mikes
Rukopis
Vladimír Mikeš

Promluvené odpoledne

Její kočka pomočila mu čepici
odloženou na židli, odháněl ji
z jejího klína, tak ho nenáviděla.

Beletrie – Próza
Z čísla 4/2021

Tak už sem jdou. Neuteču tomu. Ksakru! Copak mám život na to, abych ho prožvanil od rána do večera, do noci, do rána? Patopic zavolá v devět večír a mluví do půlnoci, do jedné do dvou, ruka mně klesá od ucha únavou a on mluví a mluví, opakuje pořád dokola svůj příběh, svoje neštěstí lásky a ráno volá Rosana svou zkomolenou češtinou: „On volál? Prosim tě, co volál tak dlouho? Já ti volála a on volál,“ a čeká a číhá – netrpělivě jako zvířátko zahnané do díry – na to, co volál Patopic a za hodinu zavolá Patopic a zeptá se: „Prosím tě, nevolala ti Rosana? Náhodou? A co chtěla?“ A já mu řeknu: „No, volala.“

A Patopic se nadechne a řekne: „Víš, já o tom ještě přemejšlel, skoro až do rána jsem o tom přemejšlel, ta její laxnost…“

„Prosím tě, Dalibore, já tam mám vodu na vařiči…“

„Já jen pár slov, promiň, jen pár slov.“

Dalibora by se dotklo, kdybych na něj neměl čas, těžce nese ochabnutí zájmu, musím dávat pozor, abych odpovídal výstižně, při každé neopatrné banalitě, které se dopustím, mu po vteřince odmlčení prosákne do hlasu zklamání, těžce odpouští, z té vteřinky odmlčení to zavane, mám z něho vlastně trochu strach, že ho jednou nevyslechnu do konce, že budu – nakonec – muset jeho příběh přerušit, ten nekonečný příběh neuskutečnitelné lásky, jehož konec už teď zahlídám, příběh, který mi stokrát tisíckrát vyprávěl znovu a znovu, vždy s novými podrobnostmi, s jinými odstíny, potvrzujícími závěr, který on tuší stejně jako já. Měl bych mu možná říct hned teď: „Kterápak láska je uskutečnitelná?“ a „S láskou se nedá žít…!“

Jednou, když už jsem nevěděl, jak dál, řekl jsem mu: „Třeba… třeba tohle s Rosanou je jenom bránou k něčemu dalšímu.“ Jak by taky nebylo, byla to asi ta největší banalita, kterou jsem mu kdy řekl, které jsem se kdy dopustil a pořád dopouštím, a on se toho hned chytil, jako by už honem honem chtěl být v té bráně, ať vede kamkoli, protože všecky brány, do nichž spěcháme, někam vést musí, jedna za druhou. Někam! A láska je jenom záminka.

Jenomže ona, Rosana, ona ho, já nevím, možná že ho ani nemá ráda, vášeň, sex to bude, toho je plná, přišla sem před patnácti lety z Itálie, provdala se za Čecha, ale nejmíň osm let s ním už nežije, přebývají pokojně a přátelsky v jedné domácnosti, všecko jako dřív, až na to jedno, ona kdysi napůl utekla z domu, zpátky nemůže, česky pořádně neumí, za těch osm let byla odkázána na mužské, jak jí přišli do cesty, taky Patopic tak přišel, vezl se s nimi autem, seděl s Rosanou vzadu a najednou – i to mi mockrát popisoval, ten úžas, tu bránu k lásce, k vášni – najednou jí položil dlaň na ruku a ona – ji neodtáhla. Ale Rosana je z těch desek, které lze popsat jenom jednou. Její jediný muž ji popsal a Dalibor to ví a žárlí a domáhá se na ní důkazů a potvrzení lásky k sobě a chce, aby o tom mluvila – ona, která neumí pořádně česky a zaplétá se a jiskří přitom bystrýma očima, jimiž připomíná veverku nebo nějakého dravečka.

Ona není s to promluvit – a on zaslepený vášní mluví a mluví a nejradši by chtěl – když to mám přirovnat –, aby celé to hutné tělo začalo tát a celý život a celý svět byl ze slov, ze slov, ze slov – a celý život byl promluveným životem –, až mě z toho mrazí jakousi nedobrou hrůzou! Ale už ke mně jdou – s příběhy, s příběhy, kterým stejně nikdy neuvěřím. Co chtějí ti dva ode mne? Právě ode mne? K čemu jim můžu dopomoct já? Tlumočit jejich nevyslovitelné city.

