rajchman
Rozhovor s Pavlem Rajchmanem

Železnice mě zachraňuje

Ptá se Simona Martínková-Racková

V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 4/2021

Na podzim ti vyšla devátá sbírka básní Zboží. Kdy přesně to bylo, pamatuješ si?

To si pamatuju docela přesně. Ten den jsme se vyškrábali s měřicí drezínou do Harrachova, respektive až na státní hranici s Polskem, to je hodně prudký kopec, pršelo a dost nám to klouzalo. A pak, když jsme sjeli zpátky dolů do Tanvaldu, čekal na nás kolega s autem, který nás vzhledem ke covidu rozvážel do našich bydlišť. Já jsem v tom autě usnul, a když jsem se probudil, byla mi strašná zima. Doma jsem si otevřel e-mail, kde mi vydavatel psal, že právě vyšla moje sbírka Zboží. Pak jsem ulehnul s horečkou a vstával každé tři hodiny jenom proto, abych si vzal další paralen. A aby toho nebylo málo, zároveň ten den poprvé zavřeli knihkupectví. Stalo se to patnáctého října.

Tím pádem nemohl být křest, chystáš ho dodatečně? A pěstuješ tohle vůbec?

Nevím, slovo křest se mi tak trochu jeví jako rouhání. Samozřejmě občas někde čtu. V posledních letech nejraději v Ostravě nebo v Opavě. Tam, domnívám se, mám své čtenáře a i jisté zázemí díky básníkům Jakubu Chrobákovi a Petru Hruškovi. Může se ti třeba zdát, jak si tak povídáme, že jsem extrovertní, ale opak je skutečností. Dost často se číst svoje texty zdráhám, to je pravda, není to ani tak z nejistoty jako spíš z určitého studu.

I po těch letech?!

Já poezii nepíšu, nejsem spisovatel – spisovatelem a básníkem byl třeba nedávno zesnulý Petr Král nebo Jaroslav Seifert, Emil Juliš a mnozí jiní. Verše si „jen“ zapisuju, ale jsou mojí existenciální nutností, a proto mám asi někdy ostych číst je nahlas. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že ty nejpůsobivější básně vznikají jaksi mimo mozek, ten je „jenom“ do jisté míry zpracovává.

A „pomocí čeho“ tedy básně vznikají?

To je právě ta záhada, to tajemství. Lidstvo od svých prvopočátků ví, že existuje tajemství, na které žádná věda nedosáhne a ani my sami tam nedohlédneme. Umění ale napomáhá tomu, že tam můžeme aspoň nakouknout, díky třeba mimozemským, spirituálním básním nebo nadpozemsky vznešeným sochařským dílům. Ty tančíš, tak víš, že i tanec je takový prvopočátek, podstata.

Může to tajemství zahlédnout jen tvůrce, nebo i příjemce?

Samozřejmě že oba! Pochopit, vnímat báseň, to je přece něco ohromného, fantastického. Čtenář je nakonec skoro důležitější než ten, kdo báseň zapsal. A ten chybí!

Myslíš, že je dnes čtenářů poezie méně než „dřív“?

V každé době jich bylo málo. Ale mám pocit, že teď daleko víc lidí píše, a hlavně publikuje – dnes to není problém. Člověk si může knížku vydat sám, ani to nestojí tolik peněz. Zdá se mi, že těch zapisovatelů je až moc. Což by nemuselo zase tak vadit, ale mnozí by měli především číst, aby se možná to, co zapisují, stalo snad někdy poezií. V roce 2007 vyšel český překlad básní Louise Glückové v nákladu tří set výtisků, a tu sbírku bylo možné sehnat celých třináct let. Sledoval jsem to, protože jsem taky pár výtisků koupil a občas jsem některý někomu dal jako dárek. Taky jsem, je to pár let, četl, že u nás za jediný rok vyšlo asi 550 básnických sbírek. Kdyby těch 550 autorů četlo básně ostatních, ty knížky by se přece musely vyprodat! Možná teď přeháním, ale rozhodně se poezie čte málo.

O Louise Glückové asi dost lidí slyšelo až v souvislosti s loňskou Nobelovou cenou. A ty jsi ji objevil už dávno!

Hned jak vyšla. A když mi pak mnohem později Petr Hruška napsal, že Divoký kosatec také četl a Louise Glückovou má rád, tak mi to udělalo obrovskou radost.

