Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře.

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.

Zábranského nápad opřít literární výpověď o myšlenkové šablony vyrůstající z intolerance, xenofobie, strachu a nevzdělanosti je nepochybně funkční, neboť čtenářů, které je toto schopno oslovit, není málo a státní vyznamenání od prezidenta by se mohlo také hodit.

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění.

Potíž je v tom, že nejeden spisovatel, ale, bohužel, i nejedna spisovatelka si mylně myslí, že základem umění a spisovatelské profese je vykecat se prostřednictvím ozdobných slov a zaumných příběhů z vlastních pocitů a názorů.

Ale ano, už jsem kdysi takové slovo ve spojení s nově vznikající literární tvorbou slyšel, přesněji slýchával, a to docela často…

O současné (české) literatuře je možné uvažovat různými způsoby. Například vypočítávat napsaná vynikající díla, množství vydaných a přeložených knih či poukazovat na ceny vydobyté znamenitými tvůrci. Je ovšem také možné hořekovat nad tím, čím by ta naše literaturu mohla být a čím není, případně nadávat autorům a kritikům, kteří za to mohou.

Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.

Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.

Za důležitější považuji poukázat na Kandou ignorovaný fakt, že můj text byl adekvátní reakcí na daný podnět, neboť tím, kdo pracoval s prvky nevážné komické nadsázky, byla už sama Olga Stehlíková, byť možná bezděčně.

…místo Pavel Janoušek je nutné psát Pavlo Janouško a místo Olga Stehlíková Olgo Stehlíko. A až se vžijí správná jména takových autorčat, jako byla Boženo Němco … či Kosmaso, bude konečně sexismus odstraněn

Potřebujeme totiž identifikaci. S něčím, co je nad námi, co tu bylo před námi a bude i po nás. A přiznejme si, že se neumíme identifikovat s celým lidstvem či s Evropou, nebo jen do jisté míry, takže chtě nechtě se většina z nás přinejmenším identifikuje (kromě tak základní hodnoty, jako je Sparta, Slávie či Baník) nejen se svým městem či krajem, ale i se zvláštní fikcí jménem národ, která se rodí někdy v předškolním věku.