Je všední den, bezejmenná vypravěčka vstoupí do bytu své kamarádky, kde najde kaluž krve a prst. Z bytu zase rychle mlčky odejde, aniž by zavolala pomoc. Touto crime scene otevírá Jakub Stanjura (1995) svůj druhý román s názvem Medúzy, který stejně jako jeho debut Srpny (2022) vyšel v nakladatelství Host.

Krátce po jejich vydání se o Medúzách začalo diskutovat na sociálních sítích, jak už to u druhé knihy úspěšného debutanta bývá. Dokonce i web psychologie.cz se těšil na novou knihu Jakuba Stanjury. Jak je vidět, Srpny si tematikou gaslightingu a toxických vztahů získaly uznání široké veřejnosti. A navázat na úspěch nebývá snadné. Nicméně brzy se diskuse stočila jiným směrem – a dost se o to na sociálních sítích přičinil i sám autor, který tak reagoval na ne příliš pochvalné recenze své druhé knihy. Dokonce několikrát zaznělo, že tady vznikl generační spor (really?), ale aniž bychom naráželi na sněhové vločky, pojďme si něco říct o samotném textu, protože o ten tady jde v první řadě.

Hlavní postavou a vypravěčkou je mladá žena, kterou můžeme popsat jako kamarádku Moniky. Nemá totiž jméno. Respektive ho má, ale my ho neznáme. Nevíme, kde žije, co má a co nemá ráda, jak tráví čas, jestli má nebo měla nějaký vztah… Víme jen, že má kamarádku Moniku, se kterou před lety vystudovala bohemistiku. Ta se živí jako publicistka a právě naše vypravěčka jí s tím pomáhá. A hlavně se dozvíme, že se u ní projeví chronické onemocnění zažívacího traktu.

Na rozdíl od Srpnů, kde děj plynul chronologicky, zde autor zvolil dvě časové linie – současnost, v níž se odehrává vyšetřování záhadného zmizení Moniky, a minulost, kdy se u vypravěčky projevila rovněž záhadná nemoc, která jí změnila život. A jak se ukáže, spolu se zažívacími potížemi v ní rostla i touha ublížit své kamarádce. Přesněji touha nahlédnout do ní stejně, jako do ní samotné nahlíželi (častokrát dost neurvale) doktoři.

Kniha od svého uvedení dostala již několik nálepek: weird girl lit (Barbora Voříšková), body horor (Jonáš Zbořil) nebo misery porn (Ondřej Nezbeda). Nutno podotknout, že je to opravdu „tělesná“ kniha. Jak už jsem psala, o hlavní postavě se toho za celou dobu moc nedozvíme, vlastně nám ani není moc jasné, co je s Monikou spojuje (tedy kromě studií a vnější podobnosti); zato víme, co se jí odehrává ve střevech a jak moc ji nemoc ovlivnila. Ztráta kontroly nad svým tělem. Jeho deformita. Vypravěčku její nemoc víceméně definuje, jako by neměla žádné jiné vlastnosti.

Ondřej Nezbeda ve svém textu pro Host ironicky píše, že „knihy Jakuba Stanjury jsou [zdá se] strhující, toxický fenomén“. Dále (neméně ironicky) konstatuje, že k úspěchu nestačí, aby kniha byla toxická, ale musí i „otevírat téma“ – podle Blanky Činátlové se však otevírají konzervy, nikoli témata. Ano, přiznám se, že mě diskuse nad knihou Medúzy nejednou pobavila, opravdu se dost propírala na sociálních sítích, autor sám poskytoval spousty rozhovorů. Alarm dokonce po kritice ze strany lidí, kteří si prošli či procházejí podobným či stejným onemocněním, odstranil původní verzi literárního podcastu TL;DR, v níž zazněly posměšky vůči literárním (sic!) postavám. Jonáš Zbořil (neironicky) píše: „Vrahem je dráždivý tračník.“

Vedle tělo sžírající nemoci je hlavním tématem i přátelství, konkrétně „ženské“ přátelství (protože je jiné než to mužské) – Jakub Stanjura opět zvolil ženskou perspektivu vyprávění a rozhodně není prvním a určitě ani posledním autorem, který tak koná. Ostatně ona nemoc není spjatá s určitým pohlavím (nepíše například o endometrióze), takže v tom nevidím nic, co by mělo kohokoli pobouřit. Co se týče tohoto motivu, autor operuje se vzorcem, že přátelství mezi ženami přerůstá v rivalitu. Barbora Voříšková v titulku své recenze v Respektu zvolala „Učíme ženy, aby se porovnávaly a předháněly“. To by bylo asi na samostatnou diskusi mimo rámec literární publicistiky, ale ruku na srdce: tohle se v Medúzách opravdu dělo?  Jedna se vymaní z původního zaměstnání a stane se investigativní novinářkou, druhá na svém místě zůstává. Vlastně se nikdy nijak nekonfrontují, kromě jedné epizody. Ale ani tento rozhovor je nikam neposune.