Začal jsi poezii dřív číst, nebo psát?

To si taky pamatuju docela přesně. Bylo mi necelých třináct let, tehdy jsme bydleli v Mostě, a já šel do knihovny půjčit si nějaké knížky. Jakýmsi nedopatřením jsem se ocitl před regálem s poezií a bezděčně jsem vytáhl z police výbor z poezie Konstantina Biebla, Na druhé straně světa jsou Čechy. Tu knížku jsem si přečetl naráz, ještě ten večer. A naprosto těm básním rozuměl, tedy aspoň jsem si to myslel. A v tu chvíli jsem si řekl, že budu psát taky.

Vida, mě v tomhle věku uhranul Seifert a hned potom Nezval.

Nezval je pro mě moc obhroublý. Ano, Seifertův Morový sloup, to je něco! Biebl, to byl skutečný básník! Tragický, samozřejmě. Semlela ho politika, strašná padesátá léta, a předtím válka.

A jak to dopadlo? Opravdu jsi pak začal psát?

Začal! Dokonce se mi to i rýmovalo, ale čím víc jsem poezii četl, tím víc jsem zjišťoval, že to, co píšu, není nic moc. Když jsem pak chodil na učňák, na internátě jsme měli vychovatele, jmenoval se Jiří Vrabec. Byl to původně vysokoškolský učitel a ovládal karate. Jednou v noci ho přepadli tři mladíci, on jim v sebeobraně zpřelámal ruce, a jelikož jeden z nich byl synáček potentáta, suspendovali ho. Na učilišti vedl i čtenářský kroužek, četla se tam také poezie, ale tam jsem samozřejmě nechodil, na to jsem byl moc hrdý. Chodil tam ale Jiří Valevský, výborný recitátor – nikdo neuměl přednášet básně tak jako on. A ten Jiří Vrabec mu půjčil Světovou literaturu. Jirka si ji prolistoval a povídá mi: „Tam jsou divné básničky, nechceš se na to podívat?“ A bylo to něco fantastického! Byl tam Ted Hughes, Ezra Pound, pár básní od Eliota, dokonce úryvek z jeho Pustiny… Já byl v naprostém šoku, že něco takového může existovat. Byl jsem z toho úplně paf! Jiří Vrabec mi pak půjčoval další knížky, včetně sbírek zakázaných autorů ze šedesátých let. Jednou se mě zeptal, jestli píšu, ale já mu to zatajil. Dodnes mě to mrzí! Ani jsem mu pak po letech nevěnoval svou první knížku, protože se mi v životě někam ztratil. Přitom dost zásadně ovlivnil můj život.

On ale jistě vytušil, že píšeš, nemyslíš?

Těžko říct. Každopádně jsem se to v těch šestnácti styděl přiznat. Nosil jsem džínový oblek a byli jsme drsní ajznboňáci, kteří se předháněli, kdo vypije víc piv, já jsem navíc v té době hrál házenou a měl za sebou několik seskoků padákem. Všichni sice viděli, že si něco zapisuju do sešitu, ale nikoho nenapadlo, že to jsou básně.

Co to vlastně bylo za učňák?

Vyučil jsem se jako traťový strojník. Na železnici jsem od patnácti let, s drezínou jezdím čtvrt století.

Probrali jsme tvůj básnický iniciační moment – jak to máš se psaním teď? Jak se stane, že si sedneš a napíšeš báseň?

Já si nedokážu sednout a napsat báseň. Čím jsem starší, tím víc se ujišťuju o tom, že básně nevytvářím já, ale že je jenom zaznamenávám. Ony přijdou, já je zaznamenám, a pak je bohužel pomocí mozku upravuju, a proto je možná někdy ničím. Moje báseň vzniká na železnici, při pohybu, v chůzi. Nebo sedím v hostinci, popíjím pivo, něco zaslechnu, zapíšu si to, anebo to přijde úplně samo. V žádném případě si ale nesednu ke stolu s úmyslem napsat báseň, tam už texty jenom přepisuju a upravuju. Napsat báseň do počítače, to neumím, ale třeba Petr Král to dokázal – vlastně také ne, ten je psal na psacím stroji. Vždycky je ale podstatné jediné – aby vznikla krásná báseň. Nebo přesná a pravdivá. Krásná… ale ano, jsou krásné básně. Třeba Bieblovi „Protinožci“, to je prostě krásná báseň. Já některé básně napíšu hned, ale jindy jen něco zapíšu, cítím, že v tom něco je, a tak čekám. Půl roku, rok. Občas se na ten text podívám, pokusím se něco s ním provést, ale většinou to není ono. A pak to přijde samo – nějak ho upravím, a najednou cítím, že je to to pravé ořechové. To člověk musí cítit až z paty nebo ze srdce. I když srdce je asi moc velké slovo.