Tak už pojďte, ať to mám za sebou! Zrovna takové odpoledne! Vzduch trochu nasládlý, hlasy hluboké jako po dešti a zelenající se tráva na svahu. A právě teď, kdy bych potřeboval, Beatrice, hovořit s tebou, protože cítím, že mi ta naše přítomnost jako by ohluchla a stává se minulostí a dostávám strach… že už s tebou nehovořím v přítomné chvíli.

Vyklonit se z okna a křiknout na ně: Táhněte, uspište si tu svou historii sami, beze mne.

Ale už zvoní.

Už jsou tady.

Dalibor stojí před prahem, Rosana se schovává za pažením dveří, Dalibor se shovívavě usmívá.

„Rosano, no tak… tak jdi,“ posílá Dalibor Rosanu před sebou do předsíně.

„Čao,“ Rosana trošku chlapácky vykročí na práh, má obrovské kulaté brýle proti slunci, tmavou, našišato posazenou baretku, černé holínky ke kolenům a sukni čtyři prsty nad klín.

„Come stai? Jak se maš?“ zazpívá emigrantskou češtinou, strhne okuláry a divoce zatěká tmavýma očima.

„Nech se bratrsky obejmout,“ říká Dalibor, „bratře.“ Přistupuje ke mně a líbá mě na obě tváře.

Rosana, zatímco si ležíme v objetí, rozpačitě popojde předsíní, vypadá trochu jako herečka Massiniová z Cabiriiných nocí. Klátí se v bocích. Pod jejím těkavým uhýbavým pohledem je bystrost ostrá jak nůž. Dalibor si myslí, že je to dítě, které musí napomínat a vychovat a naučit mluvit. V posteli se domluví beze slov. Ale pak je potřeba mluvit, mluvit a mluvit. Dalibor ji vyvádí za ruku do svého verbálního světa. Chce, aby se vyjádřila, jak to s ním myslí.

„No ták, ták dost, Dalibore,“ napomíná Rosana, pitvoří se, „eště nemáš dost?“

Dalibor nepřistoupí na její tón.

„Moc jsme se na tebe těšili,“ řekne velice vážně, „moc, viď, Rosano.“ Chce Rosanu přimět, aby zvážněla a snad i trochu zjihla.

„Že jsme se na něho tešili?“ naléhá očima.

„No jó, Dalibore, těšilí, sme se těšilí,“ obrátí se Rosana ke mně, Daliborova němá výčitka ji přece jen zarazila, blýskne očima.

„To je slušnost řict, Dalibore, sme se těšili, že?“

„No tak, Rosanko, nesmíš to banalizovat, on to je opravdu svátek, víš,“ obrátí se ke mně, má smutné oči. „Máš tady skleničky?“ staví na stolek láhev zabalenou v papíře. „Víš, my to oba dva potřebujeme, viď, Rosanko, víš, je to podivuhodný, jak v rozmluvách jistého druhu člověk jakoby slupuje slupku za slupkou…“

„Co je slupuje slupku za slupkou?“ zeptá se Rosana.

„Jako u cibule,“ Dalibor ukazuje, jako když loupe cibuli, „cipolla, víš?“¨

„No já vím, že cipolla je cibula.“

„Nezlob se, já vím, že to víš.“

„No, co když se sloupe, co zbude, když se spoglia?“

„Sloupe… Dřeň, podstata, substance.“

„U cibula? Není nic u cibula, žádná sostanza, není nic, pořád loupe a loupe, není nic.“

„Ale to je obrazně, Rosano.“

„U cibula loupeš a loupeš a zbude nic, nic,“ trvá sveřepě na svém Rosana. „Nic,“ blýskne po mně očima.

A asi má víc pravdy ona, nic, obraz neobraz, proto na tom tak trvá, vždycky sloupnou slupku za slupkou, až jsou blíž k podstatě své historie a oba dva to vědí, je to strašná hra, kdybych měl tu moc, vyzdvihl bych jejich příběh do slunečního světla, aby byl patrný ze všech stran, vymýtil bych z něho čas, aby přestal bolet, to jest popohnal bych ho ke konečnému vysvětlení. Ona to ví a on taky, ale on se na mě pověsil s úpěnlivostí zoufalce.

