Jenže to bylo už…
…před dvaceti, třiceti či čtyřiceti lety, zkrátka v dobách, kdy ještě přežívala představa, že umění je způsob, jak nahlédnout pod povrch život a světa kolem nás, a to nějak nově a jinak. V oněch dřevních dobách se totiž ještě diferencovalo mezi literaturou umělecky a společensky hodnotnou, která si zaslouží zůstat v paměti národa a společnosti, a tou, které se říkalo pokleslá, nízká či dokonce braková. Slovo kýč přitom mělo odlišit tvůrčí čin od řemesla, vyjádřit, že skutečná umělecká tvorba je výrazem osobitého tvůrčího cítění a myšlení, nikoliv schopnost ukájet triviální vkus.

Dokonce jsem tehdy pátral po tom, co to slovo vlastně konkrétně znamená… a pak mi došlo, že hodně a vlastně skoro nic. Náleží totiž k oněm výrazům, kterým každý bez problémů rozumí, ale jen do té doby, než jej někdo zeptá, jak by přesně definoval jeho „obsah“. Neboť komunikační funkcí tohoto slova není pojmenovávat předem danou a jasně ohraničenou realitu, nýbrž vyjádřit negativní postoj mluvčího k posuzovanému předmětu. Označím-li něco jako kýč, dávám najevo, že to považuji za něco kazového. Jako nástroj hodnotové dehonestace přitom takové označení zpravidla používáme ve dvou vzájemně propojených, nicméně i odlišných situacích.

Výchozí funkce…
…slova kýč je dána potřebou distancovat se od něčeho, „co se všem (a možná i mě) hrozně líbí“, a přece to není žádná hodnota. Pokud tedy tímto slovem označíte sádrového trpaslíka, obrázek hrajících si koťátek, vyšívané Hradčany při západu slunce či zpodobení Jeníka, an se u plotu chudé chýšky tulí k Marušce, dáváte tím zřetelně najevo, že vybočujete z defektního davu těch, kteří takovéto roztomilosti milují. Nemusíte přitom být nadšeným čtenářem Virginie Woolfové či Roberta Musila, nemusíte znát sochy Otto Gutfreunda, a dokonce ani nemusíte tušit, že někdo někdy vytvořil Černý čtverec na bílé ploše, a přece deklarujete svůj respekt k modernímu umění jako vyšší hodnotě, která není založena na efektní líbivosti.

Někde v pozadí tohoto postoje je jistota, že spontánní recepční zážitek je sice každému snadno dostupný, nicméně není totožný s obecnější představou umělecké hodnoty. Vzdělaný člověk je tradičně vychováván v nedůvěře k nekultivovanému vkusu většiny, ba i ke svému vlastnímu, a tudíž si uvědomuje, že ne všechno, co se mu v této chvíli líbí, musí být kvalitní. Bezprostřední recepční zážitek tudíž poměřuje představou umění jako vyššího úkolu, kterému bychom se  měli snažit dostát i tehdy, kdy to může být mimo naše recepční naladění či nad naše individuální schopnosti. Proto je také většina lidí jako kvalitní schopna přijmout také mnoho z toho, co je osobně nudí, nebaví, nezajímá – pokud je to sociálně prezentováno jako protipól kýče. Literatura je z tohoto pohledu vyšším typem umělecké komunikace, na níž jednotlivec osobně nemusí mít talent, a přesto ji respektuje.

Z toho pak organicky vyrůstá i druhá funkce slova kýč, totiž ony početné případy, kdy umělecká kritika hodnotově diferencuje mezi díly, která zjevně mají uměleckou ambici, a to na základě přesvědčení, že skutečné umění musí jít proti pokleslému vkusu většiny. Staví tedy proti sobě opravdovou tvorbu (vyrůstající z vnitřní potřeby autorského génia a schopnou vyjádřit něco nového, jiného, překvapivého a zvláštního, co rozšiřuje poznání světa kolem nás a jako takové zůstává v kontinuálně rozvíjené paměti lidstva či národa) a produkci řemeslně zručnou, která však uspokojuje jen okamžité emociální potřeby potenciálních adresátů.

