02_z_kultanova
Rozhovor se Zuzanou Kultánovou

Redaktor má autora přimět, ať to tam fakt vypálí

Ptá se Simona Martínková-Racková

Ale celkově je moje knížka o naději – a taky o tom, že úzus velí, že musíte milovat jednoho člověka, jenže to není vždycky možné. Občas se tak stane, že máš ráda dva lidi.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 15/2021

Na tenhle rozhovor jsme se sešly ještě o prázdninách. Hodně lidí si pochvaluje, že mají v létě mnohem víc času i na čtení jsi taky ten případ?

Ani ne, protože během prázdnin jsou obě děti doma, navíc mi dvouletá dcerka moc nespí. Takže zvládnu přečíst jen pár stránek. Obecně čtu hlavně ráno a večer, pokud nejsem moc unavená. A pak o víkendu, když jsem občas sama doma.

To se ti někdy poštěstí?

Jo, manžel mi dává volné víkendy, protože je potřebuju. Potřebuju pro sebe hodně prostoru, na čtení i psaní. Takže mě můj muž o víkendu občas vystřídá. I tak jsem ale víc četla v době, kdy jsem měla Karinku v jeslích. A hlavně jsem víc psala. Je fakt, že na „matku od dětí“ čtu pořád dost – rozhodně to ale není tolik, kolik bych chtěla a potřebovala. V poslední době si beru knížku i na hřiště, protože děti se už zvládnou na chvilku zabavit samy. Prostě potřebuju číst.

Hezky lakonicky řečeno. Jak bys to vysvětlila třeba dnešním teenagerům, kteří – jak vidím ve svém okolí – často prakticky nečtou?

Čtení je pro mě dialog sama se sebou a se světem. Ten dialog potřebuju. Málokdy nastane chvíle, kdy můžeš takový „rozhovor“ vést s nějakým člověkem. Hodně čtu taky proto, že recenzuju, takže potřebuju mít přehled. Hlavně mě to ale úplně jednoduše baví.

Kdy jsi s recenzemi začala?

Na výšce. Nejdřív jsem si knížky hodnotila sama pro sebe a pak si mě na semináři literární kritiky všiml učitel – Jakub Chrobák – a doporučil mě do Tvaru. Přispívala jsem i do jeho časopisu Texty, svého času jsem měla i vlastní web a psala jsem o knihách opravdu hodně. Teď už recenzuju jenom pro Tvar. Když jsem byla ještě hodně mladá a naivní, měla jsem vizi, že se jednou budu živit literární kritikou.

To je v našich podmínkách bohužel na prosto nereálné.

No, a navíc už si musím dávat pauzy, třeba i půl roku. Máloco se mi totiž líbí. Mám pocit, že v posledních zhruba třech letech je knižní produkce spíš k pláči.

Myslíš českou? Jako jedna z mála píšeš o české i světové literatuře, tak máš jisté srovnání…

Obojí, bohužel. Málokdy narazím na knížku, která mi opravdu něco dá. A vždycky, když recenzuju něco špatného, tak trpím, jsem naštvaná a pak si musím dát pauzu. I proto si už vybírám obezřetněji. Taky mám málo času, a když už ho chci do recenzí investovat, minimálně si zjistím, o co jde.

Podle jakého vodítka vybíráš? Podle autora, anotace, recenzí…?

Recenzemi se zase tolik neřídím, protože většina z nich není dobrá a nedá se jim moc věřit, případně jsou psány tak, že skoro pochybuju, že autor píše o knížce, kterou držím v ruce. Dám spíš na doporučení. A pak mám pár oblíbených nakladatelů. Opravdu jen pár. Mnohá z vydavatelství, kterým jsem dřív věřila, najela na styl, že prodávají čtivo. A jsou to i renomovaná nakladatelství. V takovém případě jsou pro mě passé.

Je fakt, že dnes recenze často připomínají spíš delší anotace. Člověk musí i zkušeným autorům leckdy připomínat, že popsat děj a postavy opravdu nestačí…

To se děje už tak deset let. Mám pocit, že je to do určité míry způsobeno sociálními sítěmi. Tam patří k dobrému tónu mluvit k lidem pozitivně, a ne kriticky, a takové to přátelství naoko se přesunulo i do textů. Často připomínají instagramové posty nebo statusy na Facebooku – spokojí se s vágními větami typu „Bylo to syrové“, „Hrozně mě to zasáhlo“, „Myslím, že je to zajímavé, určitě si to přečtěte“, ale skutečná kritika to není. Myslím ale, že je to i tím, že český rybník je malý a všichni se znají. A co si budeme nalhávat, známí si leckdy recenzují knihy navzájem. Já se tomu snažím vyhýbat, není mi to příjemné. Vlastně mi ale není příjemné ani to, když musím někoho zkritizovat. Jako autorka totiž vím, co je za tím práce a co všechno obnáší napsat román, a je mi líto, když musím být „zlá“. Ale zase se docela často stává, že mi pak autoři píšou a dávají mi číst rukopisy. Paradoxně díky tomu, že jsem je konstruktivně zkritizovala.

