Kromě toho, že Hanišová v podstatě dehonestuje Ambrožovou cynickými výroky a jakousi podivnou směsí hustle culture a arogance, našla i viníka, který za to všechno může, a už jsem ho párkrát zmínila. Je jím Asociace spisovatelů, která „neustále na někoho ukazuje prstem a hašteří se“.

Jenže stalo by se skutečně to, že by se to odrazilo na vztahu nakladatel a autor? Viděl by něco autor z toho ve svých procentech a přístupu?

Nechci predikovat, co se bude dít dál, protože vím, že obsahu bude přibývat a díky AI se bude ještě důmyslněji segmentovat. Už se to děje. Nejen Google začíná mít problém. Koneckonců Aleš Palán v nedávném rozhovoru řekl, že není vyloučené, že spisovatelé vymizí a literatura už nebude ani komunitní záležitost pro pár nerdů.

Ve výsledku k autofikci přistupují čtenáři stejně pokrytecky jako k ostatním žánrům a otázku etiky, pravdivosti a přesvědčivosti řeší jak kdy a jak kde, podle toho, jak zrovna text zapadá do jejich životní zkušenosti. Pravdivé na tom všem je jen to, jak moc všichni lžeme.

Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury.

Na stole leží otázka, co vlastně běžně pokládáme za fikci a co za fakta a jestli knihy, které jsou nepřiznané autofikce, se tím v čtenářské recepci snadno proměnily ve fikce. V tomto ohledu by bylo zajímavé, kdyby se Fonioková dotkla i jiných českých knih, které jsme jako autofikci nebyli zvyklí číst, ale nyní bychom je takto číst mohli.

Letošní ročník Jantaru přináší zvláštní směs knih, z nichž každá má svou hodnotu. Je skutečně těžké předjímat výsledky, nicméně možná by mohla vyhrát Elli Tiliu Motýlová. Aby byla trochu sranda. Body bych jí připsala za odvahu být jiná. Jak už literární dějiny mnohokrát dokázaly, i trapnou poezii je třeba brát vážně.

I přestože vám Torčík naservíroval víceméně přehlídku beznaděje, cítíte, že postavy chtějí milovat, on nakonec i ten děda prosí za odpuštění a i té upracované matce, kterou sužují migrény, věříte, že svého syna miluje, jen už nechce čelit další „nenormálnosti“, jako jsou jeho homosexualita nebo vztah s „cigánem“.

Rudé batole se na znamení souhlasu rozkřičí. Hoko, opakuje a tahá se olepenou buclatou ručičkou za lem trika. Andrea si vybaví otřesné zprávy o uvařených kojencích, které někdo nechal v rozpáleném autě.

Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.