Nahlédnuto z této perspektivy, stála by za napsání studie, možná kniha, která by analyzovala, co, kdy a kdo v české literatuře během posledního století prohlásil za kýč. (Například co chtěl Arnošt Dvořák říci, když v roce 1921 výrazem „skvělý kýč“ ocenil Čapkovo R.U.R.) Bylo by totiž dosti zajímavé systematicky vysledovat, co a kdy je a není vnímáno jako přílišné pochlebování čtenářům.

Pokud bych se někdy …
… vydal touto cestou, tak bych nepochybně narazil na druhou polovinu devadesátých let minulého století, kdy frekvence slova kýč, případně jeho funkčních zjevných i skrytých ekvivalentů, při hodnocení soudové literární produkce nebývale narostla. České myšlení o literatuře totiž tehdy začalo řešit stále zjevnější skutečnost, že literatura už není schopna si vybojovat náležitý sociální respekt. Řečeno jinak, objevilo problematiku společenské marginalizace literatury, s níž se vyrovnáváme dodnes, aniž bychom byli schopni naplno si uvědomit její rozsah a adekvátně se vyrovnat s jejími dopady na tvorbu nově vznikající, ale  i na recepci děl starších.

Literární devadesátky spoluutvářel žal nad tím, že literatura již nehraje tak důležitou společenskou roli, jaká jí náležela za socialismu, kdy Spisovatelé čeští, ať již Povolení či Zakázaní, byli Inženýry lidských duší, Vedoucími kulturními činiteli či Svědomím národa, ale také šok vyvolaný poznáním, že svoboda slova nemusí automaticky vygenerovat jen skvělá literární díla, ale také nadprodukci děl vyprázdněných, ať již si hrají na velké umění, nebo naopak sázejí na komerční prodejnost. S určitým zpožděním oproti zbytku západního světa jsme se tehdy museli vyrovnávat s vědomím, že kniha a literatura již nejsou žádná vzácnost, neboť je poměrně lehké zknižnit jakýkoli text. A výsledkem nově otevřených možností není kulturní ráj, nýbrž nadprodukce textů umocňovaná stále menším zájmem potenciálních čtenářů. Mimo  jiné i proto, že nemalá část z nich tehdy dostala příležitost objevovat (staro)nové kouzlo necenzurované populární četby tak, jak ji masově produkovalo zejména nakladatelství Ivo Železný či edice Harlequin.

Prvotní reakcí na tuto nezvyklou situaci bylo nastolit vysokou uměleckou normu a uhájit svébytnost literaturu před náporem pokleslé komerce. Český literární diskurz na sklonku devadesátých let tak charakterizuje vzdor kritiky vůči čtenářskému vkusu,  potřeba distancovat se od masy a udržet aristokratickou, elitní pozici Literatury, byť  i za tu cenu, že se zúží okruh jejích adresátů. V tehdy značně vlivné interpretaci skupiny kritiků okolo Kritické přílohy Revolver revue přitom toto vymezování se vůči soudobým „kýčům“ přerůstalo dokonce v naprostou nedůvěru k jakékoliv literárnosti, neboť literatura se měla stát šifrou, která se obejde bez trivializujících fabulovaných příběhů, vymyšlených metafor, lživých literárních her a stylizací. Tedy bez všeho, co bylo – po vzoru velkého guru Jana Lopatky – považováno za vypočítavý ohled na čtenáře, za snahu se mu nejen zalíbit, ale také jím manipulovat.  Projevem toho byla glorifikace a dnes už zapomenutá konjuktura textů, jejichž literární hodnota měla být dána právě tím, jak málo jsou literární, tedy deníků či pamětí. Cílem bylo stvořit novou podobu  pravdivé literatury, vyrůstající ze správných životních postojů autorů a jejich vnitřní potřeby sebe sama v textu autenticky „vypsat“.

Zdálo se mi to tehdy příliš vyhrocené, nepřiměřené a zavádějící, takže jsem napsal esej Nečekání aneb Kritické bujení (Tvar 1999, č. 13), v níž jsem se mimo jiné snažil kolegy kritiky přesvědčit, že by nemuseli mít až tak velký strach ze spisovatelů, kteří používají obvyklé literární postupy a stylizují svou výpověď způsobem, jenž by mohl čtenáře zaujmout. Alespoň ne z těch, kteří chtějí čtenáři prostřednictvím takto stylizovaného textu sdělit i něco podstatnějšího o životě našem vezdejším…

Dnes, tedy po dvaceti letech …
… mám ovšem potřebu varovat před opačným extrémem, tedy před přesvědčením dosti vlivné skupiny čtenářomilců, že recepční obliba je jediné kritérium, podle kterého  se spolehlivě  pozná dobrá literatura – a kritika je tudíž povinna se tomuto přizpůsobit. Naplno jsem si to uvědomil při četbě úvahy Miroslava Balaštíka Krize důvěry: kritika versus čtenář, která vyšla v letošním druhém čísle Hosta, respektive při psaní polemiky s ní, která by měla v Hostu vyjít pod titulem Mytologie čtení aneb Spisba o četbě.