To těch básní musíš udržet v hlavě spoustu! Jako když má šachista rozehráno několik partií…

Nevím, jestli v hlavě, možná mimo hlavu. Ale zapisuju si ledasco. Ve svých zelených čtverečkovaných sešitech mám spoustu záznamů. Jsou to i úplně obyčejné odposlechy – zaslechnu skřípění brzd rychlíku, tak si udělám poznámku, která v tu chvíli nemá žádný význam. Nejsou to vždy hned básně, jenom jakési záznamy. Ale později z nich báseň může vzniknout. Verš nebo kus básně se ti uloží v mozku nebo v srdci, co já vím. A tam dozrává. Čekám, až budu na ten text zase naladěný a propojí se to v důvěryhodný celek.

To jsi velmi trpělivý autor!

To nevím. Ale když se člověk rozhodne publikovat, měl by už ze svých textů mít zřetelnou jistotu. Na čtenáře ovšem myslím až ve chvíli, kdy vytvářím sbírku a dávám ji někomu přečíst. To je ale až další fáze. Během tvorby na čtenáře nemyslím, k té potřebuju chůzi, železnici, potřebuju se dívat z měřicí drezíny, z okna vlaku, potřebuju ležet v obytném vagonu, jít do hostince – jenže musím v šest ráno vstávat, takže vypiju jenom tři piva, víc nemůžu. Čtyři piva si může dát můj kolega, protože zrovna neřídí. Na konci dubna ale z drezíny odcházím z vlastního rozhodnutí.

Nebojíš se, že tím přijdeš i o své „tvůrčí návyky“?

To mě už taky napadlo, i to, že pak třeba úplně přestanu psát. Tím by se ale vlastně vůbec nestalo nic zvláštního. Je ale fakt, že když jsme si tuhle povídali s Igorem Ficem, vyprávěl jsem mu, jak mě železnice zachraňuje. Když mám třeba trudnomyslné myšlenky, vím jedno – musím ráno vstát před šestou hodinou a jít měřit nebo řídit drezínu, nesmím udělat chybu, nikoho přejet… a koleje přesně změřit. Aby se nestalo neštěstí. A tohle vědomí určité zodpovědnosti mě zachraňuje, snad i od alkoholismu. Igor se mě pak mimoděk zeptal: „A co se stane, až mít železnici nebudeš?“

A jaký máš tedy záchranný plán?

Vůbec žádný. Vlastně se moc neraduju z toho, že tahle pravidelnost skončí. Ta nutnost, povinnost. Netuším, co to se mnou udělá, ale čím víc se blíží datum mého odchodu, tím víc se přestávám děsit. Zůstane mi režijní průkazka, tak se budu prostě toulat jako zenoví mniši, to jsem vždycky chtěl. Čekají mě nekonečné prázdniny, ale ne v tom smyslu, že nebudu nic dělat, nýbrž smysluplně se připravovat na všechno, co nutně musí přijít – nový začátek.

Muselo to být docela těžké rozhodnutí – jak jsi k němu došel?

Jednoho dne jsem si hodinku zdříml na našem obytném vagoně, myslím, že to bylo loni v prosinci, v Benešově u Prahy, pak jsem se šel projít, a najednou to přišlo: Běž pryč, odejdi, je čas! Bylo to takové vnuknutí. Jako s básní. Je ale pravda, že na železnici žiju skoro většinu života – a že jsem se pro tuhle práci rozhodl právě proto, abych mohl být svobodnější a třeba i psát. Protože ve tři nebo ve čtyři hodiny skončíš a pak už máš čas jenom sám pro sebe. Nejsi s rodinou, nejsi s nikým, ten čas je jenom tvůj. Vydáš se na potulku do města, do kopců, pak si sedneš v krčmě, pozoruješ lidi, zapisuješ. Nebo si čteš. V hostincích jsem přečetl spoustu knížek, vlastně většinu – Becketta, Kafku, Hölderlina, Schopenhauera, Heideggera, Coriana, Junga…

Takže nejraději máš kulisu hospůdky nebo vlaku?

