Co slyšíme, když se soustředíme na to, co nám svým tichým hláskem – jakým drobné morfologické zvířectvo jazykové krajiny obvykle mluví – říká přípona -stvo/-ctvo? Říká nám: mluvíme-li o úřednících, námořnících, ptácích a včelách, díváme se na společenství lidských nebo zvířecích bytostí, jež vstupuje do světa, účastní se všelijakých akcí ve světě, avšak mluvíme-li o úřednictvu, námořnictvu, ptactvu a včelstvu, máme na mysli společenství spíše uzavřené do sebe, vykonávající různé vnitřní aktivity. Přípona -stvo/-ctvo nám představuje množství, jež je jakousi potencialitou konání, dosud staženou do svých hranic. Mluvíme-li o úřednících, vidíme množství rozlišitelných postav, které jednají se stranami, jež přicházejí zvenčí, zatímco život úřednictva si představujeme ne v působení navenek, ale jaksi ve vnitřním oběhu – mluvíme-li o úřednictvu, máme na mysli spíše jakýsi málo diferencovaný oblak za zdmi šedivých budov, který se ozývá jen šumem rozhovorů o interních věcech úřadu, tichými zvuky kopírek a ještě tiššími zvuky kláves počítače. Námořníci se na palubě bitevní lodi vypravují do bitev, ale vojenské námořnictvo spíše sedí v podpalubí a čistí zbraně anebo obědvá. Nadto si úřednictvo a vojenské námořnictvo představujeme jako ne zcela oddělené od nástrojů, které používá, úředníky od psacích stolů, papírů a počítačů, námořníky od lodních děl; podobně třeba letectvo kromě pilotů tak nějak zahrnuje i jejich letadla. Páni jednají blahosklonně nebo arogantně se svými poddanými, ale panstvo sedí kolem dlouhých stolů na svých sídlech, hoduje a ozývá se hlukem všech těch zvuků feudálních hostin, které známe z historických filmů. V lese slyšíme zpívat ptáky, na obloze vidíme jiné ptáky, kteří odlétají na jih, ale ptactvo je jakýmsi vzdušným goblénem, utkaným z poletování, třepetání křídel a švitoření. Včely vylétají shánět potravu, včelstvo je bzučící masou uvnitř úlu. (Nemají všechna -stva a -ctva v sobě něco z úlu a ptačího společenství?) A ještě jeden významový odstín nám přípona -stvo/-ctvo nabízí: svou mírnou archaičností je vhodná k různým ironickým a parodickým hrám („Kdy už se panstvo konečně uráčí přijít?“).

Je možné, dokonce pravděpodobné, že kdo se zaposlouchá do toho, co přípona -stvo/-ctvo při různých svých užitích říká, najde i jiné významy, bude ty, které jsem uslyšel já, korigovat nebo najde protipříklady. A je to tak dobře, takové debaty, spory a hry k podstatě živého jazykového smyslu patří. Starost o zachování živého smyslu slov má co do činění více s ekologií než s konzervatismem (alespoň já jsem se nikdy v životě za konzervativce nepovažoval) a převádět problém smyslu slov na záležitost boje konzervatismu s liberální emancipací (a zaujímat automaticky místa podle této hranice) by jej jen zatemňovalo. Živý jazyk není ani konzervativní, ani liberální, ani socialistický. Je jemný a hravý a odmítá regulaci zvnějšku. Literatura a poezie by měly být mimo jiné také ekologií jazyka, měly by chránit živý jazykový smysl před nivelizací, měly by dbát na to, aby se jazyk nestal pouhým prostředkem bez chuti a vůně, měly by se starat, aby byrokratický a technicistní jazyk byl držen ve svých mezích a aby ideologie z kterékoliv části politického spektra násilně nekolonizovala živou krajinu jazyka. Živý jazyk trpí násilím stejně, ať přichází zleva, nebo zprava.

