Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

ve chvílích, kdy připravujeme do tisku toto číslo Tvaru, jsme všichni v čerstvém šoku ze zprávy, která přišla z ministerstva kultury: že totiž v tomto roce bude mít odborná komise k dispozici prostředky na podporu literárních časopisů a akcí v objemu o 40 procent nižším. Není asi třeba vysvětlovat, co by to znamenalo; pro většinu časopisů by to bylo likvidační. Ministerstvo dotyčnou zprávu vzápětí dementovalo, ale jsme ve střehu; koordinujeme další postup s ostatními šéfredaktory a snažíme se o to i v rozměru celé kulturní obce. Ti z vás, kdo chodí na Večery Tvaru, zaregistrovali jistě jednu debatu v rámci Pálivé řady v Muzeu literatury, kterou jsme věnovali právě tématu, zda se společnosti vyplatí prostřednictvím státu podporovat kulturní sféru. Odpověď zněla kladně: investice do kultury se společnosti vracejí v ušetřených nákladech na boj s dezinformacemi, duševními onemocněními, sociálním napětím, dokonce i s prohlubováním regionálních rozdílů a s propadem ekonomické konkurenceschopnosti. Ne, opravdu to není jen otázka technických oborů. Toto vše je měřitelné a doložené studiemi. Nevyčítal bych odpovědným lidem, že nechodí na Večery Tvaru, ale tyto informace by politická reprezentace mít myslím měla.

Mezi texty, které vám přinášíme v aktuálním čísle, upozorním – záměrně v tomto kontextu – na profilový rozhovor Marka Torčíka s Jakubem Stanjurou (s. 4–6). Stanjura tematizuje literaturu jako svědectví – nikoli jako estetický artefakt, ale jako médium zkušenosti, identity a společenské angažovanosti. Stanjura otevřeně mluví o vzteku, frustraci a o tom, že „nemá potřebu nahlížet na literaturu shůry“. Literatura zde není autonomní hra forem, ale prostor, kde se něco prožívá a zapisuje. Jak to také může konkrétně vypadat, píše hned o stránku dále Adéla Vrubel v rubrice Literární život:

Literatura, která reflektuje femicidu a její kořeny, nám dává do rukou mocný nástroj, možnost prolomit zlověstné ticho, jež násilí obklopuje. Právě skrze vyprávění můžeme vytáhnout téma domácího násilí a následných femicid ze stínu soukromí na světlo veřejné debaty.
s. 7

Na místo femicidy si můžeme dosadit jakékoli další tabuizované téma a vyjde nám docela slušná představa o společenské funkci literatury, která se nevyčerpává onou „angažovaností“ (nic proti ní, ale okolo toho slova se chodí opatrně), ale nabízí zcela konkrétní benefit s dopadem mimo svůj vlastní svět, aniž by musela mávat praporem. Skvěle to ovšem doplňuje i další text, pojednání Ivy Hadj Moussy (s. 11) o pronikání terapeutického jazyka mimo jeho domovské prostředí, tedy i do umělecké literatury. A ještě vyberu jeden text: Zuzana Kultánová na s. 18 provedla srovnání tří výrazných současných románů psaných muži a o tématu mužské krize středního věku. To podstatné, co jí ze srovnání vyšlo, není podle mne kritika opakování klišovitých vzorců (a co je klišovitější než stárnoucí muž snažící se dohonit slunce, které mu pomalu mizí za obzorem?), ale kritika přesvědčení, že se tím světu sděluje něco, bez čeho se neobejde.

Co kdybychom se vykašlali na AI a krize různého druhu, které jsou často výplodem nekonečného mediálního šumu, a vykašlali se na otevírání témat a vrátili se k tvořivému psaní?

ptá se autorka.

Od kontextu jsme se vzdálili jen zdánlivě. „Otevírání témat“ (mluví o něm kriticky i Jakub Stanjura) nestojí ve skutečnosti v opozici vůči tvořivému psaní, ale právě v napětí mezi nimi se ukazuje, proč má smysl, aby literatura existovala svobodně a v celé své šíři – bez předepsané funkce, ale s vědomím, že její účinky sahají daleko za stránku knihy. Ostatně, i tento text existenci onoho napětí prokazuje – nepochybně zní trochu jako „otevírání tématu“, dokonce snad i jako nesoustavná příprava na případnou diskusi s odpovědnými (tou být nemá), ale současně je psán přímo ze zkušenosti.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, nadějné čtení.