I tak se to dá říct. Zpracování veškerých textů se děje v hostinci nebo ve vlaku. Rozhodně mimo domov a psací stůl. Až většinou v zimě, kdy jsem pár týdnů doma, tak si přece jenom sednu ke stolu, ale to už je jenom čirá práce, žádná tvorba. Být na jednom místě, sednout si a zapisovat, to neumím.

Jak dlouho vznikala sbírka Zboží? Pověz mi něco o její historii, prosím.

Ty básně vznikaly asi sedm let, už v době, kdy jsem pracoval na předchozí sbírce Dny ze dna. S vydáním nikdy nepospíchám, nechávám básně uležet i několik let. V každé sbírce je přitom jenom zlomek toho, co jsem zapsal – zaznamenávám docela hodně. Už se nějaký čas odhodlávám většinu těch přeleželých zápisů odpravit, protože se strašně hromadí. Děti by nevěděly, co s tím mají dělat, až tady jednou nebudu… No nic. Když jsem se rozhodl, že sestavím tuhle poslední sbírku, vzal jsem celý ten balík, dvě stě tři sta papírů, a jel jsem do Sloupnice na chalupu, kterou mi půjčila kamarádka, básnířka Marie Mlejnková. Tam jsem se na pět dnů zavřel a rozložil si ty texty po podlaze. Celé dny jsem tam jenom dřepěl nebo štípal dříví, přihazoval jsem do kamen, chodil jsem sem tam a večer jsem se šel projít po vesnici a nakonec skončil v hostinci a s někým se seznámil, s farářem a spoustou dalších lidí, příjemně jsem se odreagoval, pak jsem šel spát a s těmi texty jsem nic nedělal, jenom jsem mezi nimi druhý den chodil. Pátý den jsem měl odjet a asi čtyři hodiny předtím mi najednou došlo, jak bude sbírka vypadat. Začal jsem mezi těmi papíry pobíhat a během hodiny a půl jsem vybral devadesát procent básní, které pak ve Zboží vyšly. V tu chvíli jsem si připadal jako malíř Pollock při tvoření svých velkoformátových obrazů.

Rovnou jsi určil i pořadí?

Kdepak! Na pořadí jsem pak pracoval ještě přes půl roku. V žádné mojí sbírce nejsou básně náhodně poskládané, vždycky ji komponuju jako celek. A trvá mi třeba i rok dva, než ji sestavím.

Takže až po tom půlroce jsi rukopis poslal do nakladatelství Triáda?

Neposlal. Své sbírky vždycky dávám nejdřív číst blízkým přátelům, kterým důvěřuju. Počínaje tou druhou jsem je všechny dával k přečtení Petru Královi, kromě Zboží, ještě předtím však Emilu Julišovi. A asi tři čtyři sbírky jsem před vydáním ukázal i Petru Kabešovi. Tihle tři četli moje rukopisy jako první a řekli mi k nim svoje připomínky. Sbírku Zboží četli dva tři lidé, můj přítel nejbližší – malíř Jaroslav Jebavý – a paní Mlejnková, která vydává polabské básníky a spisovatele. Nakonec Robert Krumphanzl, naprosto výjimečný editor. Má velmi přesné postřehy – s některými souhlasím, s jinými ne, ale spolupráce s ním je pro mě velice důležitá, tvůrčí.

Emil Juliš, Petr Kabeš a Petr Král – to jsi tedy měl slovutné básnické „sudičky“!

Bohužel už tady ani jeden z nich není. Když loni zemřel Petr Král, řekl jsem si, že jsem snad už konečně dospěl a budu na to muset být sám. Nezapomeň ale, že s Emilem Julišem a s Petrem Králem jsem se seznámil téměř před třiceti lety, na začátku devadesátých let byli ještě pozapomenutí. Například Petr Král mě tehdy oslovil ještě z Paříže dopisem, protože ho zaujaly moje první básně publikované v časopise Iniciály. Emila Juliše jsem zase vyhledal já, jelikož mě uhranuly jeho básně v tehdejším Kmenu. S Petrem Kabešem jsem se seznámil zcela náhodně o pár let později v pardubické kavárně Evropa, kde na mě z dálky vykřikl, když jsem kolem něho procházel, že ty básně publikované v Salónu nejsou vůbec špatné…

Jací byli tito velcí básníci „prvočtenáři“? Projevovali ti empatii a vždycky tě povzbuzovali, nebo dokázali být i přísní, neřkuli krutí?