Je možné, že jsem se proměnil já osobně a transmutoval z příznivce literatury, kterou je mi potěšením číst, na jejího odpůrce. Obávám se však, že tomu tak není. Stále si totiž myslím, že literatura je především komunikace, takže psaní od čtení nelze oddělit. Obojí je mi výrazem lidské potřeby za pomoci něčeho tak důležitého, jako je jazyk a řeč, si uvědomovat a explikovat svět v nás a kolem nás a sdílet jej s těmi druhými. A to s vědomím, že skutečná literatura odolává času, a zůstává tak alespoň po nějakou dobu v lidské paměti. Umožňuje totiž napříč časoprostory společně prožívat emoce, radosti, bolesti i utrpení, názory a myšlenky, ale také oddávat se slovním a významovým hrám a kouzlu příběhů i nepříběhů. A stále také trpím nemocí elitářství, protože jsem přesvědčen, že tak, jako si umělecky nejsou rovni všichni, co něco napíší, tak i mezi čtenáři jsou lidé, kteří dokáží rozpoznat nadčasovou hodnotu umělecké výpovědi lépe než jiní – a mají tudíž právo těm ostatním dát najevo, co za kvalitní literaturu považují a co ne. A proč. Jakkoli tedy přiznávám mainstreamu, neboli běžným masovým konzumentům, nárok na literární komunikaci odpovídající jejich čtenářské úrovni, odmítám zároveň přistoupit na to, že hodnotu díla určuje jen počet výtisků či lajků.

A to je právě ta …
… potíž. Žijeme totiž v době, kdy se zdá, že se jakákoliv jiná hodnotová kritéria vytratila. Nejen novináři a literární kritici, ale i historici a teoretici, ve starších časech tak ostražití strážci literárních hodnot, už dospěli k názoru, že se nemá nad literaturou pokleslou a brakem ohrnovat nos, respektive, že nic takového ani neexistuje, proto se tomu správně říká literatura populární. A ta představuje jedinečný fenomén, který si zaslouží naši úctu, neboť jde o texty, které zajímají a vždycky zajímaly mnohem více lidí, než nějaké ty nudné pseudointelektuální žvásty.

Jde přitom o projev širšího trendu, který souvisí s tekutostí naší civilizace, která jako by ztratila schopnost vygenerovat obecnější a déle inspirující ideje a ideály, takže místo toho hledá spásu v adoraci okamžitých – přelévajících se – efektů a bezprostředních, spontánních zážitků teď a tady. Lajk, lajk, lajk, lajk, lajk, lajk, lajk, lajk, lajk, lajk, lajk …

Jestliže tedy česká literatura v posledních desetiletích prošla řadou pokusů, jak resuscitovat její sociální prestiž (ať již důrazem na autenticitu výpovědi, politickou angažovanost či tvarovou exkluzivitu) a každý z nich se ukázal pomíjivý a marný, je svým způsobem logické, že se v tuto chvíli ze zoufalství obrací k tomu jedinému, co ještě zbylo. Oddává se naději, že literaturu bude možné snad ještě zachránit, pokud se ji podaří podřídit čtenářskému vkusu, neboť statistiky vypovídající o narůstajícím počtu čtenářů se stanou hlavním důkazem toho, že je pro hodně lidí stále ještě potřebná a užitečná. Ve vztahu spisovatel – čtenář se tak snad poprvé v dějinách má stát tím určujícím členem ten druhý.

Ti, kteří nastolují tento převrat, přitom…
… nepracují s představou standardního českého čtenáře tak, jak jim ji nabízejí statistické výzkumy (tedy s ženami ve věku 15-24 let a staršími), ale spíše se snaží vyhovět globálnějším trendům, vyrůstajícím z reakce na skutečnost, že marginalizace literatury zjevně není věc dočasná. Berou tedy v úvahu i nástup nových komunikačních médií, které na sebe strhávají pozornost všech bývalých čtenářů i nečtenářů a začínají jim diktovat nové formy komunikace a její hodnotové profilace.

