si, napořád, jeho madonku. Nebo taky růženec? Napořád…? …nebo spíš pro ten pohled dolů, na městečko. Ale zrovna bourali. Hádejte, komu nakonec strýc odkázal dům i s parcelou!?

A když jsem to potom všechno vyprávěl a četl babičce, je stará a hodně ví i prožila, když jsem jí všechno vyklopil jak hrnec s mincemi, aby mi určila ražbu… „Víšku, co nám to děláš!? Ta vostuda na obci. Chceš, by nás tady nikdo nezdravil? Copak se takový věci píšó aji řikajó? Dyk my tady s tema lidma žijem, aji budeme. S tým rybízem? Proč ti asi tak chutnal!? Víšánku, seš vůl. Seš chytré jak pučtok a blbé jak daleko vidíš. Kam si mysíš, že to Páčková po tém zahrabala!?!“