Pro mě to tehdy nebyli ,,velcí“ básníci, ale o něco starší souputníci, nakonec přátelé, které zaujala má tehdejší poezie a mě zase ta jejich. S Emilem Julišem jsme polemizovali i o jeho poezii. I on chtěl znát můj názor na svou tvorbu. S Petrem Králem jsem se i často bouřlivě dohadoval, například když jsem mu vyčetl, že toho publikuje až příliš. Všichni jsme měli kritické připomínky, což je dnes bohužel ojedinělé. Potkat člověka, kterého považuješ za přítele, a přitom má k tvé tvorbě velmi upřímné kritické připomínky, to je úžasný dar. Za to jsem byl ve svých počátcích třeba Emilu Julišovi nesmírně vděčný. Vždycky mi jasně řekl, co se mu líbí, a co ne.

Jakým způsobem? Rozebírali jste spolu texty?

To ne. Přečetl si ty texty, napsal k nim poznámky, pak jsme se šli projít a on povídá – tohle se mi nějak nezdá, nevím si s tím rady. Ne že by mi podtrhl nějaké slůvko, bylo to spíš pocitové – vždyť to byl básník! Důležité však bylo, že mě přiměl, abych o té básni ještě přemýšlel, a to je nejpodstatnější. Báseň totiž vznikne v nějakých emocích, třeba z radosti nebo bolesti, a člověk si může neuvědomit, že text hovoří jenom k němu samotnému. A tito přátelé mi tuto službu prokázali, jak tomu říkal Petr Kabeš – „Je to služba básníkovi a příteli“ –, v tom jsem měl veliké štěstí. Protože když ti řekne člověk, jehož tvorby si vážíš, že je nějaký tvůj text skvělý, tak to je pádné slovo. Potom už tě jen tak nějaká „vnější“ kritika nerozhodí.

Nakolik básník potřebuje potvrzení, že jsou jeho texty dobré nebo že to celé má smysl? Schválně se ptám takhle provokativně…

To není provokativní otázka, to je dobrá otázka. Ono totiž vůbec nejde o to, že já, Pavel Rajchman, chci být „dobrý“. Přece všichni musíme usilovat o to, aby ta báseň byla pravdivá, krásná. To je to nejpodstatnější! Je úplně jedno, jestli jsem ji zapsal já nebo někdo jiný, ale intencí je, aby ta báseň vznikla. A jestliže se objeví souznějící lidé, jako byl Petr Král, Emil Juliš nebo Petr Kabeš, ale je jím i Robert Krumphanzl, a chovají se tak, jako by báseň sami zapsali, a dívají se na ni mýma očima – tak to je zázrak! O tohle přednostně jde, a až na vedlejší koleji musí být teprve vnější uznání. Všichni by měli mít na srdci především jedno – aby vznikla dobrá, přesná báseň. Proto taky občas mluvím s despektem o soutěžení. Samozřejmě, v poezii se soutěží odjakživa, v Japonsku měli stovky let tradiční soutěže v haiku, ale já jsem přesvědčený, že aby se člověk někam posunul, musí přestat soutěžit. Něco jiného je ocenění – ocenit člověka, který vydal krásnou, přesnou básnickou sbírku, je naprosto v pořádku. Když dostal Jaroslav Seifert Nobelovu cenu, ještě za komunismu, tak to bylo něco mimořádného, povzbudivého! Dnes to hodně splývá, ale je v tom rozdíl, a podstatný. Soutěž ne, ocenění ano.

Jenže kde leží ta hranice? A klidně buďme konkrétní: Na které straně pro tebe jsou třeba ceny Magnesia Litera?

S vydavatelem Robertem Krumphanzlem jsme se domluvili, že se soutěží nebudeme vědomě zúčastňovat, a Litery jsou rozhodně soutěž. Na druhé straně porota si může sama vybrat knihy, které chce nominovat, a nemusí se ptát vydavatele, a dokonce ani autora. Ten o tom ani nemusí vědět. Zase je ale pravda, že byl třeba oceněn Ladislav Zedník a jeho poslední sbírka se mi líbí. Může se ale snadno přihodit, že některý oceněný autor začne posléze publikovat cokoli, už bez sebekritických zábran. On se totiž už stal básníkem, má na to razítko – a to je pak katastrofa.