Copak myslíš, že něčemu zabráníš? Měl bych mu to říct hned, vyrvěte se z objetí jeden druhému, vyskočte v noci nazí a utíkejte každý na jinou stranu z hořícího domu. Co vůbec ode mne chcete? Mně samotnému hoří střecha nad hlavou.

„Mužu?“ Rosana ukazuje na koupelnu. Štráduje ke koupelně, rukama stahuje píď sukně přes klín, pitvorně předvádí stud. „Mužu, Dalibore?“

„To víš, že můžeš, Rosano.“ Dalibor jí vlastně říká po česku Rosano s jedním „n“, ne s „nn“ po italsku, naklání přitom teskně hlavu na stranu.

„Dítě, viď, všímáš si, dítě,“ zašeptá, když dveře zaklapnou.

Nechce se mi do toho.

„Co říkáš?“

„No… snad…“

„Já vážně nevím, jestli to dělám dobře.“

„Třeba bys měl bejt míň vážnej, trošku si s ní zablbnout, nemluvit a běhat po lese.“

„Míň vážnej… Tohle se nedá odbejt běháním po lese! Ona evituje, úmyslně evituje,“ Dalibor často užívá cizích slov, které mi dělají potíže, chce asi říct, že mu uklouzává, vyklouzává jako ryba mezi prsty, že mu protéká jako voda mezi prsty, to ano, to všecko ano, a s tím se nedá nic dělat, myslím si, nezahradíš jí cestu slovy, nakonec se zase stane jen tím, čím je, marně ji budeš poučovat, aby „neevitovala“, nenamlouvej si, že zasazuješ do své verbální ornice lilii, když je to divoký šípek, nebo bodlák, třeba ten s tím krásným nachovým květem, ze slova bodlák nevypěstuješ slovo lilie, to je přece pitomost, pěstovat si slova, svět umělosti, v kterém zůstáváme pořád tím, čím jsme. Nebo se nanejvýš měníme k horšímu. Zkrátka radím mu v duchu, druhému se radí tak snadno.

„Já vím, jak to myslíš: zablbnout si,“ omlouvá mě Dalibor. „Víš, ale teď jde o něco jinýho, ona si musí uvědomit, konečně si musí uvědomit, že na jedný straně je ten rozplizlej, ztrouchnivělej, podělanej, zbabělej Nigrýn, s kterým, vedle kterýho patnáct let živořila, kterej ji trestuhodně, ano, trestuhodně nechal vedle sebe živořit, skomírat, cepenět, hnít, chcípat, doslova chcípat, a nenaučil ji prosím za patnáct let ani česky, kterej s ní osm let nespal a přitom si nechal na sebe prát, uklízet, vařit…“

„Ona nebyla zaměstnaná, tak prala a vařila.“

„Právě, to je to, že ji udržoval, že si ji udržoval v emigraci, v její infantilitě, ono mu to vyhovovalo, aby zůstala v emigraci infantility… aby zůstala středním rodem.“

Dívám se na dveře, jestli teď Rosana otevře, vzplane urputný slovní zápas na život a na smrt, Dalibor bude pokračovat v rozhovoru, jen se – jakoby mezi řečí – lehce obrátí k Rosaně a mírnějším hlasem řekne: Právě, Rosano, tady hovoříme…

Dejte mně s tím pokoj! Přišli jste se sem zabít, umlátit? To že je láska? Hrátky se smrtí? Taky to je jen slovo v té vaší zahradě. Koneckonců ho lituju, Dalibora, kdopak to nezažil, komu nechytla střecha nad hlavou? Ta střecha lásky, pod kterou se chceme schovat před lijáky, v nichž se promokne na kůži, před mrazem, v němž se promrzne na kost… Ale když vidím ty dva, když je poslouchám a vím – Beatriče, že celé dlouhé odpoledne mám naslouchat jakémusi příběhu a že budu večer zoufalý a celou noc nebudu spát, nejen z těch krouživých řečí, ale z jednoho promarněného dne života, cítím, že se zatvrzuji proti tobě, jako by se jejich příběh vylil i na tebe, na nás dva, na nás dva, na celou lásku. Že jsem nesplnil denní úkol a prací se nevzepřel marnosti. Úzko je z toho.

