David ZábranskýZa Alpami

David Zábranský: Za Alpami, Větrné mlýny, Brno 2017

Reflektuje Pavel Janoušek

Zábranský totiž není intoš – on je víc, on je nadintelektuál, který z obrovského nadhledu provokativně sere na ty trapáky, co se s nimi každý den musí zahazovat po pražskejch kavárnách, i na politickou korektnost.

Recenze a reflexe – Méně slov o próze
Z čísla 2/2018

Lidi! Občané! Soudruzi a soudružky! Soukmenovci! Zkrátka, vy, co jste volili Okamouru, komunisty nebo alespoň toho Babiša, protože už máte dost hnusného liberalismu, co nám ho furt někdo cpe! Vy všichni sem! Přesněji: tam! Všichni do knihkupectví! Nastal čas přečíst si Zábranského!

Spisovatele, který je reinkarnací Miloše Zemana. Spisovatele, který ví všechno a všemu rozumí a ještě to umí napsat tak, aby každý pochopil, že ta prohnilá Evropa je v totálním úpadku a jediné, co nás snad ještě může před ním zachránit, je trumpovské odhodlání stavět obranné zdi. Spoustu festovních zdí mezi čímkoli, neboť jen tak jednou provždy zabráníme lidem, aby se courali a uvažovali si tak, jak se jim zlíbí. Neboť je třeba zavést nový starý pořádek, který zavře hubu všem takzvaně svobodomyslným žvatlalům a velikánům rozměru Davida Zábranského dodá náležitou úctu a státní pocty.

Ano, toto je svaté poselství – a vůbec nevadí, že se k němu pročtete až ke konci oné tlusté věštecké knihy, protože Zábranský má talent na příběhy. Jestliže se totiž jeho předchozí opus jmenoval Československo a tvářil se jako experiment pro vzdělance, co mu nerozumí ani sám autor, tak v knize přítomné, která by se klidně mohla nazývat Německo, Zábranský již zmoudřel a začal myslet na obyčejný lidi, kteří to mají rádi pěkně po lopatě, jakože od začátku až do konce – a aby tomu každý rozuměl.

Proto také svůj rebelský román pojal víceméně realisticky, jako vykládání o typické německé rodině, konkrétně o jedné české emigrantce, která spolu se svým přítelem opovrhla socialismem a bytem na Jižním Městě, který tehdy nafasoval každý, kdo si o něj řekl, a utekla na tlející Západ, kde její milý nejprve propadl pornu a pak bůhví čemu, snad dokonce i humanismu a ochraně přírody, zatímco ona správně pochopila nutnost. S radostí proto roztáhla nohy před zámožným Germánem, který byl tak blbý, že si ji vzal a ještě „z ní“ měl děcko, teda syna, co byl taky pěknej hajzl, když vyrostl. Nejdřív chtěl být ženatým doktorem a snad i vědcem, pak se ale od vychcaného polského šmejda naučil, že je lepší kšeftovat s lékaři, sestřičkami a dalšími otroky z Východu, co chtěj pracovat v Němcích, a přitom v Praze klátit Češky, které daj každému Germánovi, když ze sebe udělá liberála. Ještě štěstí, že mu autor dopřál poznat vlastenku, která měla radši krajinu okolo Hradišťa než německý žvásty, a tak mu to napálila pepřákem mezi oči – nepochybně za nás všechny, co je Němčouři zotročují. A další ránu ten parchant od autora dostal, když mu ženu přebral nějaký Talián, takže i on pochopil, kam vede ta německá touha vošukávat podřadný tmavý cizince.

Vím, že to beru hopem a říkám jen nejpodstatnější, ale zkuste převyprávět 370 stran, které jsou pojaty fakt umělecky a zároveň samá prasečinka, protože v životě jde o to, co a kdy strčit do které díry. Skoro jako by to sepsal Kundera, jen je to mnohem lepší, protože tady nečtete intelektuální výmysly, ale moudrost autora schopného pojmenovávat věci tak, jak je má lid zaškatulkované. Jako že kunda je kunda. Zábranský totiž není intoš – on je víc, on je nadintelektuál, který z obrovského nadhledu provokativně sere na ty trapáky, co se s nimi každý den musí zahazovat po pražskejch kavárnách, i na politickou korektnost. Proto se také nebojí ukázat, že Češi jsou kurvy, Poláci šíbři a Němci byli a vždycky budou rasisti, kteří ostatní národy berou jen jako podlidi, s nimiž mohou podle rozmaru libovolně manipulovat. Což by Zábranskému až tak nevadilo a svým způsobem by mu to i imponovalo, kdyby si ti odvěcí náckové nezačali najednou hrát na lidumily a starat se o uprchlíky, do kterých je jim – jako nám všem – úplný hovno. Protože každý má chcípnout tam, kde se narodil, a neobtěžovat svou existencí Evropu, která má dost práce s vlastní neschopností a degenerací.

Proto se také v druhé polovině knihy z postavy české emigrantské rozhoďnožky vyklube německá spisovatelka, která ve svých textech promlouvá za autora a všem Němcům, jakož i dalším nechutně demokratickým Evropanům ukazuje správnou cestu: burcuje je vůči cizákům, kteří jim berou „naše“ tradice a jistoty. A jestliže autor přitom tuto ženu poněmčí natolik, že jí nejsou po chuti ani Češi, jde o dialektiku, jež má ukázat, že Němci Čechy vždycky vnímají jako cikány, podlidi a šmejdy, podivnou čeládku žijící v zemi, kde všechno dobré bylo od pradávna německé, zatímco Češi ji jen ničí a plundrují. Sází tak na český masochismus, na naši schopnost se pro radost válet ve vlastních výkalech. Zároveň však doufá, že tyto jeho útoky na Čechy budou v Česku čteny především jako ironický poukaz na to, že pro německý svině nikdy nebudeme skutečnými partnery, takže bychom se měli obejít bez té jejich Evropy, od které přece nemůžeme nic rozumného čekat. (Snad jedině to, že autor přítomného románu díky proklamovanému despektu k Čechům získá obdiv německých xenofobů, a tedy i náležité místo na německém knižním trhu.)

V závěru románu Zábranský pláče nad uprchlickou krizí a nad tragickým pádem Berlínské zdi, který chápe jako okamžik zrodu zla ovládajícího počátek nového tisíciletí. Tedy světa bez řádu a náležitých hranic a distinkcí. Škoda, že při té příležitosti nepřipomněl, že vedle té pitomé náckovské liberální demokracie, co se tak rozbujela ve Spolkové republice Německo, existoval ještě jeden, a to naprosto správný německý stát, který si národních tradic uměl vážit mnohem lépe, a proto se nebál se zbraní v ruce hlídat nejen vlastní hranice, ale i to, jak lidé mají přemýšlet a cítit.

Doufám proto, že svou příští knihou tomuto naprosto neliberálnímu Německu vzdá David Zábranský náležitý hold.

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Janoušek

    Prof. PhDr. Pavel Janoušek, CSc. je český literární historik, vědec a teoretik. Ve své práci se zaměřuje na historii a historickou poetiku české literatury, teorii literatury a divadla a na ...
    Profil
David Zábranský

Za Alpami

Větrné mlýny

Mathias s Marií jsou úspěšní němečtí lékaři, šťastní manželé. K tělu si pouštějí pouze to, co chtějí. Z Evropy bez hranic těží pouze výhody; pokud si usmyslí, dokáží mezi sebou a okolím postavit nepropustné bariéry, mají na to prostředky. Pro oba se vše mění ve chvíli, kdy Maria odjíždí na misi Lékařů bez hranic do afrického Čadu…

Souvisí