Nazval jsem tento text rekviem, ale ve skutečnosti nevím, jak na tom v přítomné době přípona -stvo/-ctvo je, jestli už jí není pomoci, nebo jestli se dá ještě zachránit. Myslím, že bychom jí měli pomoci přežít alespoň tím, že ji nebudeme používat v novém, znivelizovaném významu, který je jí vnucován, a budeme mluvit o spisovatelstvu jen v těch případech, kdy budeme mít na mysli spisovatelstvo, a ne spisovatelky a spisovatele.

Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.

Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.

Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo.