Milé čtenářstvo Tvaru,

básníka Pavla Rajchmana jsem potkal poprvé osobně zásluhou Renaty Bulvové, což asi nikoho moc neudiví, neb tato ctěná dáma je nefalšovaným Merkurem české poezie a seznámila už kdekoho s kdovíkým. Rámec setkání si už nevybavím, ale myslím, že přítomni byli tehdy básníci Pavel Zdražil a Karel Tomek. Snad šlo o účast v nějaké revue. Byl jsem tehdy mladý básník, přešlapující na pomyslném prahu literární scény a podobná setkání mě zároveň plnila trémou i okouzlovala. Vzpomínám, jak tehdy (bylo to v době, kdy začínala ekonomická krize) kdosi pronesl slovo bankéř – a Pavel Rajchman ohnivě reagoval, že by všechny bankéře zavřel do klece a celou noc jim předčítal básně. Vášnivá vznešenost, s jakou svoji básnickou výhrůžku vyslovil, mi okamžitě zaimponovala a od té doby jsem ho měl jaksi intuitivně rád. O něco později jsem objevil jeho poezii, která mi připadala mimořádná, svébytná, nesená čímsi básnicky původním, bytostně orfickým. V loňském roce vydal Pavel sbírku Zboží a očividně nejsem sám, kdo se domnívá, že se jedná o mistrovský kus současné poezie. I proto našeho básníka vyzpovídala Simona Martínková-Racková.

Dále v tomto čísle naleznete báseň Amandy Gormanové, která zazněla během inaugurace prezidenta Bidena a kterou pro nás přeložila básnířka Natálie Nera. Mladá autorka svým vystoupením tak trochu zastínila i nového prezidenta a konkurovat jí mohly snad jen rozkošné memy s Berniem Sandersem a jeho pověstnými palčáky. Tento typ poezie je nám ve střední Evropě poměrně vzdálený, nicméně v anglo-americké tradici má své pevné místo. Vzpomeňme například na slavnou Whitmanovu báseň pro Abrahama Lincolna „Kapitáne! Můj kapitáne!“. Už nějakou dobu se domnívám, že jistý patos k demokracii patří a že jsme k němu u nás zbytečně podezřívaví. Veškerou exaltovanost přenecháváme populistům a pak se divíme, že dovedou oslovit tolik lidí.

Vystoupení Gormanové ukázalo, že poezie může mluvit i k početnějšímu publiku. Bylo by ovšem chybné v této události spatřovat výjimku. Jak píše Jonáš Zbořil ve svém článku „Co tím chtěl básník říci? Že si poezie zasloužila pozornost i před Amandou Gorman“ na A2larm.cz:

„Za dávno proklamovanou smrt poezie ale nemůže jenom škola. Nevykašlali se na básně i novináři, kteří s příchodem Gorman sebezpytně přiznávají, že tuhle uměleckou formu dlouhá léta ignorovali? Britská agentura Nielsen BookScan před dvěma lety informovala o masivním nárůstu prodeje básnických knih. Obrat za rok 2018 překonal hranici dvanácti milionů liber, přičemž sbírky si kupovali primárně čtenáři ve věku 18 až 34 let. ,Poezie rezonuje s lidmi, kteří hledají porozumění. Je to skvělý způsob, jak prozkoumat komplexní, složité emoce a nejistotu,‘ vysvětloval mluvčí agentury deníku The Guardian. Z přiloženého grafu v článku bylo zřejmé, že obrovské prodeje poezie za rok 2018 nebyly skokovou záležitostí. Zájem o básně u čtenářů a čtenářek kontinuálně roste od roku 2013.“

Možná bychom měli mantru o poezii coby menšinovém žánru poslat do dějinného kopru spolu s Donaldem Trumpem.

Přeji vám živé čtení.