Literatura dnes už není svébytnou jistotou, uzavřeným intelektuálním prostorem, v němž se mezi sebou střetávají lepší a horší díla a autoři,  případně starší a novější poetiky, neboť vstupuje do přímé recepční konkurence i s tím vším, co nabízejí digitální sítě a další mediální atrakce. Byla-li kdysi komunikace pomocí písma klíčovou  a exkluzivní možností, jak uchovávat myšlenky, emoce a příběhy a předávat si je napříč časem a prostorem, což předpokládalo fyzicky vlastnit danou knihu, nebo si ji s určitou námahou někde vypůjčit, dnes nad ní vítězí zdigitalizované obrazy a zvuky dostupné bez námahy kdykoli a kdekoli. Příběhy pak přestávají být vzácností, neboť jsme obklopeni přístroji, které nám jich kdykoli a kdekoli po zmáčknutí několika málo tlačítek nabídnou k okamžité recepci stovky a tisíce.  A nebylo by těžké doložit, že naprostá většina takto nabízených a recipovaných příběhů vzniká na komerční bázi, která nutně musí respektovat požadavky co největší masy jejich konzumentů. Uspět dnes znamená prodávat – a chci-li se náležitě prodat, soudí, čtenářomilci, musím  vyrábět zboží, o něž je dostatečný zájem.

Sociologické a psychologické průzkumy nadto dokládají, že neustálá přítomnost recipientů na síti se v konečném důsledku proměňuje i odlišné vnímání textů, v jinou schopnost a ochotu jim porozumět. Vyrůstá nám nová generace klikolidí, kteří nejsou ochotni ztrácet čas čímkoli, co jim na první dobrou nenabídne očekávanou informaci či náležitý zážitek, a proto rychle překlikávají někam jinam, což oslabuje mimo jiné i jejich ochotu pročítat delší a náročnější texty a vnímat jejich hlubší významové roviny. Tomuto vývoji ostatně již delší dobu vychází vstříc také maturita z češtiny, jež deklaruje jako vzdělance každého, kdo dokáže přečíst dvacet knih a nějak jim porozumět – nebo to alespoň zdařile na základě zběžného pobytu na síti předstírat.

Čtenářomilcům se tak jako…
… jediná možnost záchrany literatury jeví úkol respektovat tuto klikací většinu a snažit se ji kultivovat tím, že ji přitáhneme zpět k literatuře. A to tak, že jí  literaturu představíme nikoli jako obtížný intelektuální úkol osobního sebezdokonalování, nýbrž jako bezbolestný a radostný zážitek. Neboť čím více si čtenář při četbě bude užívat, tím častěji si klikne na knihu a déle na jejích stránkách setrvá. A je přitom zcela jedno, jaká a o čem ta kniha je, neboť sám akt fyzického čtení už přestává být samozřejmostí a stává se cílem. Jak jsou ona čtená písmenka poskládána a o čem dohromady vypovídají, je tudíž věc čistě sekundární, alespoň pokud čtení vyvolává náležité archetypální emoce a generuje výrazný počet lajků. S tím pak souvisí i úkol dodat lajckým čtenářům náležité sebevědomí, aby si byli vědomi toho, že vše, co je baví, je dobré – a spisovatelé jsou povinni jim právě takovouto četbu dodávat. Jen její náležitou produkcí budou totiž  knihy schopny konkurovat jiným – z hlediska ekonomie sil fyzicky a intelektuálně mnohem méně náročnějším – způsobům konzumace příběhů.

Je přirozené, že za této situace není slovo kýč příliš frekventované, alespoň mezi čtenářomilci. Nicméně myslím, že se blíží čas, kdy bude plně rehabilitováno a reinterpretováno jako veličina čistě pozitivní. Hrdým titulem Kýč největší se tak budou veřejně chlubit všechna ta umělecká díla, která budou nejvíce milovaná mainstreamovými čtenáři – neboť ti přece už po staletí nejlépe vědí, co se nám má a nemá líbit.

Ano, spisovatelé tvořte kýče, neboť v nich  je vaše budoucnost – a to nejen literární!