„V emigraci infantility, rozumíš,“ Dalibor ztlumí hlas, ale hned začne jako dřív, „on osm let chodí s nějakou holkou a čeká, až si Rosana najde chlapa, a potom, když se na něj ta ženská vykašle, ona prosím ho klidně veme zpátky a zas na něj pere, zase mu vaří…“

A teď ta historie! Jak Rosana vzala Nigrýna k sobě, kam taky měl jít, koneckonců byl to jeho byt, a přátelsky, nic víc, s ním žije dál, tak jako Dalibor žije dál přátelsky se ženou, s kterou se nedávno rozvedl a která čeká na vyřízení formalit, aby odjela za novým mužem do ciziny. A Dalibor chodí na přátelské návštěvy k „nim“, právě jako Rosana. To je ta sáhodlouhá historie!

„No jo, ale kam by měl Nigrýn jít? Je to jeho byt,“ chabě hájím Nigrýna.

„To jo, ale rozumíš, o něho se stará, co má k večeři, aby měl něco teplýho k večeři, já už nemusím mít něco teplýho k večeři…“

Napínám sluch ke koupelně, Rosana je tam nějak dlouho, pouští a zastavuje vodu, asi se jí nechce zpátky.

„No, kdyby šlo jen o teplou večeři.“

„Jistě, ale to je deset sto maličkostí, my jdeme od nich, ne? Že půjde spát ke mně, Nigrýn nás jde vyprovodit ke dveřím a ona se ještě k němu vrátí: Ti bude smutno, čičo, viď. Pusinku, čičo! A ještě se vrátí dát mu pusinku, rozumíš, vona je tak na něho fixovaná.“

„To je fakt,“ vzdávám se, „sto drobností, který nevěštěj nic dobrýho.“

„Tady se nic nespraví běháním po lese, rozumíš.“

„Asi ne,“ přidávám se.

„Ona se musí rozhodnout, buď ten infantilní svět u posranýho Nigrýna, nebo svět dospělosti.“

„Jestli by se spíš nerozhodla v tom lese.“

„Buď ten svět, do kterýho ji dotlačil podělanej Nigrýn, trestuhodně svým kazisvětstvím… dohnal, dotlačil, dostrkal to Rosanino trauma z dětství, hrozný následky konfliktu s matkou, která ji hlídala, zamykala na celý měsíce a roky doma, to mu přišlo vhod, ta nucená emigrace do infantility, a on nemá tolik ohledu, tolik studu, tolik cudnosti, slušnosti, aby vypad, aby nám vypad ze života, aby se vypařil, ale von musí mít teplou večeři, rozumíš tomu? Vona je se mnou na Letný a musí jít domů, aby Nigrýnovi, jo, udělala teplou večeři. Zkrátka von a kočka – a pak teprve já!“

„Kočka!“ málem vyprsknu smíchy, to je parádní historie. Nigrýnova Mičina nemá ráda Dalibora a on nemá rád ji a Míča se mu za trest snaží pomočit ponožky, boty, a jednou dokonce odloženou čepici, Dalibor nic netušil a pak se v tramvaji rozhlížel, kdo to tak páchne, šel na plošinu, ale zápach šel s ním, až zjistil, že páchne jeho baret pomočený Mičinou.

„Ale ono,“ Dalibor čeká, až přemůžu úsměv, „ono je to velice vážný, velice…“

„To vidím, že je to vážný.“

„Prosím tě, promluv s ní ty!“

„Ale co jí mám říkat,“ bráním se, „co jí můžu říct?“

„Ona na tebe dá, na tebe ona dá, my o tobě velice často mluvíme.“

„To je těžký,“ polívá mě horko. Už vidím, že se budeme hodiny a hodiny motat nekonečným vírem v prvním pekelném kruhu, nekonečnou kruhovou promluvou, až se úplně vymluvíme ze slov, vyprázdníme. Až budeme na nic. A Dalibor mi hned ráno zavolá a řekne: „Víš, bylo to velice hezký, velice…“

„Je potřeba ji přimět k odpovědnosti,“ naléhá.

Rosana v koupelně zase pustila vodu.

„Společná budoucnost ji nezajímá,“ Dalibor znovu nabral dech.

