Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

v přítomném čísle Tvaru – už předposledním v tomto roce, uteklo to zase poněkud – se věnujeme jednomu z nejvýraznějších básníků etablované střední generace, Radku Fridrichovi. Vedle jeho poslední sbírky Škrapové pole, jejíž četbu jsem si osobně hodně užil (viz pravidelné recenzní diptychon na s. 3), doporučuji vaší pozornosti zejména rozhovor, který s ním vedla Simona Martínková Racková (s. 4–7). Zaznělo v něm hodně zajímavých postřehů, tady bych nicméně rád vypíchl jeden, který se spíše než textů samotných týká světa, v němž kolují. Právě etablovaný básník disponuje odstupem, díky němuž může přinést cenný pohled na to, co se v průběhu času proměnilo. Vedle vědomí generační kontinuity s předchozí tradicí se Radek Fridrich zmiňuje o podmínkách, v nichž se to kolování děje. „Rybník se zmenšuje, síť se zatahuje,“ komentuje současně postupné smršťování prostoru pro vydávání poezie a pokračuje konstatováním, že u nás je pro básníka stále ještě základním médiem tištěná kniha.

Možná někteří z vás navštívili minulý týden debatu v rámci našeho cyklu Pálivých večerů v Muzeu literatury, kde se mluvilo o ceně práce v literatuře. Možná jste si ho pustili ze záznamu na naší podcastové platformě nebo tak ještě učiníte. Padl tam jistý postřeh ze strany jednoho z hostů, šéfredaktora Paseky Jakuba Sedláčka, že, zhruba řečeno, četba literatury dnes soupeří s mnohem větší konkurencí v podobě jiných druhů médií. To je jakožto konstatování tak trochu truismus, podstatné je, jak se k tomu postavíme hodnotově – a tady rozhodně nešlo o nějaké fňukání. Ano, jsme v úplně jiné situaci než dejme tomu v šedesátých letech, abych si to udělal jednodušší poukazem na zlatý věk literatury. Ale jestliže primátem tištěné knihy u nejmladší generace nezahýbala ani globální technologicko-ekonomicko-reputační revoluce známá jako „Ingram–Amazon efekt“, je to vlastně docela optimistické čtení.

Pálivé večery nás čekají ještě dva, takže kdybyste ještě před svátky chtěli a měli čas, přijďte do pražského Muzea literatury poslechnout si debaty na téma, proč do panelů chodí málo žen (3. prosince) a zda se společnosti vyplatí podporovat literaturu a umění obecně (18. prosince). Tím tak nějak završíme diskusní linii o podmínkách literární tvorby, která se nám, musím se zpětně přiznat, rozkošatila až nečekaně. Ovšemže nic nekončí, budou další debaty, další polemiky a další okolnosti, na něž budeme reagovat a jimž budeme dávat prostor. Problémy jako ekonomická nejistota, nedostatek času a péče, únava publika a rozpad scény a koneckonců i to Radkovo „zatahování sítě“ nezmizí. A nedosti na tom: přijdou další. Jakub Haubert se vydal mezi scenáristy a dramaturgy na FAMU a položil jim otázku, proč ještě nenapsali svůj debut. Ohledně hlasů, o něž česká literatura přichází, se sešla řada překvapivých odpovědí, pojmenovávajících tyto nyní zárodečné či hibernující potíže. Myslím, že se velmi vyplatí je podchytit. Přečtěte si na s. 10–11.

A k tomu mám na srdci ještě poslední věc. Tvar není názorový časopis. Nehlásá žádnou jedinou pravdu, nepoučuje a nechce říkat čtenářům, co si mají myslet. Přesto má několik pevných bodů: přesvědčení, že „živá“ literatura, kterou máme v podtitulu, je literatura pestrá a mnohohlasá, a podporu svobody tvorby. To zase znamená, že umělec by měl mít možnost pracovat bez autocenzury, ale i to, že podpora kultury, materiální i symbolická, je forma zodpovědnosti, investice, která se společnosti vrátí právě v té pluralitě, v mnohosti úhlů, z nichž sama sebe vidí.

A abych neskončil ani v patosu, ani v dikci programového prohlášení (dával jsem si pozor, ale co já vím), skončím ještě jednou pozvánkou: přijďte s námi zapařit na Vláčný večer Tvaru do žižkovské Pracovny (11. prosince).

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, rozvázané čtení.