Když pro tebe tolik znamenalo konzultování svých básní s těmito básníky, přáteli, prokazuješ tuhle službu začínajícím básníkům, případně básníkům v rozpuku?

Mluvit o někom jako o začínajícím básníkovi, to neuznávám. Ani já jsem pro své starší souputníky nebyl „začínajícím“. A znovu opětuji, šlo o rovnocenný vztah, vzájemnou úctu, přátelství, o souznějící pohled na poezii a tenhle přítomný svět. Ale pokud se někdo objeví a zeptá se na můj názor, proč ne, samozřejmě mu odpovím. A co se týče publikování: Buď někdo napíše působivou báseň, a proto mu ji otisknou, třeba v časopise, anebo to podle mínění redaktora báseň ještě není, tak se to autorovi musí říct: „Vážený pane, máte talent, tak nám třeba příště zase nějaký text pošlete.“ Představ si, že bys řekla čtrnáctiletému Rimbaudovi, že je začínající básník! I z tohohle důvodu se mi nikdy nelíbily „básnické dílny“ v časopisech, to odmítám a považuju to za nesmysl. To se může dělat možná tak v literárním kroužku na základní škole. Chápu, že redakce chce povzbudit mladé lidi, kteří mají talent, jenže upřímně řečeno – talent má kdekdo. Až když vznikne báseň, za kterou si redakce bude stát, má ji teprve otisknout – ale jinak ne.

Podle tohoto kritéria sis vybíral texty do svého sborníku 7edm?

Nepochybně, ale také jsem dbal o rozdílnost mezi autory. Šlo mi o to, aby každý z nich měl dominantní, vlastní styl, formu nebo výjimečnou obraznost, aby jeho texty byly snadno rozpoznatelné od ostatních autorů.

Jak dlouho sborník vlastně vycházel?

Sedm let. Sedm let krát sedm sborníků – takže jich vyšlo čtyřicet devět. Takhle jsme si to stanovili hned na začátku. Pak jsme sice možná chtěli pokračovat, jenže vydavatelství skončilo, a tak skončil i sborník 7edm.

Bylo ti to líto?

Nebylo. Něco vznikne, něco zanikne, to je běžný koloběh. Nejen v literatuře.

Což mi připomíná – rádi bychom spolu s rozhovorem otiskli i tvé nové básně…

Vždycky mě znovu překvapuje, že časopisy chtějí nové a nové básně. Říkám si – proč? Proč by tam nemohly vyjít starší, už dříve publikované texty? Vždyť po deseti letech si je už nikdo nepamatuje! Mluvili jsme o Konstantinu Bieblovi a o jeho básni „Protinožci“. Během svého života jsem ji četl snad desetkrát, slyšel jsem ji v rozhlase, v televizi, dokonce vyšla samostatně, našel jsem ji v antikvariátu. A vždycky jsem byl tak šťastný, že si ji můžu znovu a znovu přečíst! Skvělá báseň přece může vyjít třeba dvacetkrát, tím se nestane nic špatného. Ale dobře, něco vymyslím.

Víš, čím mi poezie ve tvé nové sbírce imponuje? Cítím z ní svobodu, rozlet, radost ze psaní a objevování – skutečnou esenci poezie. Tam bych se chtěla jednou dopracovat!

Někdo se k tomu dopracuje dřív, ve dvaceti nebo ve třiceti. Někdo zase o tento způsob záznamu poezie vůbec nestojí. Každopádně, pokud to na tebe působí takhle, mám radost. Už před pár lety jsem si díky debatám s Robertem Krumphanzlem uvědomil, že jsem se konečně znovu uvolnil. Přitom už v těch dvanácti třinácti, kdy jsem začínal zapisovat, jsem věděl všechno – jenom jsem to neuměl vysvětlit. Pak jsem to v průběhu života ztrácel, a teď to znovu objevuju.

Vidíš, já tohle uvolnění a bytostnou, skoro až živelnou radost z poezie cítím až z téhle sbírky.

