Já, technická knihovna
Devátý díl Město-já-stavení.
Devátý díl Město-já-stavení.
Dovolte mi, abych se představila. Jsem knihovna. Ale ne ta, která se měla vzdouvat nad Letnou jako pohozený šál s puntíky. Jako oko Kaplického vykukující nad hradbou stromů. Jako futuristický kopec na travnaté placce. Jsem technická knihovna. Přístupná, prostupná a přehledná. Miluji řád a pořádek. Technické parametry a měřitelné objekty. Čísla. Mám šest nadzemních podlaží, čtyři vstupy, tři podzemní patra, jednu kavárnu, jednu noční studovnu, jeden přednáškový sál a jednu galerii. Můj pas má dvě stě šedesát tři metrů a vysoká jsem dvacet jedna metrů. Každý kalný plátek skla mé hebké fasády váží pětatřicet kilo. Občas mi nějaký spadne. S takovou lehkostí, s jakou padá okvětní list.
Také jako list visím na stonku osy Engelova plánu z dvacátých let dvacátého století (čísla!). Vracím se k myšlence bloků, i přes to, že už byla narušena ostrým hřebenem jedné z fakult. Urbanistické záměry často zůstanou nedokončené, a místo nich přijdou další, které opět nebudou dokončeny. To je ale osud velkolepých plánů. A tak nakonec ani grandiózně naplánovaná osa nemá zamýšlené vyústění, jen nízké bledé čelo stavební fakulty.
Co se týká vztahu s okolními fakultami, snažím se o maximální nestrannost. Nechci se k nikomu otáčet zády, a proto nemám žádná záda. Kde nejsou záda, nemůže být ani jejich opak. Nemám tvář, orientaci ani hlavní vstup. Mezi stavební, elektrotechnickou a strojní fakultou jsem jako průsvitné želé. Podle úhlu pohledu měním svou oblost. K nikomu netíhnu, mým těžištěm jsou knihy. Představte si váhu jednoho a půl milionu knih. Je to jako černá díra. Padá do mě všechno, co se ocitne v mé blízkosti. Čas se ve mně ztrácí. Je relativní. Jsem vytržená z tempa města. Stojím mimo něj, obrácená ke svému středu, do sebe, do svého čtoucího ticha.
Zatímco Projektil míří na můj střed, protékají mnou barevné plochy lité podlahy, kopírující technickou mapu průhybů stropních konstrukcí. Prochází mnou ostrovtip kreseb, pohybující se po betonových zdech hlavního prostranství. Je ve mně škála míst, odpovídající různorodé potřebě soukromí a klidu. Jsem jako pomalý záliv, korunovaný světlem proskleného zastřešení.
Jsem technická, jsem vždy o krok napřed. Blíží se doba udržitelné architektury? Mám právě takový tvar, aby měl můj objem co nejmenší povrch a nedocházelo ke zbytečným tepelným ztrátám. Je topení a klimatizace energeticky náročná? Moje betonová konstrukce umí přes noc hromadit teplo nebo chlad a přes den ho sálá do prostoru. Žijeme čím dál tím více ponořeni do digitálního světa? Moje fasáda z opakujících se skleněných tvarovek se snadno může stát součástí simulaker, předobrazu virtuálního světa, ve kterém nevíš, co je skutečné, a co je nápodoba. Rozdíl mezi originálem a kopií je smazáván. Dost možná, že jsem jen odrazem. Možná se dokážu lomit a opakovat donekonečna. Jsem čárovým kódem. Třeba nejsem fyzickou stavbou, ale obrazem. Třeba jen hmotně vypadám, zatímco jsem ve skutečnosti tímto: Sj76fKO32Gkwp31nma8R0
I prázdnota těhotná vlastním je pojmem. Němou do ran sype sůl jak do krmelce (nic-aby-něco-přece-znamenalo) – na čekanou. Hou – hou!
Záhadou zůstává, proč má lidský hlas schopnost stát se tolika způsoby neskutečnem a proč si naše dámy z tolika způsobů vybraly pravě tenhle.
Skutek vskutku utek. Kdo mu pomohl přes plůtek? Inu, celé nádvorní zoo, začal to Mistr Nepraš, když nenápadně otevřel dvířka. Ve skutečné králíkárně, nikoli ve vznikajícím sousoší. Dalo by se říci, že Mistr Nepraš vytáhl králíka z králíkárny jako kouzelník z klobouku.