Bohorovné horory jsou uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka -Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.

Zrozený v obojetných jsem číslicích

(9. 9. 66)

Verum, sine mendacio,certum
et verissimum: Quod est inferius est sicut quod est superius, et quod est superius est sicut quod est inferius, ad perpetranda
miracula rei unius.
Chrysogonus Polydorus

Je co dole – to nahoře je! Takto počal mě zas tento čas – pohozený navrch prach ve smaragdových útrobách (víš-kýho-víra)? Vespod milosrdná má hniloba – nevěrné je místo každé (ví-ko-rak-ví-výš)!

Ticho má choti (mistr-rovná-se-smrti). Chichi chacha! Proud těch prohlubní směřuje do nadoblačných hlín. Jupí! Blány hrobu z bláta barví do ruda se (na-sebe-svá-nebesa). Živá převržena zní tak mužně v zemi (tvá-d-n-a)!

Činely čelem (střet-tím-středem) – bojištěm mých příštích štítících se stvoření. Tváří v tvář vřava třeskutá tohoto kovového sotva všehomíra. Napříč všech tajemství (ční-trus-amen-rovná-se-menstruační) – ve zbroji. Břink!

Protože krvelačně že živiti se nesmrtelnými potvrzuje konečný pouze exitus vlastní existence. Pitevní ty porody všech vzkříšení plodových vod vniveč. Sápám se sám na sebe. Takový absolutní jenom potápěč. Na ex!

Olovo marných těch slov závaží – co vzít na onen svět s sebou si? A netrousit samo sebou halucinací spoušť – pustit raději si žilou osvícení až na dno. Au!

Hle – kalný hlen těla ten kajícně tak se obrací v plen! Otěže třímá Onen jen – který nemá Pána (já-sám-snad-něco). Nemám stejně cenu! Lkám o sto šest – právě proč počet ten? Kuš!

I prázdnota těhotná vlastním je pojmem. Němou do ran sype sůl jak do krmelce (nic-aby-něco-přece-znamenalo) – na čekanou. Hou – hou!

Ač slza taková – oko ničí nestéká se na zteč! Čí řeč slinami se tříští tedy o útesy mého příštího zas tsunami? Neexistuje když pro mne žádný druhý břeh – jen bolest modlícími se bodláky zde. Jauvajs!

Jazyk zaklínám (AB-BA-TAB-BA-RI)! Chci zřící opustit svět tento vsedě vzpřímený (nepokořen-vleže-v-polštářích). Na márách – s prdelí plnou třísek příštích svých stvoření (peřin-bez-andělských-peříček)! Protože netykám si nikdy nahoře – ani dole – na společné té iluzorní umrlecké všeobecné pryčně s vámi – ani světem se – obracím hrob v sobě nesvůj věčně ,

Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci.

Smaragdová deska