Sám autor mluví o inspiraci Elenou Ferrante. Ta ale svým postavám dá příběh, historii. Tady se to neděje. Obě postavy jsou na sobě pravděpodobně závislé, nějakým blíže nespecifikovaným způsobem. Jako by na sebe zbyly. Vlastně se tak jen domníváme, protože autor, i když jinak přepisuje všechno, co se děje, a v textu se často objevují nicneříkající nebo děj nijak neposouvající popisy situací, zrovna tyto objasňující faktory nenechává zaznít. Je to však jediné „rozumné“ vysvětlení, proč tyto dívky spolu neustále udržují vztah, který ani jedné z nich neprospívá. A tomuto motivu rozumím, jen mě mrzí, že si jeho příčiny v jinak doslovné knize musím domýšlet.

Ve chvíli, kdy se Monice začne dařit v nové práci, pozve kamarádku na společnou dovolenou do Řecka, a dokonce ji uhradí. Místo odreagování ale přichází muka. All inclusive nemá pro naši vypravěčku žádný benefit, zato Monika si dává vše, co může. Vypravěčka už není „jen“ méně úspěšná a nemocná, ale teď je i vůči kamarádce dlužníkem, a k tomu se stává nevděčnicí. V těchto chvílích je Stanjura silný, v tyranii se vyzná. „Jsem tu s tebou, i když tě nenávidím.“ (s. 33) Také jejich procházka má grády. Frustrace narůstá, vztek ovládá. Blížíme se do finále! A stejně se nedozvíme, co nás zavedlo do toho prázdného bytu, kde jediné, co po kamarádce zůstalo, je prst. Tím to totiž nezačíná, ale končí. Detektivní nit nemá žádné vyústění, slouží jen jako rámec příběhu, který se neuzavřel. Úspěšnější, výraznější, a hlavně zdravá Monika zmizí, vypravěčka zůstává.

Ostatně Medúzy nejsou detektivním románem, krimi zápletka je vata. Zůstává stejnou záhadou jako ono přátelství mezi Monikou a vypravěčkou beze jména. Medúzy odkazují k mýtu o Medúse, krásné dívce, kterou Poseidón pravděpodobně znásilnil a ona za to byla potrestána proměnou v netvora (dodnes se hlava Medúzy považuje za symbol přeživších sexuálního násilí a zneužívání). Nakonec jí Perseus usekl hlavu. Tělo je v legendě potrestáno za něco, co nezavinilo. A Stanjurovy Medúzy jsou románem o těle. A taky odkazují k mořským medúzám, které jsou nenápadné, a přitom dokážou způsobit velikou bolest. Nemoc vás deformuje zevnitř, pomalu vás rozežírá a hlavně: mění vás. Z vypravěčky se stane zrůda.

Medúzy jsou pro mě těžce čitelné, přestože se nejedná o literaturu formálně náročnou. Chybí mi hlubší psychologické prokreslení postav i jejich osobní příběhy, které by pomohly lépe porozumět jejich motivacím a snad s nimi i soucítit. Postavy tak zůstávají spíše nositeli témat než skutečnými lidmi z masa a kostí a textu by místy prospěl humor nebo ironický odstup; román se totiž bere natolik vážně, až tím paradoxně oslabuje svůj účinek. Knihu s výraznou obálkou Aleny Gratiasové však nezatracuji – v mnohém vyčnívá a téma toxických vztahů zůstává stále nevyčerpané. Medúzy sice nabízejí intenzivní obrazy tělesnosti a bolesti, jako příběh o vztazích a lidské zkušenosti však zůstávají podivně prázdné – román tak nakonec zanechává silnější obraz bolesti než přesvědčivý příběh lidí, kteří ji prožívají.