Možná že by sis tuhle svobodomyslnost připomněla v mé dávné sbírce Androgyn, ale i třeba ve sbírkách Nebo či Neanone. Může to ale být i tak, jak říkáš, je to tvé vnímání. Malíř Jaroslav Jebavý, který výtvarně doprovázel moje předchozí dvě knížky, mi u sbírky Jinak, a jinam nejdřív říkal – já do těch textů pořád nemůžu proniknout… A pak mi najednou volal a povídá – teď jsem si tvůj rukopis během hodinky znova přečetl, a nebudeš mi věřit, pochopil jsem to všechno naráz! A já se nedivil, protože často to tak taky mívám. Zpočátku jsem třeba nerozuměl poezii Petra Kabeše. Ale jakmile se ti podaří dostat se do jedné básně, pochopit ji – ne teze, to není nějaký strojový princip –, a pak druhou a další, najednou jsi na toho básníka naladěná, a už jenom čteš a čteš a cítíš, jak to do tebe vniká. Jsou básně, nad kterými si většina lidí hned řekne – to je nádhera! A pak je poezie, která je náročnější na čtení, třeba texty Richarda Weinera. Jeho poezii rozumí velice málo lidí – někdo to přiznává, ale hodně lidí spíš zatajuje, dokonce i věhlasní literární kritici.

A jak poznáš, že té básni rozumíš?

To je přece jasné. Čteš, a najednou tě zamrazí, chlupy se ti naježí, anebo začneš trochu závidět. Říkáš si – tohle je prostě úžasné! Nejdůležitější poezie je především pocitová, nemusíš vysvětlovat, jak jsi ten text pochopila. Ve školách bych zakázal rozbory básní. Tohle by mělo být úplně volné.

Ale mluvit o tom důležité je, ne?

Pro někoho asi ano. Pro mě už to tak důležité není. Dětem a studentům bych spíš četl básně, řekl bych jim – objevte si pro sebe báseň, která se vám líbí, a nasměroval bych je k autorům, jejichž texty jsou spíš „pozemské“, tedy „srozumitelnější“. Mimozemské nebo nadpozemské jsou potom ty básně, ke kterým je třeba se dopracovat. Ty zapisovali básníci vidoucí, třeba Arthur Rimbaud, Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, u nás Miloslav Topinka nebo Vladimír Holan. Ti jsou úplně nejblíž k vrcholnému básnictví, poznání.

A tomu by ses chtěl přiblížit i ty?

Pokouším se o to neustále, to je moje snaha od začátku, a nekoukám vlevo vpravo. I když nejsem básník, ale ajznboňák. Kdyby se mi ale podařilo zapsat ještě pár básní, které by odpovídaly tomu, co si představuju, byl bych klidnější. Některé mé básně se tomuto vhledu možná přibližují – není však má úloha tohle definovat –, a pokud je čtenář rozpozná, potěšilo by mě, kdybych se o tom dozvěděl. A mimochodem, některé z mého pohledu vrcholné básně napsali i básníci, kteří nejsou moc známí nebo jsou přehlížení. Třeba Pavel Zdražil – spousta lidí zná sice jeho jméno, ale nezná jeho tvorbu. Ten takové básně leckdy zapisuje. Nebo již v předminulém století například Emily Dickinsonová. Neumím sice žádnou cizí řeč, ale i v těch překladech, myslím, že velmi dobrých, tyto mimozemské básně rozpoznávám. Jsou to ty skoro nesrozumitelné, nad kterými musí člověk bádat, ale bez rozumu.

Ty sám máš pověst básníka, který se drží spíš v ústraní a zasloužil by si, aby se o jeho poezii víc vědělo.

Co k tomu říct? Představ si, že bys byla celý život na železnici jako já. Za celé své působení na kolejích jsem tam potkal dva lidi, kteří se zajímají o poezii. Za celý svůj ajznboňácký život! Když se účastníš takzvaného literárního provozu, je to jiné – jsme tak malinkatá zemička, že se vlastně všichni známe. Kdybys ale šla tady po Pardubicích s mikrofonem a ptala se: „Prosím vás, znáte nějakého současného básníka?“, tak většina z nich nezmíní ani Petra Hrušku, natož mě. Nikdo nebude znát nikoho! Leda si snad někdo vzpomene, nejspíš student, na J. H. Krchovského. I já žiju běžný život s lidmi, kteří knihy nečtou, a o literatuře se obvykle vůbec nebavím. S kým taky? Občas se jedu podívat za přáteli do Prahy nebo Ostravy, ale jinak si dělám svoji práci, píšu a čtu knížky. Takhle se mi žije jakž takž. Je ale pravda, že ještě dost čtu, ale v posledních patnácti letech převážně poezii. Mám radost, když se objeví mladý člověk, který napíše krásnou báseň. Dnes to je ale už jiné než v šedesátých letech – Emil Juliš mi kdysi vyprávěl, jak se s dalšími autory scházeli ve Slavii. Jednou tam přišli mladí kluci a začali se jim trochu vysmívat, jim i poezii, ironizovali celou debatu. A Jiří Kolář se zvedl a hlubokým hlasem pronesl: „Pánové, poezie je vážná věc. Vypadněte odsud!“ A oni zmlkli a odešli. Prostě je vyhodil! Taková to byla osobnost a přirozená autorita.