To je krásný projev respektu a uznání!

To ano, a taky si toho vážím. U nás je problém v tom, že u spousty knih neproběhne pořádná redakce. Přitom autoři o redakci stojí – chtějí, aby jim k textu někdo něco řekl a navedl je. Jenže to se teď moc neděje, protože na to „není čas“. Takže autoři mnohdy i vědí, že výsledný text není úplně tím, co zamýšleli, že příběh někde vázne nebo že tomu něco chybí, tudíž jim vlastně neřeknu nic moc nového. Sama to mám podobně, zrovna teď jsem to řešila u svého rukopisu.

Fakt to takhle funguje? Z poezie mám trochu jinou zkušenost…

Samozřejmě musíš vědět, co píšeš a proč – jenže v některých okamžicích si nejsi stoprocentně jistá, jestli to funguje. A mám tu zkušenost, že většinou ti to, o čem pochybuješ, potvrdí i redaktor. A pomůže ti ohlídat, aby ses do toho nezamotávala a nescházela z cesty. Podle mě by redaktor měl být hlavně producent. Klidně rukopis na rok vrátit a počkat na verzi, se kterou se už dá pracovat.

Myslíš, že je tu dost dobrých redaktorů, kteří dokážou konkrétně pojmenovat slabiny textu a konstruktivně autora přivést k lepší verzi?

Pár jich tu je, ale většinou nemají čas se s tím párat, protože aby se uživili, dělají kvanta textů. Tím pádem tím trpí ta práce. Problém je i to, že je téměř nemožné stát se redaktorem zvenku, všechno funguje převážně na doporučení. Takže i když by byli lidi, kteří mají potenciál, často vůbec nedostanou šanci, protože práci si předává pár lidí uvnitř komunity. Nefunguje tu zdravá soutěž. Navíc redaktor by neměl být jen výborný stylista, měl by být zároveň dobrý psycholog, a ne každý má ten dar. U rukopisu, který za něco stojí, bys jako editorka měla poznat, co chtěl autor vlastně napsat, a dovést ho k tomu, ať to tam fakt vypálí. Může mít totiž různé zábrany a důvody, proč se mu do toho nechce, může mu to i být nepříjemné. Takže tam má náznaky, ale nechce se mu v tom šťourat. A ty ho musíš přimět, aby to udělal.

Jak moc teď děláš redakce knih?

To je víkendová aktivita. Kritik napíšu pár za rok, redakci udělám třeba jednu ročně. Spolupracuju s Knihou Zlín a ti nemají zase tolik českých autorů. Pracuju tak, že mám tu knížku u sebe klidně půl roku, půl roku ji s autorem řeším a nic dalšího si během té doby nepřibírám. Nemám to na obživu, takže si můžu dovolit se s rukopisy babrat.

Je smutné, jak jsou tyhle práce finančně podhodnocené.

To je k pláči. Je to charita, a právě vzhledem k finanční stránce to nemůžu dělat ve větším. A odpálit to tak, že pojedu tempem tři knížky za měsíc? To mě nezajímá. Ani by mě to nebavilo.

Chviličku.
Načítá se.
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil
  • Zuzana Kultánová

    (1986) debutovala románem Augustin Zimmermann (Kniha Zlín, 2016; Cena Jiřího Ortena za 2017). V současnosti připravuje k vydání román Zpíváš, jako bys plakala (nakl. Paseka). Pracuje jako pedagožka a knižní redaktorka. Žije v Praze.
    Profil

Souvisí

  • rajchman
    Rozhovor s Pavlem Rajchmanem

    Železnice mě zachraňuje

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 4/2021
  • Drážďanská cena lyriky
    Rozhovor s Petrem Hruškou

    Hádky nebyly, polemiky ano

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2020
  • Rozhovor s Jiřím Hájíčkem

    Nechci mít ze psaní živnost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2020