Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

dnes něco o únavě.

Navedl mě na ni titulní rozhovor tohoto čísla Tvaru, který pořídila Simona Martínková Racková s Dorotou Ambrožovou, jež učinila tématem své nejnovější knihy nespavost. Je to ovšem specifický typ nespavosti, ten, který zažívá žena v mateřství; vzpomněl jsem si na Čechovovu brutální povídku Spát a spát! z roku 1888 o třináctileté služce, která celou noc kolébá dítě svých pánů, aby ho nakonec k ránu v napůl delirickém stavu udusila – a usnula šťastným spánkem. Spánková deprivace je příšerná věc a může vést k dalším příšerným věcem. „V první řadě to způsobí strašnou únavu,“ popisuje Ambrožová,

která je všeprostupující a nelze se jí nijak zbavit. Protože jediné, co potřebujete, je vyspat se, a ono to nejde. Způsobuje to velké zoufalství a bezmoc, protože člověk ví, že řešení jeho problému je ve spánku, a nedokáže s tím nic udělat.

Rozdíl mezi Čechovem a Ambrožovou je zřejmý: tato popisuje biologicky podmíněný proces, kdežto onen odhaluje systém. Dětskou práci, sociální nespravedlnost, redukci člověka na funkci v soustavě, která odebírá právo na základní lidskou potřebu.

Ale i Dorota Ambrožová mluví o jiné únavě, která je také systémová. O únavě literárního provozu: tlaku, který způsobuje ekonomická prekérnost, potřeba obhajovat svou existenci (dlouhodobě únavné je „vysvětlit veřejnosti a politikům, že investice do kultury je něco, co se vrací. Lze při tom argumentovat čísly, která jsou reálná. Když to porovnáme s jinými odvětvími, která tohle dělají systematicky už od revoluce, jasně vidíme, jak jsou jinde“) a snad i pocit, že literatura má ještě dnes mít nějakou relevanci, nést nějakou existenciální nebo společenskou váhu. Únavné je koneckonců klást si pořád tuhle otázku: Má, nebo nemá? A pokud ano, kterou z obou? Moc pěkně o tom píše Jiří Kratochvil v krátké, ale úderné glose na s. 13, nicméně zcela aktuálně jsem měl při sledování diskusí ohledně nominací do české reprezentace na letošní Frankfurt pocit, že nějakou určitě ještě ano: existuje totiž docela dost lidí, kterým není úplně jedno, jak se tato země v zahraničí prezentuje. Jenže část únavy literárního provozu nepochybně pramení z toho, že stát, kterému by mělo na zvyšování kulturní prestiže, diplomatickém a v posledku i ekonomickém efektu záležet, se k podpoře literatury staví momentálně všelijak.

Ale ani to není jen aktuální potíž, která by spadla z nebe. Únava z permanentní legitimizace tady naráží na cosi hlubšího – a o čem vlastně tak či onak mluví všichni výše zmínění: Literatura má reprezentovat společnost, která si však zároveň není jistá, k čemu literatura vlastně je. Doporučuji opět skvělý, emotivní, ale zcela přesný text Jakuba Hauberta v rubrice Nad knihou (s. 18), věnovaný knize Davida Graebera Práce na hovno. Graeber svým dnes již slavným termínem bullshit job myslel práci, která nepřináší žádnou hodnotu. V našem kontextu upozorním na jeden paradox, který (mi) bere dech: zatímco kultura má obhajovat svou existenci, náplní bullshit jobs je – předstírat relevanci. Když už nic jiného, snad jen proto je lepší být v té první skupině.

Abychom tedy skončili trochu radostněji. Po těch několika měsících nejistoty víme, že pro vás zvládneme uspořádat pár Večerů Tvaru. První proběhne už 9. června, kdy v úvodu zmíněná autorka rozhovoru, naše kolegyně Simona, bude uvádět knižní vydání všech svých tvarovských profilových rozhovorů, kterých za léta svého působení v naší redakci pořídila… inu, hodně, nechte se překvapit. A ve třetím červnovém týdnu se uvidíme na festivalu Knižní lázně v Mariánkách, kde představíme hned to příští tvarovské číslo, které bude site-specificky věnované Karlovarskému kraji. Protože lázně na únavu pomáhají jako máloco, ne že ne.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, rekonvalescenční čtení.