Pardubice na mě vždycky působily jako město, které docela žije kulturou. Ty jako místní ten dojem nemáš?

Já vlastně nevím. Jsem věčně na cestách, a když se vrátím na víkend, jsem rád, že jsem doma a že mám klid. Mám zahradní domek a kus pozemku, dělám běžné práce, opravuju okapy, střechu nebo chodím po lese. Ale samozřejmě – mám tu přátele, hlavně ale fotografy a malíře. Pavel Šmíd a Luděk Vojtěchovský jsou vynikající fotografové, taky Radek Kalhous, který mě fotil k našemu rozhovoru. Mým nejbližším přítelem je malíř Jaroslav Jebavý, už jsem se o něm zmiňoval. Jsme sousedi, pravidelně spolu chodíme na pivo a rozebíráme poezii i výtvarné umění. Jirka Lacina, malíř, už bohužel zemřel a Pavel Šmíd, který mi vydal ve svém nakladatelství Theo dvě sbírky, Nebo Neanone, se odstěhoval… Dokud jsme dělali sborník 7edm, scházeli jsme se i s partou fotografů a malířů – to bylo fantastické, tvůrčí. Dnes už se v podstatě ničeho neúčastním. Samozřejmě třeba Divadlo 29 je fenomén, kluci tam dělají skvělé věci.

Nejsou místní autoři hrdí na to, že tě tu mají?

To nevím. V Divadle 29 jsme loni měli mít společné čtení s básníkem Pavlem Kolmačkou, na to jsem se docela těšil, ale kvůli covidu se to nekonalo. Na vysoké škole tu působí básník Jiří Studený a ten mi, také ještě před covidem, uspořádal čtení a debatu se studenty. Bylo to v Kutné Hoře, v jedenáct hodin dopoledne, což je pro mě nezvyk. Přečetl jsem jim nějaké básně, pak už jsem toho měl dost a řekl jsem: „Přátelé, prosím vás, já mám strašnou žízeň – dole je krčma, nepůjdeme si povídat o poezii tam?“ Pár studentů šlo, dali jsme si pivo a teprve pak jsme si konečně povídali o poezii. Bylo fajn dozvědět se, že i mezi mladými lidmi jsou pořád ještě takoví, které poezie skutečně zajímá.

Foto Radek Kalhous

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Rajchman

    (1958, Most) téměř celý život pracuje na železnici. V současnosti je technikem a strojvůdcem měřicí drezíny, s kterou vyhodnocuje technický stav všech lokálních tratí v republice. Jeho texty jsou zastoupeny v almanaších Sametová čítanka (Melantrich, ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil

Souvisí

  • Pavel Rajchman

    Co tedy je?

    Jaro – stromy zakořeněné v půllitrech vysouvají ze svých dřev brčálové listy, štamgasti si pobrukují hymnu a muži v montérkách, budoucí možní prezidenti, skrápějí rumem ženy s křídly, aby nemohly přelétávat.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 4/2021
  • Drážďanská cena lyriky
    Rozhovor s Petrem Hruškou

    Hádky nebyly, polemiky ano

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2020
  • Rozhovor s Jiřím Hájíčkem

    Nechci mít ze psaní živnost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2020
  • Dragulova
    Rozhovor s Evou Dragulovou

    Všechny cesty vedou do Neapole

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Intenzita je v Neapoli ve všem, i v lásce a ve smrti. Na ulici vidíš hádající se milence, vedle toho rychle jedoucí šik motorek, a když jdeš v noci historickým centrem, může se stát i to, že tě za rohem někdo přepadne.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 16/2020