„Co tam dělá?“ přerušuju ho. Taktně a přitom nemám sílu křiknout hrubě: dost! Nechme těch přihlouplých zvěrstev, než se stane něco horšího. (Než mě začneš nenávidět, a Rosana možná taky, za to, že nejsem dost pozorné ucho, že jste mě rozdrolili na prach. Já vím, že je to vážný: Až se Rosana pokusí o sebevraždu s naprostou vážností svého středního rodu, až ji – náhodou! – najdou ve sklepě, vypumpujou jí žaludek a až přijde k blábolivému polovědomí, pronese o mně tu větu: On to všecko ví, já s ním celou tu dobu hovořila. A Dalibor přiběhne za mnou v domnění, že bůhví co nevím. A já nebudu vědět nic – jen že jsme měli v té chvíli, kdy si někdo sahá na život, stát na schodišti do sklepa, roztáhnout ruce a zahradit cestu. A on bude kolem mne kroužit, jako bych měl klíč k neznámu. A já nebudu vědět nic. I pro mne to bude neznámo. Budu vědět, že Rosana něco tají, budu mít pocit, že bych se měl něco dovědět, ale co to je, nebudu mít ponětí. Jen mě zamrazí pomyšlení, že Rosana ještě žije vlastně nedopatřením, když vyklouzla smrti. A taky mi konečně řekne, já s tebou mluvím i v noci, když se milujeme s Daliborem. Jenom Italky umějí říkat i necudnosti docela samozřejmě, třeba na stanici tramvaje. Já zamouřím očí a myslím, seš to ty, když se milujme s Dalibor, a říkám si, ten dobře milujé. Já vím, že je to vážný, a měl bych tě zarazit včas.)

„Jdi se tam, prosím tě, na ni podívat,“ křikl jsem na Dalibora. Je tam i lékárnička a v ní ledacos.

„Pube, Pubiku,“ Dalibor promluvil za dveřmi koupelny, „už pudeš, Pube?“ Pubik je Rosanino intimní jméno, ženy stvořené ze žebra mužova. Dalibor si ji tak přejmenoval.

„Pubiků,“ hravě Dalibor hučí za dveřmi. „Už pudeš, Pube, čekáme na tebe, ano?“

„Sem byla dlouho, Daliboré? Byla dlouho?“ Rosana vypluje, rukama napíná plachetku sukně, šine se ke gauči.

Té ženské na ničem nezáleží, koukám na ni.

„Bylas tam trochu dlouho, cosa hai fatto dentro?“ řeknu jedním dechem, to italské cos tam dělala, rychle spolknu.

„Niente, nyc!“ Rosana po mně bystře střelí očima. „To pusť z hlavy,“ řekne italsky. „Budem pit, ne?“ podívá se na Dalibora a na skleničky na stolku. „Tak činčin“ zvedne skleničku.

„Činčin,“ přidá se Dalibor, „na naše setkání, kamaráde,“ usmívá se, „on to je vždycky svátek…“

„Sme přinesly desku, Daliboré,“ přeruší ho Rosana. Sedí na gauči s nohama pod sebou, „kdes ji dál? Sme si cestou koupili Wágnra, si zahrajem, né?“

„Mám ji v aktovce, Rosanko,“ říká Dalibor mírně, „ale teď snad budem trochu hovořit, ne? To se nehodí, víš, abychom u toho hovořili.“

„Musíme hovořít?“ krčí rameny Rosana, její čeština je houpavá, občas s přízvukem na předposlední slabice, přízvuk je u ní délka, a když na dlouhé slabice není přízvuk, vysloví ji krátce.

„Víš, že Rosana si teď oblíbila hudbu?“ Dalibor rychle naváže. „Vydrží naslouchat celý hodiny, viď, Rosanko? A je zvláštní, jakej pro ni má jemnej smysl, to je podivuhodný, a přitom žila bez hudby, rozumíš,“ Dalibor tím míří na Nigrýna, který ji nechal žít i bez hudby, „chtělo to sice jistou výchovu, jistou průpravu k hudbě, ale…“

„Co je výchovu?“ zeptá se Rosana.