Pokud se přípona -stvo/-ctvo vytrhne ze svého živého kontextu, očistí od všech významových odstínů, vydezinfikuje od jakékoliv vůně a chuti a promění v bezbarvý ideologický nástroj, ztratí svůj živý význam nejen v oblasti svého nového užití, ale v jakémkoliv užití a bude to už navždy. Je to nejenom, jako by z přírody vymizel jeden živočišný druh, je to něco ještě horšího: nezničili jsme jen jednu pěknou příponu s jedinečným významem, učinili jsme další krok směrem k všeobecné instrumentalizaci a umrtvení jazyka – když nezáleží na živém významu jedné přípony, proč by mělo záležet na smyslu jiných částí řeči? K proměnám a vůbec k inovacím v jazyce dochází, když se v každodenním používání jazyka pro ně zrodí potřeba – ale opravdu cítíme potřebu pro nové používání přípony, kterou se tu zabýváme, nebo se nám to jen někdo snaží namluvit?

Namítne se, že i takové formy, jako je generické maskulinum, vyjadřují určité dějinné pojetí světa, takové, které dnes po právu odmítáme. Ano, k povaze živého smyslu slov patří, že prosakuje dějinami společenství, sedimentuje do sebe dobré i špatné ze světů, kterými slova za svůj dlouhý život prošla. Je v pořádku, když se smysl slov proměňuje, proměny patří k jeho životu, násilný ideologický zásah je ale něco jiného než proměna smyslu, k níž dochází v jazykové zkušenosti. Tak zbourejme pyramidy a Versailles, protože vyjadřují ideologie, ve kterých dnes nenacházíme mnoho dobrého. Když od slova odřízneme jeho dějiny, které v sobě nese, neudrží si živý smysl, živé slovo se promění v mrtvý nástroj. Ideologická léčba slov s „nesprávnými“ významy nemůže skončit jinak, než že pacient zemře.

Příznačné je, že taková ideologická očista v mnoha případech vůbec není zapotřebí ani za předpokladu, že odmítáme používat generické maskulinum. Můžeme zcela jednoduše a dobře česky říci: „spisovatelky a spisovatelé“, „překladatelky a překladatelé“, „autorky a autoři“. Proč tedy i v těchto případech místo toho říkáme „spisovatelstvo“, „překladatelstvo“ a „autorstvo“? Protože chceme ukázat, jací jsme pašáci, jak umíme pěkně praštit kladivem do jemné tkáně jazyka. Něco podobného v posledních letech zažíváme s invazí hvězdiček (do prozaických a básnických děl, alespoň doufám, naštěstí prozatím ještě nepronikly). Když už se v případech, v nichž se dnes hvězdičky používají, cítí potřeba něco řešit, odedávna existuje, a to nejen v češtině, jemnější, typografickému okolí bližší řešení, totiž lomítko. Skromná šikmá čárka však není dostatečně nápadná, je třeba použít typograficky agresivní hvězdičku, která vyskakuje z textu už tím, že je tučná i v písmu, které není stínované. Bestia ideologiae chce v textu zanechat dobře viditelnou stopu svých drápů.

Nazval jsem tento text rekviem, ale ve skutečnosti nevím, jak na tom v přítomné době přípona -stvo/-ctvo je, jestli už jí není pomoci, nebo jestli se dá ještě zachránit. Myslím, že bychom jí měli pomoci přežít alespoň tím, že ji nebudeme používat v novém, znivelizovaném významu, který je jí vnucován, a budeme mluvit o spisovatelstvu jen v těch případech, kdy budeme mít na mysli spisovatelstvo, a ne spisovatelky a spisovatele. Nejde samozřejmě jen o jednu příponu. Jsme dnes na jedné straně svědky rozkvětu hravé, radostné a často vtipné jazykové kreativity mladých lidí, která je odpovědí na vývoj společnosti a techniky, rychle předstihující lexikon. K tvůrčím hrám se tu často používá angličtina a mám pocit, že leccos, co z toho vzešlo, by se líbilo i Pavlu Eisnerovi, který dokázal ocenit podobné hrátky s němčinou i jinými jazyky („Z paní hraběnky Desfoursové udělat herfonku Dešfurt – kdo z nás inteligentů by na to měl tvůrčí sílu?“). A na druhé straně jsme svědky zamračeného, upoceně mravokárného pedantství, prozatím přicházejícího zleva – ale možná se máme na co těšit po příštích volbách, soudě podle zprávy z loňského roku, podle níž ultrapravice pořádala v českém parlamentu seminář pod názvem „Potřebuje český jazyk právní ochranu“ (bez otazníku), na který sice nebyl přizván žádný český básník nebo renomovaný jazykovědec, ale zato národovecká paní ze slovenského ministerstva kultury.