„Educazione.“

„Já educazione?“

„K hudbě, Rosano, k hudbě.“

„Jo ták. K hudbě.“

„No musíš přiznat, Pubiku, že k hudbě jsem tě přived já.“

„Jó, přived tý.“

„Tak vidíš.“

„Sme mohli zahrát, aby on viděl, jak sem vychovaná.“

„Nebanalizuj to, Pubiku.“

„Já mám stejně rozbitej gramofon,“ řeknu, už pár měsíců, nemám čas ho dát spravit, žiju bez hudby. Jen s tou vtíravou myšlenkou, Beatrice, nedostihneme se nikdy.

„Je škodá,“ Rosana přehodí nohy pod sebou na druhou stranu a dlaň si vtiskne mezi stehna, aby zakryla klín.

[…]

 

Zprvu se nejmenovala nijak

Zprvu se nejmenovala nijak, začal jí říkat
Pubik, od pubes či pubis, její pohlaví ho uhranulo,
vlahé chmýří, jméno zahrnuje i úděl,
míru času, okem svého ducha od začátku
zahlédal tu budoucnost, vyčerpatelný
úhrn slasti, každé jméno něco znamená, řeč
ví své, říkáme mučenka, lomikámen
v rostlinném světě.
Nemohl se nasytit, z polou cesty
se vracel k ní, mohlo to být naposledy,
ach, to musíš, musíš, naléhal,
podvolila se, kvílela jako malé dítě.
Plakala? Vzlyky opuštěnosti to byly.
Psal jí hned dlouhé dopisy,
ale nerozuměla jim, samy její skřeky
byly v etruštině, v tajné nerozluštitelné řeči,
kde zdálo se ani slovo pro lásku neměli.
Co si počneme, Pubiku, sténal i on,
takhle to dál nejde, věděli oba.
Její kočka pomočila mu čepici
odloženou na židli, odháněl ji
z jejího klína, tak ho nenáviděla.
Hry s pohlavím byly nenasytné, ale
nesytily, mlčeli při nich, popisoval jí,
že až mrazí, když vstupuje do jejího těla,
ale nerozuměla jedinému slovu.
Jak se etrusky může říkat láska,
když nikdo z žijících
tomu mrtvému jazyku nerozumí, Římané ho
násilně rozkotali, rozmetali
náhrobní kameny s nápisy, čtvrtky těl rozházeli.
Ocitla se tu jednoho dne na útěku,
cizinka, bratři snad někde zmizeli.
Láska, zapřísahal ji, ale myslel na vlahost
jejího klína, pubes bylo to etruské slovo,
bezmocné vyprávět příběh.
Naplnila se láska bez řeči, míra slasti,
věděl to, když se z polou cesty chvatně vracel
k jejímu tělu.
Míra jména se naplnila.
Jednoho dne snědla hrst prášků,
ve sklepě, náhodu ji našli, vzkřísili,
rozplakala se, v rodné etruštině
zanaříkala.
Krátce zvonil u jejích dveří, klepal,
byla tam, kočka nepřátelsky syčela.
Pubiku, to jsem já, šeptal do klíčové dírky.
Neotevřela, byla tam, okno svítilo,
kytici mučenek položil na práh.

(10. 7. 2018)

Próza pochází ze strojopisu (1964–1969), báseň ze sbírky Odkud to přichází?, kterou chystá v tomto roce vydat nakladatelství Protimluv

Chviličku.
Načítá se.
  • Vladimír Mikeš

    (1927, Choceň) vystudoval romanistiku a komparatistiku u Václava Černého, přednášel na DAMU (1991–2016), v letech 1997–2000 byl jejím děkanem, překládal poezii a veršované divadlo z románských jazyků. Za celoživotní překladatelské dílo, dovršené překladem Dantovy Božské ...
    Profil

Souvisí

  • Překlad
    Maxim Gorkij

    Povídky

    Chána měli rádi všichni, kdežto on zase miloval jednu kozáckou otrokyni z dněperských stepí, a vždy s ní byl mnohem raději než se kteroukoli z žen v harému, kde jich měl tři sta; pocházely z různých zemí, všechny byly nádherné jako jarní kvítí a všem se jim žilo báječně.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2021
  • Úryvky z raných předválečných próz mladičkého Richarda Weinera, které dosud nevyšly knižně, shromáždil Michal Jareš do svazku s názvem Přetržená nit (dybbuk 2020). Za jejich laskavé poskytnutí Ravtu děkujeme Šárce a Janu Šavrdovým.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 20/2020